A třebaže ani jeden z těchto filmů nemá v sobě sugestivnost Knoflíkářů, jejich tvůrci - oba režiséři zde totiž celovečerně debutují i coby scenáristé - se vydali v Zelenkových stopách aspoň potud, že jsou jiní, každý po svém zvláštní. A že do kinospalých, pokud se v nich promítala nová česká produkce vrátili vzrušené hloučky diskutérů.
Mrtvej broukČR, 1998, 97 min. scénář a režie: Pavel Marek hrají: Jan Zuska, Pavla Jirásková, Martin Ježek, Tomáš Turek, Hana Seidlová, Pavla Tomicová, Gabriela Hyrmanová |
Obě novinky totiž přinejmenším znepokojují. Styčných bodů mezi Mrtvým broukem a Postelí by se dalo najít víc. K těm „neviditelným“ patří vítězné bitvy, jež svedli tvůrci sami se sebou. Pavel Marek (Mrtvej brouk) se těžce vzpamatovával po smrti svého přítele a spolupracovníka z éry surrealistického Bulšitfilmu, dokonce zvažoval, že profesi opustí. Našel v sobě sílu nejen k obratu, ale i k sebekázni: Markovo předchozí symbolistní vizionářství se v Broukovi, realistickém současném příběhu o lásce či spíš citové nezpůsobilosti, téměř neprojevilo - a pokud ano, slouží látce.
A Oskar Reif se o Postel, jejíž scénář získal cenu v americkém finále mezinárodní soutěže Hartley-Merril Prize, rval s buldočí vytrvalostí tři roky.
Oba snímky vznikly bez státního příspěvku. Zákulisní spřízněnost ovšem diváka zajímat nemusí, zato objeví zajímavé pouto obou snímků, jež představuje jejich mužský hrdina. V Broukovi diskotékový zabiják nekonečně prázdného času Martin (hraje ho Jan Zuska) i v Posteli obrýlený tělocvikář Luboš obklíčený ženami (Michal Przebinda) totiž zosobňují podobný „smutek malé hlavy“ - tak zněl původní titul Brouka, totiž jistý generační i sociologický syndrom pána tvorstva, ve skutečnosti slabého introverta, jenž v sobě nosí citový handicap.
Martin silácky mluví o herecké kariéře, ale živí se nejubožejšími štěky v reklamě; po opilecké vzpouře skončí v blázinci, jehož bizarní komunita patří k nejsilnějším motivům filmu. Ale na rozdíl od hrdiny Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem tu Martin nerozpoutá rebelii, nýbrž si jednu z pacientek, éterickou Markétu, odvede do svého světa „bez mříží“, kde ji zraňuje neschopností naplnit jakýkoli vztah.
PostelČR, 1998, 90 min. režie: Oskar Reif hrají: Michal Przebinda, Stanislava Jachnická, Sylva Langová |
A kdo je Luboš, který svůj „postelový“ osud s jemně morbidními rekvizitami vypráví nejprve jako chlapec (výstižněji), poté coby štvaný tatík a kafkovský odsouzenec tribunálu ovládaného ženami? Toť tragikomická figurka věčně na útěku před sukněmi: v rodině, z níž se jeho teatrální otec dávno vyplížil; ve feminizované školní sborovně; i v tristní smrti u televize, zatímco jeho dámy mastí karty a dcerka jim bezelstně oznamuje: „Tatínek asi umřel, ale hodinky mu tikají.“
Oba hrdinové, viníci i oběti zároveň, matou diváka, zvyklého v téhle době víc než kdy předtím na supermany: což může „fandit“ outsiderům bez vůle?
Snímky Brouk a Postel vyvolávají v člověku iracionální pokušení, aby na ně zašel ještě jednou a „hledal“. A oba filmy ovšem také sdílejí debutantské chyby, jež právě „v repríze“ vystoupí ostřeji. Jednou z nich je ztráta rytmu v druhé půli stopáže, kdy se zvolený - a průkazný styl vyprávění autoři náhle snaží „dovysvětlit“. U Brouka je zbytečná střední, černobílá pasáž v romantickém oparu, v Posteli se zas slovně vyprodá vypravěč, který uměl spíš glosovat.
A druhé shodné nebezpečí představuje volba neherců či méně známých profesionálů. Ti sice skvěle slouží autenticitě zejména v menších rolích - oba snímky objevily nádhernou Hanu Seidlovou, ale jakmile přestanou „hrát“ lidské typy a žádá se vrcholné řemeslo, hlavní aktéři už se silami nestačí. Podobnost obou filmů končí s jejich žánrem, třebas by se mohly vejít pod širokou střechu „smutné komedie“ s více či méně depresivním účinkem.
Mrtvej brouk, pocitově srovnávaný s Ondříčkovým Šeptej či britským Trainspottingem, má příjemnou, generačně přesnou náladu pod teskně úsměvnou kamerou Diviše Marka. Naopak skvostný černobílý svět Postele - kameraman Igor Luther - je daleko stylizovanější i vyhrocenější, přitom stále samozřejmý; tuto svoji přirozenost však ztrácí, když se přiblíží čiré absurditě. A také humor, který oba snímky zdobí, má odlišný tón: od Broukovy melancholie rebelů bez příčiny k existenciálním výkřikům Postele. Ale to vlastně vůbec není špatný film, řekne si s tichým údivem divák, trochu ještě zmaten nezvyklým zážitkem - jedním i druhým.
„Jiná“ nebo také „nová nová“ vlna, jak se začalo po Knoflíkářích přezdívat pokusům rozrůznit uhlazenou plošku „hezkých českých filmů“, má tedy pokračovatele. Dokonalost výrazu jim sice ještě chybí, ale na rozdíl od Petra Zelenky, jenž kraluje nápadu, scénáři čili slovu, příští Markův i Reifův film by mohl potvrdit, že na scénu přišli režiséři.
Hrdinové v rozhovoru na lavičce. Hrdinové si užívají na diskotéce. Nález při hrabání trávy. Hrdinové při odpočinku
