RECENZE: Pořád písničkáři. A stejně dostanou Mumford & Sons halu do varu

Britská kapela Mumford & Sons proslavená zemitým folkrockem i při turné ke své rockovější desce Wilde Mind dokazuje, že nejsilnější je pořád ve svých starých dupárnách s akustickou kytarou, bendžem a jedním kopákem. Publiku v pražské O2 areně hudebníci prakticky nedali vydechnout.

Pravdu měl klávesista Ben Lovett, když před koncertem tvrdil, že rozdíl mezi prvními dvěma, řekněme folkrockovými nahrávkami a zatím poslední deskou nazvanou Wilder Mind je v podstatě marginální. Show, kterou Mumford & Sons předvedli v pátek v pražské O₂ areně byla vyrovnaná.

Wilder Mind Tour

80 %

Interpret: Mumford & Sons

Místo: O2 arena, Praha

20. května 2016

Kapela střídala písně postavené na bendžu a dalších akustických nástrojích s těmi elektrifikovanými poměrně nenuceně. O něco vstřícnější odezvu publika vůči těm prvním lze přičíst běžnému fenoménu – novější materiál prostě mají fanoušci méně naposlouchaný a setkávají se s tím i hudebníci, kteří se jinak žánrově neposunuli ani o píď. Ovšem s průběhem večera se setřelo i tohle a hala tancovala, na cokoliv tancovat šlo. A ve chvíli, kdy se frontman Marcus Mumford objevil na opačném konci arény a postupně se probojovával zpět k pódiu, si hudebníci získali každého.

Neméně freneticky ostatně publikum v druhé části večera ocenilo i přesun celé kapely na malé pódium za zvukařským postem, kde na jeden mikrofon s jednou kytarou a jedním bendžem odehrála a odzpívala dvě písně.

Na druhou stranu je potřeba říct, že v přímém srovnání Mumford & Sons potvrdili skutečnost, že jejich dřívější tvorba byla o poznání originálnější. Příliš nepomohl ani fakt, že rockovějším kouskům se občas nepěkně sléval zvuk dohromady v jednolitou kouli. Čímž akustické písně tolik netrpěly.

Mumfordům to sluší v klubech i halách

Show, kterou před třemi lety nadchli Lucernu, dokázali bez potíží vnutit publiku v jindy přeci jen chladném prostředí hokejové haly. Tleskalo a tančilo se i v ochozech. Ostatně frontmanově milé výzvě „I na tribunách můžete tancovat, nas*at těm za vámi!“ se těžko odolávalo.

Jedna věc se Mumfordovi a spol. musí nechat. Nerezignovali na „obyčejnou“ písničku. Jejich show není bezduchá popová přehlídka, ale přesto dokážou dostat do haly tisíce lidí. A byť nehrají žádný heavymetal, ony tisíce jim tleskají, hrozí a skáčou.

Marcus Mumford v jednu chvíli vyvolával publikum, odkud je. Odezvu dostal na Polsko, Slovensko, ale i Slovinsko, Španělsko, Itálii, Anglii a Rusko. „Co to sakra je? Tohle je asi nejmezinárodnější show, jakou jsme odehráli,“ podivoval se upřímně. Ve světle nedávné Eurovize se chce říct – kéž by tohle byla skutečná hudební podoba Evropy.