RECENZE: Depresivní děti místo diváků vytáhly na plac sebe a svá přání

Mladý divadelní soubor dlouhého názvu Depresivní děti touží po penězích hraje v pražském prostoru Venuše ve Švehlovce nový kus Můj dům, můj hrad. Analyzuje v něm však víc než jen bydlení a sousedské vztahy.

Depresivní děti jsou známy tím, že rády zapojují publikum a okolí do svých her. A to jak vědomě (120 dní Sodomy, více zde), tak nevědomě (Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme, více zde).

V aktuální inscenaci Můj dům, můj hrad proto úplně nepřekvapí, když se z publika tichou poštou donese k režiséru Jakubu Čermákovi domnělý vzkaz jednoho z diváků doufajícího, že nebude ten večer vytažen na pódium.

Více než na interakci s publikem se však Depresivní děti nyní zaměřují na sebe. Před diváky nejdříve naoko rozehrají sociologický výzkum obyvatel bytů ve vchodu Krásova 13 (ve skutečnosti se jedná o jiný dům odlišného čísla i ulice), kde se mimo jiné dozvídáme reakce obyvatel na dobrovolnickou sbírku, zkoumáme obsah jejich odpadu či v poetické úvodní scéně se zhasínajícími světly pozorujeme jejich denní a noční režim.

Zhruba v polovině hry však přijde zlom, po rozporech vědeckého týmu nad kontroverzním výzkumem zasahujícího do cizího soukromí začnou náhle analyzátoři analyzovat sebe navzájem.

Herci vystupují ze svých rolí a odhalují se před diváky doslova až na kost. Poznáme jejich digitální stopu, obsah batohu a přes videomost se dostaneme i do ledničky. Tým okolo Čermáka pak jde ještě dál, herci vybraným divákům vyzrazují svá intimní tajemství a je pouze na důvěrnících, zda je prozradí i ostatním.

Můj dům, můj hrad

75 %

Venuše ve Švehlovce

premiéra 23. února 2016

režie: Jakub Čermák

hrají: Veronika Maxová, Barbora Mitošinková, Barbora Šupová, Jakub Čermák, Viktor Filip, Jiří Ratajík

Depresivní děti ve svém nejnovějším kuse zakusily divadlo na sobě, možná tím chtěly upozornit na současný přeceňovaný trend autenticity a leckdy podivná lákadla sociálních sítí, možná jen splácejí divákům dluh za předchozí hrátky s publikem.

I kvůli zajímavé scéně obkroužené igelitem, využití světel i moderních technologií a živé hudbě vznikl ve Venuši neobvyklý atmosférický kus nutící diváka k zamyšlení. A to snad nejen nad tím, zda vlastně bylo třeba ten poslední status na Facebooku zveřejňovat.