Dá se říct, že Mötley Crüe v Praze hráli jen pro zaryté fanoušky. Pódium posunuté do poloviny O2 areny a návštěvnost 3 500 lidí o dobách největší slávy kapely v 80. letech příliš nevypovídala. Mötley Crüe z toho ale udělali přednost a zahráli v podstatě intimní koncert, dá-li se něco takového o kytarových stěnách doprovázených projekcemi se šlehajícími ohni a pentagramy říct.
Pocit podtrhli i dva předskokani, kteří tady nebyli jen jako výplň show. Rokenrol švédských Backyard Babies české publikum už docela dobře zná z festivalů a sólových koncertů a koncert sólového projektu Duffa McKagana, bývalého basáka Guns N' Roses, který měl na konci nejen kvůli zařazení písničky od Stooges až protopunkovou energii, byl docela příjemným zpestřením. A to včetně pár tónů z hitu Paradise City, na něž došlo v závěru jeho koncertu.
Hlavní hvězdy nastoupily na pódium krátce po půl desáté za burácivého zvuku startování motorek a řevu nebývale natěšeného publika, kterému bylo jedno, že dostává jen ozvěnu zašlých časů. Mötley Crüe se tak nakonec ani vůbec nechovali a hráli s takovým nasazením, jako by v hale bylo pětkrát tolik lidí. Že mají fanoušky na své straně, je jasné při nekompromisní skladbě Shout At The Devil, v níž se na projekcích v rychlém sledu střídají obrázky fuckujícího George Bushe mladšího a ďábla.
Kapela plná potetovaných, vyžilých hudebníků, do jejichž těl a tváří se nesmazatelně vryl nevázaný život rockových hvězd, dává jasně najevo, jak je dobře, že tenhle večer zůstali intelektuálové doma u svých rozečtených knih. Tady se totiž bude opěvovat neodbytná krása hlasitého stupidního rokenrolu. "Crüe, Crüe, Crüe," křičí hala v pauzách mezi písničkami tajemnou mantru, která vznikla jako pokus napodobit zvuk říhání po pivu.
A hudebníci hrají jako o život. Jediné slabé místo je, když najednou kapela zmizí z pódia, na němž zůstává osamocený kytarista Mick Mars a začíná několikaminutové únavné sólo na kytaru. Kdo zná historii, řekl by, že Mötley Crüe se právě zdržují v zákulisí a dělají tam špatné a nelegální věci. Tomu by alespoň odpovídala amfetaminová rychlost, se kterou se vrhnou do další části koncertního setu.
Mötley Crüe si užívají, že jsou legendy, a svoje písničky často končí v hlukových stěnách. Zpěvák Vince Neil je přitom se svým šmoulovským hlasem možná až posledním, kdo táhne pozornost. Situaci s přehledem kontroluje především charizmatický basák Nikki Six, kterého jeho životní styl (a konzumace heroinu) kdysi přivedl až do klinické smrti.
Největší ovaci si ale vyslouží bubeník a známé zvíře Tommy Lee, když s mikrofonem u pusy vstane od bicích, jde dopředu a začne hecovat publikum. "Konečně jsme tady, vy zkurvený píči," křičí extaticky do publika s lahví jägermeistera v ruce. Připije si, seskakuje z pódia a flašku posílá přes protesty ochranky do publika.
Od lidí, se kterými si plácá rukou, si naopak vytahuje plachtu s nápisem "Mötley Crüe is the best, fuck the rest", kterou si zálibně prohlíží a slibuje, že kapela se sem určitě vrátí. Pak sedá za bicí a rozeřvává publikum k rokenrolovému skandování: "Hell Yeah!" A skladba ze zatím posledního alba Saints of Los Angeles nazvaná Mutherfucker Of The Year může začít. Zdvižené prostředníčky i paroháče letí vzduchem v pravidelném běsnícím hardrockovém rytmu.
Skladby provázejí provokativní projekce. A to zejména při hitovce Same Old Situation, kde se záběry z lesbického pornofilmu ve vteřinových problescích střídají s obrazy diktátorů Hitlera a Stalina, pádem World Trade Centra, seznamem teroristů a (opět) záběry na George Bushe. To vše uvozené scénou vymývání mozku z Kubrickova Mechanického pomeranče.
Koncert Mötley Crüe tak dostává až nečekaný rozměr a hranu. Pohromy a zvěrstva v kombinaci s prsty a vibrátory zasouvanými do vagin a do toho ďábelsky hlasitý a rychlý rokenrol kapely, která vypadá jak komiksové postavičky, dělá z koncertu podivný, ale o to působivější zážitek.
A ten trvá, i když se projekce zhoupnou v čistě fetišistická videa, v nichž si spoře oblečené divy nejen lížou nohy v latexu, oblékají extravagantní prádlo, ale také střílejí ze samopalů a brokovnic. Kapela do toho neúnavně valí svoje machistické rytmy a kytary.
Ano, Mötley Crüe dali svým fanouškům, co potřebovali. Když v jediném přídavku usedá Tommy Lee za klavír a začíná baladu Home Sweet Home, letí do vzduchu zapalovače a mobily. Zatímco hala odezpívává refrény, na projekcích běží staré fotky a videa z dob největší slávy kapely. Všem je jasné, že pražský koncert byl jen jejich slabším odvarem. Dnes už Tommy Lee nehraje na bicí hlavou vzhůru v otočné kleci, ale neznamená to, že jeho kapela ztratila koule.
Mötley Crüe jsou přes všechny nánosy glamového lesku jenom rokenrol. A na pražském koncertě dokázali, že nehledě na to, kolik přijde lidí, tak to prostě mají rádi, baby.
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
