Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Moudrá fena se zpovídá před smrtí

  1:00aktualizováno  1:00
Minulý rok scenárista a vysokoškolský pedagog Edgar Dutka debutoval coby prozaik - ve svých dvaašedesáti letech. Základy povídkového svazku U útulku 5 byly ovšem napsány už v šedesátých letech. Kdežto román Slečno, ras přichází začal vznikat v roce 1999.

Dutka se v prvotině projevil jako vypravěč s citem pro jazyk, se smyslem pro dějový spád a rozsahovou uměřenost.

V povídkách zpracovával svoji drsnou zkušenost z dětství: v padesátých letech se spolu se svou sestrou ocitl v břeclavském dětském domově, protože jejich matka, vdova, byla odsouzena na šest let za spoluorganizování útěků na Západ.

Horečnaté, "sígrovské" texty, podané specifickou, krajově určenou slitinou dialektů, evokovaly vrženost dětských hrdinů do světa, který o ně fakticky nestojí, byť navenek o ně pečuje a vychovává je. Svazek U útulku 5 je jedním z "nejhotovějších" českých prozaických debutů posledních let.

Nelze tak nebýt zvědavý na autorovu druhou knihu, zejména má-li její tvůrce za sebou utěšenou řadu scénářů filmových a televizních pohádek a jediná vydaná prozaická kniha by mohla být docela klidně, bez očekávání další, brána jako pozoruhodná epizoda invenčního praktika.

Matka, pes, Austrálie
Matce Edgara Dutky se podařilo z komunistického vězení v březnu 1950 utéct a prodrat se za těžko uvěřitelných okolností na Západ.

V rakouském Innsbrucku pak čekala, kam bude moci vycestovat. Naskytla se Austrálie a ona tu možnost přijala. Děti zůstaly v Československu. Syn se za matkou vypravil až v osmašedesátém a rok u ní pobýval v Novém Jižním Walesu. Před jedenácti lety Dutkova matka zemřela.

Tyto reálie jsou zde připomenuty proto, aby záhy byla zřejmá míra stylizace a odpoutání se od nich v románu Slečno, ras přichází.

Děj je situován do australských končin, kde se Dutkova matka usadila. Vypravěčem je fena německého ovčáka pojmenovaná Bojana. Nachází se na konci sil, nemocná, unavená, už nikým nežádaná; poslední den svého života popisuje, co kolem sebe momentálně vidí, jak se cítí, ale také vzpomíná.

Rodina, která ji přijala, se rozpadla, skončila: Nela, jež kdysi do Austrálie přicestovala z Evropy, zemřela už před časem; její druh, mrtvicí ochrnutý Joe, právě umírá. Bojana odchází naposledy vydechnout do buše, mimo civilizaci.

Nela ve své původní vlasti utekla z vězení, v Austrálii se přátelí především s českými krajany. Tady však autobiografické stopy a veškerá návaznost na prvotinu končí, další dohledávání souvislostí by bylo zbytečné i marné.

Monolog Bojany je autonomním, zcela svéprávným uměleckým projevem, k jehož pochopení a procítění ani nepotřebujeme znát nic ze života autora a jeho matky.

Plodná samomluva
Ačkoliv monolog Bojany "teče" od první do poslední stránky bez přerušení, bez dělení do kapitol, a odstavce nejsou vždy právě nejkratší, čtenářsky jde o text relativně vstřícný.

Psice vypráví v krátkých větách nebo v přehledných souvětích, popisy se střídají se stručnými úvahami. Stylizace do vnímání a řeči zvířat není v umění nic neobvyklého (namátkou: Odeon vydal v roce 1990 prózu Poláka Andrzeje Zaniewského Potkan, která je autobiografií jednoho takového tvora).

Čtenář se do perspektivy, z níž na svět pohlíží fena Bojana, vpraví přirozeně, bez nutnosti krkolomně si nastavovat optiku pohledu. Jestliže styl, jeho struktura, jeho "dýchání", vytváří v Dutkově próze dojem organičnosti, skutečně až jakési biologičnosti, animality, potom několik konkrétních výrazů a formulací tahá za uši, slovník je u nich až legračně sofistikovaný ("její osobní zoufalství v ní vysublimovalo v permanentní nepříčetnost").

