Muldaurová prošla za svou čtyřicetiletou dráhu mnoha různými styly od folku přes jazz až po pop, vždy se ale jejími nahrávkami prolínalo více či méně blues, které v posledních letech jejímu repertoáru zcela dominuje, byť zrovna minulé album natočila jako poctu starému kamarádovi Bobu Dylanovi v podobě coververzí jeho milostných songů.
Ovšem právě bluesové muzice, konkrétně jejímu meziválečnému období ve dvou formách - tedy venkovské a městské - věnovala Muldaurová trojici cédéček, započatou titulem Richland Woman Blues (2001), pokračující albem Sweet Lovin' Ol' Soul (2005) a nyní zakončenou novinkou s názvem Naughty Bawdy & Blue.
Od předchozích dílů trilogie se její závěr liší, a to především soundem, který souvisí s obsahem. Muldaurová se zde totiž ze sta procent věnuje písním ze sféry takzvaného "klasického blues" (tedy v užším slova smyslu, nikoli přeneseném na všechnu starší "bluesovou hudbu podle pravidel").
Klasickým blues jsou míněny městské písně, zpívané zpěvačkami, doprovázenými našim uším spíš jazzově znějícím doprovodem s pianem a dechy. Taková hudba byla ve 20. a 30. letech minulého století hrána v amerických kabaretech, tančírnách a v neposlední řadě také podnicích nevalné pověsti včetně veřejných domů.
Album Naughty Bawdy & Blue je především poctou jedné z nejslavnějších představitelek tohoto stylu Victorii Spiveyové (1906-1976), která jí byla na počátku kariéry v 60. letech rádkyní a pomocnicí.
Kromě písní z repertoáru Spiveyové přezpívala Muldaurová i písně například ze zpěvníku Ma Raineyové (1885-1939), Sippie Wallaceové (1898-1986) či Mamie Smithové (1883-1946), jež byla první nahranou bluesovou zpěvačkou v historii. Nechybí ani připomínka "císařovny blues" Bessie Smithové (1894-1937) v podobě jejího slavného Empty Bed Blues.
Zatímco předchozí dva díly Muldaurové "retrotrilogie" byly věnovány převážně venkovskému blues a dominovaly jim tedy akustické kytary, na Naughty Bawdy & Blue zpěvačku doprovází James Dapogny´s Chicago Jazz Band. Zní naprosto stylově, stejně jako značně "použitý" zpěvaččin hlas.
Muldaurové, která spolu s Ronem Harwoodem album sama produkovala, nešlo o žádné modernizace. Kdyby si posluchač přimyslel praskání šelakové desky a plochý monofonní zvuk, mohl by si splést datum vzniku nahrávek o dobrých sedmdesát osmdesát let.
Jaký tedy má smysl znovu nahrávat v původní podobě tyhle staré písně? Muldaurové šlo bezesporu především o připomenutí, že tato země nosila vynikající zpěvačky, často i autorky v jedné osobě, které své pohnuté osudy dokázaly skvěle vtělit do svých písní a utvářet tak celý žánr, který stál u kolébky vlastně celé populární hudby 20. století. A takové připomínání má stále smysl.
Maria Muldaur: Naughty Bawdy & Blue
Stony Plain Records/Classic, délka CD: 45:36
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
