Na středeční večer (v 19.30) nakladatelství Argo uspořádalo v pražském Studiu Paměť v Truhlářské ulici s vdovou po Raymondu Carverovi setkání. Připomeňme, že Argo vydalo v roce 1996 výbor z Carverových povídek Buď, prosím tě, zticha; dva roky předtím přinesl jiný povídkový výbor Odeon, svazek nesl název Katedrála.
Začněme docela obyčejně:
Kdy a kde jste se s Raymondem Carverem potkali?
V sedmasedmdesátém roce, na konferenci spisovatelů v Dallasu. Carverovo dílo jsem vůbec neznala, zato jsem nemohla přeslechnout ty temné drby, které mi už předtím napovídali jeho alkoholičtí kumpáni: beznadějný opilec, rodinné katastrofy, život bez kontroly. A pak přede mnou stál mimořádně vysoký člověk, který se uměl báječně smát - zaklonil hlavu a smál se celým tělem. A co teprve překvapení, když tenhle hromotluk promluvil! Slova za sebe skládal potichu, jako když čvachtá bláto. Působil velmi plaše, jako bezbranné, vylekané ptáče. A já se k němu musela neustále naklánět: Cože jste to říkal? Přitom mě napadlo, že jeho žena musí být chudák. Každou větu muset opakovat desetkrát!
Čím si vás tedy získal? Tím smíchem?
Začal číst. Do jeho povídek jsem se zamilovala tak, že když jsem se z konference vrátila k svému příteli do Montany, v noci před usnutím jsem mu četla Carverovy povídky. Ostatně jsem od něj měla autogram: To my little pal (mé malé kamarádce). A pak jsme se potkali o rok později v texaském El Pasu na další literární konferenci: já nezadaná, on tam přijel bez ženy - oba pili a oba toho nechali, ale už spolu nějak nebyli schopni žít. Ray měl za sebou kolaps, selhávaly mu orgány a lékaři jen konstatovali: Budeš-li chlastat, nepřežiješ. Z protialkolické léčebny si pamatoval recept, podle něhož má postupně snižovat dávky, až by zkusil přestat úplně. El Paso bylo první místo, kde nebyl pod vlivem alkoholu. Bylo strašně důležité, aby vydržel, a já mu v tom pomáhala.
Carver prý rozděloval svůj život na předtím - a potom. Špatné Raymondovy časy, jak to alkoholické období nazýval, se už nevrátily?
Ne, v deset večer jsme museli být doma, žádné bary, putyky, vinárny. Alkoholu se bál. Když mi například chtěla kamarádka vyložit karty, zakázal mi to: nechtěl vědět nic o budoucnosti, očekával katastrofu. Z minulosti se však ozývaly i jiné hlasy: bál se jít k telefonu, protože dlužil peníze. Jednou jsem chtěla vařit - a přišel chlápek vypnout plyn: Ray nezaplatil účty.
Co mělo přednost? Literatura, vy, nebo rybaření?
Byla to taková soutěž. Koupil si člun, že půjde chytat ryby, a dostal stipendium a musel psát. Měl rád kamarády, společnost, ale psaní je osamělá činnost. Tak alespoň každé ráno telefonoval svému nakladateli, co se děje. Chtěl slyšet drby, cvrkot. Myslela jsem, že to bude život s tichým a klidným mužem, ale tak úplně to nebylo.
Cítil se víc básníkem, nebo povídkářem?
Chtěl být básníkem, ale usvědčila ho realita: úspěch si vydobyl jako povídkář. Přesto psal poezii celý život. Byla to vycházková hůl, o niž se opíral. V povídkách píše jako "on", ve třetí osobě, kdežto básně vedl v osobě první. Otevřel se a dokázal napsat: Tohle spáchala moje první žena - praštila mě v letadle, až mi tekla krev z nosu.
A ten stále zvažovaný román? Nikdy s ním nezačal?
Říkal, že dobrá povídka vydá za spoustu špatných románů. Věděl, že ho nikdy nenapíše, ale svému nakladateli tvrdil, že už na tom pracuje. Taková hra kočky s myší. Měl smlouvu, dostal zálohu a napsal anotaci, nic víc. Ray byl běžec krátkých tratí.
Ten běžec na krátké tratě prý však psal své povídky neuvěřitelně dlouho...
To je pravda. K jedné povídce vzniklo třeba třicet verzí. Několik měsíců jsme nedělali nic jiného, než vzájemně konzultovali jeden text. Chtěl slyšet, co si o něm myslím, a abych byla kritická. Vždycky vyžadoval konkrétní výhrady: co se mi přesně nelíbí, proč a jak je možné to zlepšit.
To jste mi nahrála na mytizovaného editora Gordona Lishe. Je pravda, že celý úsečný carverovský styl se skrývá za jeho nekompromisními škrty?
Lish se nedokázal smířit s tím, že se Carver coby vyléčený alkoholik hodně změnil. Že cítí a píše jinak, košatěji, doslovněji, že v jeho povídkách je víc naděje. On to byl takový malý Napoleon, co si nepotrpěl na slzy. Třeba jednu z Rayových povídek seškrtal na polovinu, pointy vynechával, přidával neosobní titulky - já navrhovala název Moje, on Kutilové. Vyvrcholilo to sbírkou O čem mluvíme, když mluvíme o lásce z roku 1981. Ray napsal Lishovi, že si nepřeje vydat knížku s jeho zásahy: Děkuju za přínos, ale tohle přece není moje práce. On to nerespektoval a Ray měl pocit, že mu ty povídky ukradl. Neventiloval to, bál se, že ho vleklá hádka s někdejším přítelem zase vrátí alkoholu. Ve smlouvě na Katedrálu si ovšem vymínil, že se jí Lish nesmí dotknout. Pro mě byla dobrou ilustrací toho vztahu jediná situace: Ray popíjel kafe a Lish mu z hrnku lžičkou vybíral smetanu.
Neunavuje vás, když vás pořád tlačím mluvit o tom druhém? Vždyť i vy sama píšete knihy.
Byli jsme rovnocenný pár a já těch deset let stála vedle něj, ne pod ním! Ray se stal součástí mého života. Můj irský přítel, malíř, mi říká: Ty mluvíš jen o Rayovi. A já o tom nevím, vůbec si to neuvědomuju; je to pro mě stejně přirozené jako si dát každé ráno šálek kávy.
 Tess Gallagherová |
 Tess Gallagherová |
