Antický mýtus pojednává o jednom zvlášť rafinovaném záletu vládce Olympu. Bůh Zeus na sebe vezme podobu vojevůdce Amfitryona, aby si v jeho kůži mohl užít s jeho nic netušící manželkou Alkménou.
Příběh patří v literatuře k těm nejzpracovávanějším: počet verzí vysoko přesahuje dvě stovky. Patrně jako tragédii jej pojalo nejdříve trojhvězdí Aischylos, Sofokles i Euripides – jejich varianty se však nedochovaly. Ke komediálnímu ražení posunul námět Plautus, který však sám označil svou hru za tragikomedii.
Bezpochyby nejslavnější je hra Molièrova, která si mnohé bere z Plauta – včetně toho, že bohy pojmenoval římským způsobem: například Zeus se tak stal Jupiterem. Molière však Plauta nekopíruje. Vytvořil svébytnou verzi, obohacenou novými motivy. Příběh „vysokých hrdinů“ Alkmény aAmfitryona se zrcadlí ve vztahu obyčejných sluhů, Sosieho a Kleanty.
Moc a slast
„V poslední době byl náš repertoár plný temnější kusů, náročných pro herce i pro diváky. Chtěli jsme se pro změnu zabavit hravostí, a proto jsme sáhli po Molièrovi. V jeho Amfitryonovi je však vedle lehkosti uloženo i něco navíc. Molière se dotýká například tématu ztráty identity, lidské nedokonalosti nazřít skutečný stav věcí a křehké hranice mezi štěstím a neštěstím, tedy chcete-li mezi tragikou a komikou,“ popisuje ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka.
Vladimír Mikeš, který pro inscenaci pořídil nový překlad kusu, ve své knize Divadlo francouzského baroka napsal: „Mytologický námět má sloužit k pobavení, ale v jádře je v něm metafyzická transpozice pocitu životní méněcennosti, nejen společenské. Bůh má na všechno právo. A to právo vyplývá ze samého principu slasti (jejž uznává i Molière) – protože slast je přímo úměrná moci – čím více moci máš, k tím většímu množství slasti se dostaneš, podle machiavellistické (donchuánské) poučky. Dalo by se říct: kolik moci máš, tolikrát jsi člověkem, a máš-li největší moc ze všech, jsi nadčlověk.“
Režisér Čičvák spolu s dramaturgy Martinem Kubranem a Romanem Císařem obdařili inscenaci podtitulem vzatým z repliky sluhy Sosieho: Když já jsi ty, co potom mám být já?
„Hra má žihadla, je v ní skrytý čert. Situace, kterou Molière předestírá, je archetypální. Všichni jsme zažili pocit, že jsme si nebyli jistí, zda můžeme doopravdy odpovídat za všechny své skutky, zda jsme to opravdu byli my. Nadto existuje přirozený strach člověka, že mu někdo ukradne identitu, který se v době virtuálních realit ještě zesiluje,“ popisuje Čičvák.
Přestože režisér ze začátku zkoušení koketoval s myšlenkou vytvořit na základě Molièrova Amfitryona „něco jako film Davida Lynche“, nakonec se obešel bez aktualizací a příběh zasadil do dobových kulis i kostýmů. „Text jsme prakticky neškrtali ani nikam neposunovali, šlo nám o to, využít ten typ hravosti, kterou Molière nabízí čistě hereckými prostředky,“ říká ředitel divadla Vladimír Procházka.
Dvě postavy, jeden herec
Martin Čičvák dodává, že k nasazení Amfitryona vedla scénu ještě jedna věc: snaha důkladněji představit publiku herce Petra Bláhu, který si zahraje jak klamajícího Jupitera, tak podváděného Amfitryona. „Petr Bláha není typ, kterého by diváci znali z televizních seriálů, ale je to herec s velkým smyslem pro detail a s obrovským darem autenticity,“ chválí Čičvák.
Nové má být i řešení, podle nějž představuje dvě postavy s totožnou tváří jeden herec. Amfitryon a Jupiter se totiž podle textu nakonec na scéně setkají.
Vedle Petra Bláhy a Pavla Kikinčuka coby Merkura se v inscenaci představuje nastupující generace Činoherního klubu – Alkménu zosobňuje Jitka Ježková, její komornou Kleantu Eva Novotná a sluhu Sosieho Matěj Dadák, který popsal zkoušení jako lopotnou práci: „V podstatě každou situaci pointuje dramatik dopředu. Amfitryon mi připomínal pouliční divadlo, které také neustále musí přicházet s novými a novými pointami, protože diváci cirkulují. Našli jsme však, myslím, správnou cestu, jak se s tím vypořádat.“
