RECENZE: Když Mozart sestoupí z nebe, nemusí to ještě být zázrak

Národní divadlo hodně dluží Mozartovi, jehož dílo má takříkajíc v popisu práce. Projektem Mozart a ti druzí ho však příliš nesplácí. A je otázka, pro koho se vlastně hraje.

Dalo by se očekávat, že Národní divadlo se bude snažit - kromě dokola hraných, „povinných“ kusů jako je Don Giovanni - uvést i něco méně známého, něco z rané skladatelovy operní tvorby, která rozhodně není podřadná. Rozhodlo se však uvést opery, jež zpracovávají samotného Mozarta. Nakonec proč ne, záleží na tom, co a jak.

Mozart a ti druzí

55 %

Dirigent: David Švec

Režie: Alice Nellis

Národní divadlo ve Stavovském divadle, druhá premiéra, 7. dubna 2019

Inscenace Mozart a ti druzí, uvedená ve Stavovském divadle, sestává ze dvou aktovek dvou soudobých amerických autorů. První napsal Michael Nyman pod názvem Letters, Riddles a Writs, druhou pak Steven Stucky a jmenuje se The Classical Style. V obou vystupuje Mozart, obě se pokoušejí uchopit téma vztahů klasiků, jejich okolí a moderního světa. Projekt má zřejmě oslovit hlavně publikum, které na tradiční operu tolik nechodí. Nicméně má to pár háčků.

Skladatel Nyman, vycházející z minimalismu, může být přirozeně mostem mezi různými žánry a jejich diváky. Jeho asi půlhodinové dílko bylo původně určené pro televizi a BBC ho odvysílala v jubilejním mozartovském roce 1991. Úryvky z dopisů, které si psali Wolfgang a jeho otec Leopold, Nyman skládá do jakési mozartovské hudební fantazie, v jejímž středu je umírající skladatel, vyrovnávající se s otcovskou autoritou. Původní podoba, která je k vidění i na YouTube, využívala i obrazová kouzla jako mluvící busty a roli Mozarta ozvláštnila šansoniérka Ute Lemper, která mu dodala jedinečný šarm. Převést takový tvar na jeviště není snadné, ostatně scénicky se aktovka hrála jen dvakrát a nikoli pod hlavičkou velkých scén. Režisérka Alice Nellis na jeviště umístila velkou postel s baldachýnem, na němž se zjevuje otcův stín, později je smrtelné lože rozebráno. Celé to ale působí dost banálně, navíc part Mozarta je pro sopranistku Alžbětu Poláčkovou příliš hluboko, takže ho vůbec nedokáže přirozeně podat.

Don Giovanni a muzikolog

Lépe jí sedí part Mozarta v druhé aktovce, jejíž název odkazuje na odbornou publikaci Klasický styl od amerického muzikologa Charlese Rosena (1927 - 2012). Opera skladatele Stevena Stuckyho měla světovou premiéru roku 2014 na festivalu v kalifornském městě Ojai. Ze záznamu na YouTube i z dalších informací je patrné, že jde o specializovanou přehlídku experimentálního typu pod širým nebem. Tři další uvedení následovala pouze v USA a rovněž mimo hlavní operní scény.

Do hodiny a čtvrt jako by chtěl autor vměstnat co nejvíc hudby, slov a odboček, „vážného“ intelektuálního i přímočařejšího humoru. V opeře kromě Mozarta vystupují i Beethoven (Pavel Švingr) a Haydn (Tomáš Kořínek), kteří si v nebi přečtou v novinách zprávu o upadajícím postavení klasické hudby, rozhodnou se vydat zpět na Zemi a vyhledat muzikologa Rosena (Jiří Hájek), jenž o nich napsal knihu. Ta mimochodem v češtině není k dispozici, před nějakou dobou ale vyšla ve slovenském překladu.

Takto nahozený příběh se ale rozpadá do spíše izolovaných scének, v nichž vystupuje i další, hloupější muzikolog Snibblesworth (Josef Moravec), postavy z Dona Giovanniho, jakož i zhmotněné hudební pojmy včetně například tristanovského akordu. Na vlastních parafrázích velikánů, ať už Mozarta, ale třeba i Wagnera, se Stucky jaksepatří vyřádil, asi nejvíc si člověk zapamatuje parodickou scénku z Dona Giovanniho, do níž ničivě zasáhne Snibblesworth, jehož v závěru opery nakonec Komtur stáhne do pekla. Tady člověk čeká, že dílo končí, ale je ještě nastaveno příchodem Roberta Schumanna, zvěstujícím konec klasického stylu. Tato scéna, byť by v sobě mohla mít humorný potenciál, už ale vypadá jako nadbytečný přívěsek.

Není jistě snadné takovému dílu pomoci, vymyslet pro ně jevištní podobu, přijít s vyhraněnými nápady, třeba jak zhmotnit do živé podoby dominantu, subdominantu či tristanovský akord, aby to bylo opravdu vtipné a vše do sebe zapadalo. Inscenace Alice Nellis působí spíše popisně, ne příliš nápaditě, často si vypomáhá mnohokrát použitými a zbytečnými postupy, jako jsou projekce aktérů na pozadí, které předloze nijak zvlášť nepomáhají. Orchestr, který řídil David Švec, při druhé premiéře působil, že se v hudbě teprve začíná orientovat, spíš než komorní jemnosti člověk vnímal tvrdý zvuk.

Neobyčejně propracovaný je tištěný program. Pokud jde o množství informací a libreto s vysvětlujícími poznámkami, tak si dramaturg Ondřej Hučín dal velkou práci. Vůbec se zdá, že Mozart a ti druzí je splněný dramaturgický sen.

Zbývá otázka, kdo na inscenaci bude chodit. Angličtina, v níž je představení nastudováno, by snad českému publiku neměla vadit. Za projekty tohoto druhu se však spíš míří na Novou scénu. Dá se namítnout, že Mozart rovná se Stavovské divadlo. Zahraniční publikum ale zase bude ve Stavovském asi chtít vidět pokud možno „něco od Mozarta“. Návštěvnost se přirozeně vždycky může vyvinout všelijak, nicméně pohled do sekce vstupenek na webu Národního divadla naznačuje, že zítřejší repríza rozhodně není vyprodaná.