V titulní roli výstředního lorda se činí Johnny Depp, jeho půvabnou manželku představuje Gwyneth Paltrowová, jejího ctitele v policejních službách Ewan McGregor, aristokratova sluhu Paul Bettany. Vedle nich hrají i Jeff Goldblum či Oliver Platt. Co jméno, to pojem. Tak jak je možné, že komedie, která měla perlit, sotva pobublává?
Americký režisér David Koepp, více uznávaný jako scenárista, prostě netrefil stylizaci, kterou zjevně ctí, leč necítí. Tedy stylizaci pamětnické Anglie, jakoby přejatou z příběhů P. G. Wodehouse o komorníkovi Jeevesovi, podle nichž psal Zdeněk Jirotka svého Saturnina.
Záminka ke sporu manželského páru je nicotná: mužův knír. Zápletka zase tuctová: točí se kolem honby za obrazem, jíž se zadlužený hrdina ujme „za královnu, za vlast, za diety a deset procent z pojistky“. Humor vychází vesměs z vybrané mluvy – „Dupnu si... s tvým dovolením, drahá“, ze slovních hříček jako „Toyota Klitoris“ či z nostalgie za „starým dobrým duchem feudalismu“. Je to vkusné, krotké, bezzubé, milé, případně až roztomilé, ale uspávající.
Bettany s gustem vystihuje oddaného lokaje s tváří zabijáka, McGregor si vychutnává policistovu povýšenost, Depp dojemně žebrá v ložnici filmové manželky a připomíná svého kapitána Jacka Sparrowa z Pirátů z Karibiku, když slibuje „poběžím jako gazela“. Vlastně se hercům nedá nic vytknout, naplnili zadání a sami se zjevně bavili náramně. Ovšem někde za zády jim stojí neurovnaná změť inspirací: inspektor Clouseau, akční scény s patinou jako z dob Fantomase, hudba s lehce bondovským vyladěním. A dohromady vlastní styl nesloží.
Otravná veseloherní dieta
Mortdecai příjemně plyne, jenže neumí zacházet s filmovým časem. Působí jako sled televizních skečů, které jednotlivě obstojí, některé vydolují úsměv, jiné dokonce smích. Ale pitvornost karikovaných typů se sráží s jejich nadneseným jazykem a místy, například s nástupem ruského gangu, už film používá postupy téměř operetní.
Buď konverzační komedie, nebo crazy; režisér se však nedokázal rozhodnout, tudíž výsledný zážitek hraničí s otravnou veseloherní dietou. Kde měl být ztřeštěný, je dětinský; a na ten rozdíl bohužel doplácí.
Člověk si zapamatuje dva tři výjevy, dejme tomu zběsilou jízdu pána a sluhy na motocyklu se sajdkárou nebo hravou proměnu McGregora do studentské podoby, ale většinu času jen přemítá, proč vlastně v některých zemích zvedli přístupnost snímku až od patnácti či šestnácti let. Charakteristika sporného kníru „jako bys měl na obličeji vagínu“ je snad tím nejdrsnějším, co zazní v estrádním pásmu při největším zatmění těch nejzářivějších hvězd.
