Slovensko opustil ve dvaadvaceti. Po roce v operním studiu v Marseille nastoupil do berlínské Státní opery Pod lipami. "Byla to skvělá zkušenost. Mohl jsem pracovat se špičkovými dirigenty, režiséry i zpěváky," zdůrazňuje.
Důležitá je podle něj i disciplína. "Třeba už na první zkoušku musí člověk přijít připravený, což na Slovensku nebývá zvykem. Jenže zpěváků čekajících na šanci je ve světě mnoho. Takže buď umíte, nebo vezmou někoho jiného. Proto si lidé práce víc váží. Bohužel i závist jsem pocítil spíš doma než v cizině," podotýká.
"Chce to mít hroší kůži"
Loni Bršlík debutoval v newyorské Metropolitní opeře v Mozartově Donu Giovannim. V Mnichově se setkal s legendární slovenskou hvězdou Editou Gruberovou. "Vedle ní jsem pochopil, co je to radost ze zpěvu. Tu jsem měl sice i předtím, ale teď jsem ji ještě víc načerpal," tvrdí.
Jako dítě se učil na akordeon. "Chtěla to maminka, dnes už bych nezahrál nic. Jsem rád, že jsem to zapomněl," směje se. Nezastírá však, že pěvecká profese je náročnější na psychiku. "Vaším nástrojem je tělo, které nosíte s sebou v každém počasí. Jste stále na cestách. Ovace i autogramy jsou příjemné, ale pak jste v hotelu sami. Chce to mít trochu hroší kůži. Zatím to zvládám."
