Pracuje s animovanými loutkami, jejichž výraz strčí do kapsy mnohé herce a těm, kteří postavičkám propůjčili hlas i podobu, ještě vylepšuje beztak už hvězdné jméno.
Spojuje prvky romance a hororu, ruské báje a Shakespeara, komedie, opery i muzikálu v naprosto jedinečný soudržný žánr. A od prvního tónu skvělé hudby, od prvního výtvarného tahu si drží styl – a jaký!
Hrdina zmítaný mezi dvěma ženami, nesmělý nešikovný snílek z rodu bledých rachitických básníků, je přesným otiskem Johnnyho Deppa včetně mrkání či zajíkání.
Jeho křehká snoubenka vypadá jako skleníková květinka z ústavu pro šlechtičny a jejich odporní rodiče ještě stvrzují podobnost s osudy Romea a Julie. "Mor na ty vaše rody" tu sice nezazní, zato jed si ve finále zahraje.
Ponuré pozemské město připomíná svět Krysaře od usekaných rybích hlav přes chrchlavého kočího po rozlehlá chladná sídla, skvostný strašidelný les probudí přízračnost Burtonovy Ospalé díry a ve chvíli, kdy hrdinu uchvátí bezmasá ručka nevěsty z podsvětí, na mysli vytane Erbenova Svatební košile – jen v opačném gardu.
Leccos je tu obráceně, hlavně pak podsvětí. Zatímco "nahoře" se zpívané pasáže blíží operní nadsázce, "dole" se notuje a tančí jako v šantánu.
Záhrobí vládne pestré zábavné panoptikum v jasně světélkujících barvách míchaných koktejlů, kde nádherná kapela kostlivců "odvypráví" pouťový krvák o zrádné vraždě a její oběť v potrhaném závoji křepčí, až jí občas upadnou noha či oko. Což zprvu vyděšeného ženicha brzy přestane mást: oko otře o vlastní sako a dvorně vrátí, při společné hře na piano bere samozřejmě, že se dívčina ručka "utrhne" a běhá po klávesách sama.
Takové rozkošné drobnosti, rozvíjené v duchu gagů němé grotesky a korunované slovním humorem, jiskří z plátna v rychlém sledu.
Ty zjevné jako etudu se svíčkou ústící v požár ocení divák hned, letmé si plně vychutná napodruhé či napotřetí: třeba doslovný záhrobní secondhand, námluvy pavouka vdovy či sestřih svatebních příprav, zahrnující mrtvé dětičky coby družičky, pejska Kosťu i dort ozdobený lebkami.
Přitom však, ač to zní neuvěřitelně, humor Mrtvé nevěsty není morbidní. Naopak vyzařuje laskavost a něhu příbuznou Rodině Addamsových, dokonce i smíření obou světů v jímavé scéně paniky živých z příchodu mrtvých, kdy první capart obejme kostru svého dědečka.
Člověk se přistihne, že drží palce celému milostnému trojúhelníku: ať už si "Depp" po akční šermířské scéně vybere jednu, či druhou slečnu, tu odmítnutou celý sál obrečí. Ruku na srdce: kdo jiný dokáže rozplakat loutkami? A kdy jindy pocítí kino nutkání tleskat po každé scéně jako v divadle?
