RECENZE: Mumford & Sons se ve svém popovém experimentu ztrácejí. Škoda

Britská kapela Mumford & Sons, která se hlásí s novou nahrávkou, byla a je úkazem. Od svého vzniku v roce 2007, respektive od raketově se prodávající debutové desky Sigh No More o dva roky později, patří mezi jasně zářící hvězdy. Jenže na desce Delta jakoby původní kouzlo vyprchalo.

Odrzlá hudba s bendžem, kontrabasem a akustickými kytarami jako vystřižená od táboráku, se kterou Mumford & Sons přišli původně, prostě lidi nadchla. Možná za to mohla přesycenost popovými produkcemi, možná jen ta nepředstíraná přímočarost.

Delta

60 %

Autor: Mumford & Sons

Dokazují to také koncerty, které fungují na velkých festivalech i v halách, a to až do té míry, že může dorazit i člověk, který od kapely slyšel jeden dva singly, ale přesto se bude bavit od začátku do konce.

Jenže nemalá část tohoto kouzla je na novince nazvané Delta pryč. Bendža ostatně Mumfordi zahodili už na minulé, kritikou nepříliš dobře přijaté desce Wilder Mind. Tady se sice k tradičním nástrojům zčásti vrátili, ale spolu s producentem Paulem Epworthem se postarali o to, aby zněly úplně jinak. Slovy Marcuse Mumforda se tím pro kapelu „otevřel úplně nový svět“.

Což se nositeli pěti cen Grammy za nahrávky a desky zpěvačky Adele samozřejmě povedlo. Otázka je, jestli to posluchači ustojí. Protože kapela se v popovém experimentu nechává unést až příliš, což znamená, že fanoušek bude u albové novinky trochu tápat.

Smrt, rozvod, drogy, deprese

Další důvod, proč jsou noví Mumford & Sons tak odlišní, představuje výběr témat. Klávesista a akordeonista Ben Lovett je v angličtině shrnuje pojmem „čtyři d“, v češtině jsou to smrt, rozvod, drogy a deprese. Budiž, i hudebníci se vyvíjejí a výše zmíněné pojmy jsou fenomény, s nimiž se můžou či musejí potkat, tudíž i chtít vyrovnávat. Jenže opustit svébytnou podmanivou dupárnu a natočit do sebe zahloubaný pop možná nemusí stačit.

Ne že by Mumfordi sklouzli do uniformity mainstreamového žánru, na to jsou přece jen příliš muzikální a nejspíš by jim to ani zkušený Epworth nedovolil.

A ne že by tu byly špatné písně. Titulní (a závěrečná) Delta vygraduje do mohutnosti, která bude zase slušet stadionovým show. Podobně zaujme velkolepý sbor ve Forever, pozůstatky původní hravosti kapely ve Slip Away nebo náznaky kontrabasu v úvodu Wild Heart.

Navíc pořád platí, že Mumford & Sons dokážou napsat silné melodie. Každá z jednotlivých čtrnácti položek desky je vlastně v pořádku. Jenom dohromady to dává těžko uposlouchatelný mix čehosi, co mohlo být skvělým albem, ale není.

Nezbývá než doufat, že kapela se brzy najde, protože v popových pokusech utopení Mumford & Sons na desce Delta jsou poněkud nudní Mumford & Sons. Což je při vědomí toho, že se zábavnými Mumford & Sons je na hudební scéně docela dost legrace, prostě škoda.