Mezi její úspěchy patří spolupráce s Bostonskými symfoniky a S. Ozawou na festivalu v Tangelwoodu v roce 1999, role Varvary v Janáčkově Kátě Kabanové v Covent Garden roku 1994 a role Mélissandy v Debussyho opeře Pelléas a Mélissanda s Losangeleskou filharmonií pod vedením Esy-Pekky Salonena v roce 1995.
Monica Groop spolupracovala s významnými orchestry jako jsou Chicagští symfonikové, Londýnská filharmonie, BBC Symphony, lipský Gewandhaus, Accademia di Santa Cecilia Římě a s předními dirigenty, mezi něž patří Georg Solti, Carlo Maria Giulini, Bernard Haitink, Zubin Mehta, Christoph Eschenbach, Jesus Lopez Cobos, Paavo Berglund či Neeme Järvi.
Rozhovor s Monicou Groop
Jste velmi všestrannou uměleckou osobností. Vaše zájmy sahají od staré hudby, přes Mozarta, Debussyho a Strausse k Janáčkovi. Jste vždy schopna a připravena přizpůsobit svůj hlas různým stylům?
Snažím se přizpůsobit svůj styl hudbě, kterou posluchačům tlumočím. Bach vyžaduje jiný styl než R. Strauss. Jeho hudba je instrumentálnější, požadující přesnost v rytmu i intonaci, přičemž kupodivu klade stejné nároky na jistý pohyb hlasu, jak říkají jazzmani “swing”. Mozart a Handel rovněž pracují s lidským hlasem jako s nástrojem, ale jinak. Do jejich děl můžete vložit více balcantové linky. Debussy a Jnáček mají něco společného, neboť oba dva sledují ve své vokální hudbě rytmus jazyka. To představuje velkou výzvu a spousty práce pro pěvce, pro než nejsou čeština či francouzština rodným jazykem. Strauss nepsal árie, nýbrž dialogy a monology, jejichž texty si říkají o jasnou výslovnost, jinak děj jeho oper nedává posluchači smysl. Recitálový repertoár si naopak žádá ještě vyšší citlivost k obsahu textů, neboť pouhý přednes hudby by mohl být pro návštěvníky nudný. Vím, že si neustále kladu otázku, která je velmi stará “prima la musica e poi la parola” nebo naopak … ? Myslím, že pěvec musí nalézt správnou rovnováhu, neboť hudba slouží k vyjádření významu slov a pocitů.
Pomáhá vám finská národní hudba porozumět jiným hudebním jazykům, například Janáčkovi?
Finská a česká hudba se vyznačují velkou příbuzností. Oba národy prošly krutými chvílemi, obě země oplývají národním cítěním, které pramení nejenom z krásy přírody, ale i z historie lidu a jeho hudby. Mám na mysli především dva geniální syny obou národů – Sibelia a Dvořáka.
Kupodivu pro finsky a švédsky mluvící pěvce není čeština příliš těžká svou výslovností ! Mám moc ráda jazyky a postavě Varvary z Janáčkovy Káti Kabanové na scéně londýnské Covent Garden jsem se hluboce věnovala. Má snaha mně přinesla velký úspěch. Dávám přednost tomu zpívat všechny skladby v originálním jazyce. Proto se snažím před každou rolí naučit se alespoň základy příslušné řeči. Tak tomu bylo i s češtinou.
Spolupracovala jste s mnohými světovými orchestry a dirigenty. Jak tato zkušenost pomáhá vaší umělecké kariéře?
Každá nová zkušenost je užitečná ! Měla jsem to štěstí, že jsem se potkala s mnohými talentovanými dirigenty, režiséry a kolegy, od nichž jsem se mnohé naučila. V našem zaměstnání se studia nikdy nezbavíte. Čím více se naučíme, tím méně toho známe. Mé první setkání s hudbou zprostředkovala moje matka, která je sbormistryní a varhanicí. V jejím sboru jsem již v raném věku poprvé zpívala od Palestriny až po soudobou hudbu. Máma kladla velký důraz na živé hudební frázování. Možná i tato zkušenost byla jednou z nejvýznamnějších pro mou nadcházející profesionální dráhu.
 |
