RECENZE: Morrissey zůstal v půli cesty s Dylanem i Royem Orbisonem

O zpěvákovi Morrisseym, někdejším frontmanovi kultovní britské rockové kapely The Smiths, se poslední dobou říká, že se možná zbláznil. A bohužel ho nelze šetřit ani v případě aktuální desky coververzí nazvané California Son.

Zpěvák Morrissey | foto: Profimedia.cz

Morrisseyho zarytí fanoušci nejspíš trpí, když jdou zprávy o tom, že jako jeden z mála ostrovních umělců podpořil brexit, obdivuje euroskeptického europoslance Nigela Faragea a dokonce přišel do televizní talk show s odznáčkem antiislámské strany For Britain. A za výrok, že Donalda Trumpa by měl někdo „pro záchranu lidské rasy“ zabít si vysloužil zájem americké tajné služby.

California Son

50 %

Autor: Morrissey

Před dvěma týdny nicméně Morrissey vydal desku coververzí nazvanou California Son. A hudebníci by se měli hodnotit hlavně podle své tvorby.

A v případě California Son to bohužel bude čerstvě šedesátiletý zpěvák schytávat dál. Ne proto, že předělal některé písně slavných umělců. To by bylo naprosto v pořádku. Ale hlavně proto, že je v nových verzích ztvárnil většinou dost nezajímavým způsobem.

Dobrým příkladem budiž dávný hitový singl Roye Orbisona It’s Over. Morrissey-zpěvák se tu prostě snaží až příliš znít jako originál, což v případě coverů působí vždy trochu neambiciózně. To už lepší dojem zanechává americká zpěvačka LP, která je v doprovodných vokálech příjemně svá. Naopak aranž skladby přináší těžko stravitelné vrstvy, které původní něžné baladě bohužel nepřidávají nic nosného navíc. Což by tedy snad mělo být podstatou dobrého coveru.

„Pocty“ v podobě předělávky se dočkala i Joni Mitchellová s písní Don’t Interrupt the Sorrow, která v Morrisseyho podání oblékla diskutabilní moderní kabát. Na frak dostává také Bob Dylan. Jeho silný protestsong z poloviny šedesátých let Only a Pawn in Their Game (inspirovaný vraždou černošského aktivisty Medgara Everse) tu prostě nedokáže pořádně vyniknout. Přitom Morrissey nezpívá špatně, to vůbec. Ale pojetí těchto coverů neobstojí.

Není naštěstí jenom zle. Fajn se poslouchá svěží verze písně Wedding Bell Blues známé především od kapely The 5th Dimension a s humorem, ale i hudebně dobře se Morrissey vypořádal také se skladbou Loneliness Remembers What Happiness Forgets z repertoáru Dionne Warwickové.

Jenže od desky postavené jenom na převzatých skladbách posluchač právem čeká, že si interpret vybere buď už časem prověřené hity (a to ve vší úctě k zařazeným písním splňuje málokterá). Nebo tedy, že vezme skryté poklady a v hity je svým pojetím přetaví. A to se Morrisseymu opravdu nezdařilo.

U zpěvákových politicko-společenských extempore se lze jistě utěšovat, že třeba jenom provokuje. V případě aktuální nahrávky se omluvy hledají hůře. California Son jistě není průšvih, na to je Morrissey dost velký profesionál. Ale že by si tu nahrávku fanoušek, neřku-li někdo jiný, chtěl přehrávat dokola, to asi nehrozí.