Zní poněkud filmově a kromě zpěvu Kateřiny Winterové na něm posluchač zaslechne i kytary, dechy a smyčce. A také spoustu dalších, těžko definovatelných zvuků – třeba rozlaďování španělky nebo bubnování plastovými lahvemi.
Poslední řadovou desku vydala Ecstasy Of St. Theresa před čtyřmi lety. To je dost dlouhá tvůrčí pauza.
Na standardy hudebního průmyslu je to dlouho, ale to pro mě není důležité. Také netrpím pocitem, že deska přestává být aktuální pár dní po vydání, takže jsme se Slowthinking poctivě odehráli turné po Česku a následně vyšla i v Anglii, tak jsme ji propagovali i tam. Pak jsme vydali i DVD a objížděli festivaly. Takže jsme s předchozí deskou strávili ještě další dva roky, než jsme začali dělat novou.
Na Watching Black jste tedy měli dva roky.
Ano, ale to není podle mě zas tak moc. Jsme na sebe docela nároční, takže ne všechny písničky se probojují až do finále. Navíc nám do práce trochu zasáhlo Káčino mateřství. Teoreticky jsme tu desku mohli vydat už před rokem, ale připadalo nám nešťastné, že bychom ji pak nemohli moc propagovat na koncertech. Teď už to bude lepší.
Jak dlouho jste těch jedenáct nových písní skládal?
Píšu průběžně, pořád. Máme s Kateřinou spoustu dalších aktivit, ale Ectasy Of St. Theresa zůstává nejdůležitější. Na druhou stranu nejsme ničím tlačeni. My se tím bavíme, ale zároveň nad tím hodně přemýšlíme.
Na albu popisujete třeba pocity sebevražedného atentátníka nebo závislost na internetu, nespavost. Proto je v názvu ta temnota?
Ta témata jsou spíš tmavá než temná. Je to výpověď doby, témata, která jsem potkal. Ale Watching Black má i sebezpytný význam. Jako když přijdete do tmy a po chvíli teprve začnete vidět obrysy. Stejně podle mě funguje i naše muzika, musíte s ní strávit nějaký čas, než ji začnete pořádně vnímat. Myslím však, že ta deska není určitě depresivní. Jsme prostě kapela, která vyžaduje posluchačovu pozornost a všechny jeho smysly. Až na čich, samozřejmě. Nás to takhle baví, myslím, že lehčí témata bychom ani neuměli. Posluchač to buď vezme, nebo nechá být.
