Jen jako příklad: představitelé Barona Prášila budou létat na dělových koulích a dekorace budou kompletně promítané speciálními trojrozměrnými projektory. Po Kleopatře, Rebelech a Golemovi je Baron Prášil Renčův čtvrtý muzikál na divadle, sám přitom přiznává, že se za muzikálového režiséra nepovažuje.
Baron Prášil nemá mít v českém muzikálovém prostředí obdoby. Kde jste sbíral inspiraci?
Objel jsem hodně muzikálových scén po světě, abychom pořád neopakovali to, co už známe. Není možné vždycky pověsit černý závěs a před ním hrát muzikál. Snažím se pojmout Barona Prášila na vyšší úrovni, než byly muzikály, které jsem dělal předtím. Choreograficky i technicky to bude nejnáročnější představení, které jsem kdy
udělal.
Jakému představení ve světě se tedy chcete přiblížit?
Fascinuje mě Fantom v Opeře v americkém Denveru. A možná ještě větší šok jsem zažil, když jsem viděl Cirque du Soleil v Las Vegas. Jejich choreografie jsou úžasné. Ve světě umí muzikáloví herci všechno – stepovat, tančit, skákat salta, hrát činohru, zpívat, a ještě jsou krásní. Tomu říkám kompaktní herectví. U nás se někdo takový těžko hledá. Herec v muzikálu musí umět vše.
Herci v Prášilovi to umějí?
Učí se to. Všichni se snaží na maximum. Víme, že s tím, s čím jsme si vystačili doteď, v Baronu Prášilovi nevystačíme, mají hodně co dohánět, ale doufám, že to bude show evropské třídy.
Hodně se mluví o 3D efektech. Co můžeme čekat?
Diváci nedostanou brýle, není to kino. 3D tu znamená, že se na strop, boky sálu i jeviště po celé představení promítají dekorace. Tedy ne na plátno, jak je v divadle zvykem. Speciální technologií promítáme na prostorové kulisy, které jsou původně šedé nebo bílé. Až tím promítáním vznikají barevné dekorace ze všech stran a ploch. Ze všech úhlů. Jmenuje se to mapping. A na divadle to používáme jako první na světě. Nic modernějšího v téhle oblasti asi není. O této technologii mě poprvé informovala choreografka Jana Burkiewiczová a dala mi tak impulz na výtvarné řešení celého projektu. Bude to pestré a barevné a nové. A profesionální. Je to zároveň náročné, herci nesmějí krýt dekorace stíny, které vrhají, musíme to všechno sehrát a skloubit dohromady s pěveckou
a hereckou a taneční akcí.
Kromě toho mají herci létat na dělových koulích.
To je stará věc, ale je pravda, že málokdo létání na lanech v divadle využívá, protože málokdo má tak velkorysý prostor, jako je v Divadle Hybernia, bývalém kostele. Kluci jsou stateční, Daniel Hůlka, Josef Vojtek a Marian Vojtko – všichni tři baroni opravdu lítají a u toho zpívají, za což je obdivuji.
S čím byste chtěl, aby diváci z muzikálu odcházeli?
Fantastický svět Barona Prášila je nesmírně pozitivní. Lidi by měli odcházet z divadla nakopnutí a plní energie. Děj je inspirovaný Bürgerovou knihou, kterou scenárista Petr Markov přetavil do divadelní podoby. A ta je veskrze pozitivní. A snažím se dodržet jedenácté přikázání Billyho Wildera, režiséra filmu Někdo to rád horké: Nebudeš nudit bližního svého. Takže jsme veselí a plní energie a pokoušíme se o krásnou pohádkovou show s nádhernou hudbou Zdeňka Bartáka.
Mnoho diváků si Prášila spíš spojuje s filmem Karla Zemana.
Zeman byl úžasný režisér, ale s jeho filmem nemá náš muzikál moc společného. Divadelní a filmový jazyk je úplně odlišný, jinde jsme i výtvarně. Muzikál je vlastně to nejvíc, co může na jevišti být. Spojuje všechny možné divadelní složky a někdy musí působit tak fascinujícím dojmem jako film. To je i důvod, proč jsem dostal svoji první muzikálovou práci, režii Kleopatry. Tvůrci prostě chtěli, aby se na jevišti odehrál výpravný film. A já jsem především filmový režisér. V tom je však muzikál zároveň i strašně těžký. Ve filmu si nachystáte detail, polodetail, pak to střihnete. Na jevišti vidí všichni diváci všechno. Moc se těším, jak náš muzikál lidi přijmou.