Rozhodne-li se umělec použít zvířecí perspektivu, pak nikoliv proto, aby odborně přispěl do análů disciplín jako etologie či psychologie zvířat, nýbrž aby se opisem a obrazem pokusil něco sdělit o lidské společnosti, civilizaci a světě vůbec.

Dutkův román je vypravěčsky uvolněnou (nikoli však rozvolněnou) úvahou o svobodě, o její síle, tíze a možné míře především u lidí, částečně i u zvířat, která už v sobě mají zakódovánu domestifikaci, ale ještě se v nich může svářit s " voláním divočiny".

Poutavé na Dutkově próze je nehledané, nestrojené přelévání toho, o čem a kom je vyprávěno, ta symbióza animality a civilizovanosti. V řádu tohoto spojení a přelévání je to, že Bojana vlastně není úplně "čistokrevným" psem, nýbrž spíše bytostí obsahující v sobě zvířecí a lidskou formu života.

Čtenáři to umožňuje vcítění, srozumění, některé partie působí velice jímavě, aniž se podbízejí. Několikrát je rovněž patrné, že autor se obrací k sobě, řeč citlivé psice stává se Dutkovou samomluvou, dostavuje se niterná jednota: "Proč potom nedělat samá neuvážená rozhodnutí než ta uvážená, na jejich konci nás čeká chlácholivé poklepání po hřbetě a mnohem častěji nás pouze obejme lítost, že jsme si hráli na prozíravé a skončili jsme jako hlupáci. Proto Nela měla takový pestrý život, kdežto já si svůj vlastní, až na čestnou výjimku, složila z životů jiných."

Dílo-podobenství
Román Slečno, ras přichází je jaksi očividněji literaturou než debut U útulku 5, je plodem spisovatelské zralosti i nemalé lidské zkušenosti.

Je to velmi dobrá kniha, taková se nerodí v české literatuře každý měsíc, je stvrzením prozaika. Ale nedá se jednoduše a jednoznačně říci, že by byla lepší než Dutkova prvotina. Jde totiž o prózu jiného typu, nikoliv o nervní pseudodokument, jímž je Dutkův debut, nýbrž o podobenství s prvky i akčními (scény požáru v buši a loveckých výprav divokých psů).

Má-li však dílo-podobenství vyniknout v historickém a mezinárodním kontextu, musí být jeho koncept " revoluční", musí se nově, netušeně podívat na "stav světa".

Román Edgara Dutky je však v tomhle aspektu spolehlivě " odvěký" , máme dojem, že jsme významem i podáním něco podobného (i něco tak literárně dobrého) už četli, že jde o příjemně spolehlivý přírůstek, o velmi zvládnutou variaci.

Literatura (ilustrační foto)

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatelka Leila Slimani
Sex tu ovládl peněženky, v Maroku se za něj ženy stydí, říká spisovatelka

Leila Slimani je spisovatelka francouzsko-marockého původu. V češtině jí letos vyšla kniha Něžná píseň. Chůva v ní zavraždí dvě malé děti.  celý článek

Spisovatel Salman Rushdie na knižním veletrhu ve Frankfurtu (12. října 2017)
Ty seš chlap! Rushdie ve Frankfurtu vzpomínal na setkání s Trumpem

Frankfurt (Od naší zpravodajky) Donald Trump na Frankfurtský knižní veletrh nedorazil, přesto se tu o něm mluví skoro všude. Angela Merkelová a Emmanuel Macron, kteří literární svátek opravdu...  celý článek

Frankurtskou radnici Römer během knižního veletrhu ozvláštnila světelná show...
KOMENTÁŘ: Letos ve stínu, za dva roky v Lipsku mají naše knihy šanci

Frankfurt (Od naší zpravodajky) Frankfurtský knižní veletrh, který v neděli skončil, vsadil letos na čtenářskou kartu – a jeho návštěvnost znovu vzrostla.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.