Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Moje baterky se vybily, loučí se Richard Müller

  9:18aktualizováno  9:18
Uznávaný slovenský muzikant se odmlčel a už více než rok žije jako nezaměstnaný člověk. Se svými fanoušky se Richard Müller nyní loučí sólovou deskou, nazvanou 44 Koncert (live). Na jak dlouho, prý absolutně netuší.

Richard Müller | foto: Roman Černý (exkluzivně pro časopis TIME IN)

Před rokem slíbil, že odejde do důchodu. A přestože snad všichni čekali od známého mistra velkých gest opak, Richard Müller se skutečně stáhl do ústraní.

Právě vydává sólovou desku 44 Koncert (live) a posmutněle říká: „Mám vybité baterky a myslím, že snažit se dělat muziku násilím by bylo vůči posluchačům nefér. Neumím si teď představit další cestu, mým jediným přáním do nového roku bylo přežít.“

Poslední rok prý žije životem nezaměstnaného člověka a hudba ho úplně přestala těšit. Zpěvák, jehož skladby jako Štěstí je krásná věc, Po schodoch či Tlaková níž se dávno zapsaly do dějin česko-slovenské hudební scény, se odmlčel ve 46 letech.

Prý vlastně nuceně. Jeho poslední sólovou deskou tak možná zůstane aktuální album - záznam koncertu z bratislavské haly Incheba, kam si pozval špičkové americké muzikanty.

* Koncert v Bratislavě vychází na CD a DVD s téměř dvouletým zpožděním. Co ho způsobilo?
Chtěli jsme všechno udělat v rámci možností co nejlépe. A ukázalo se, že hlavně s obrazovou podobou koncertu bude strašně moc práce. Neměli jsme totiž k dispozici regulérní filmový nebo televizní štáb, takže jsme si na DVD museli vyhrát s obrazem, střihem i barvami. Navíc se to album dlouho míchalo i po stránce zvukové a to všechno dohromady způsobilo, že deska nakonec vychází až po dvou letech od koncertu, který zaznamenává. Ale víte co? Možná to ode mě bude znít hloupě, ale pro mě je ta deska nesmrtelná. Takovou už nikdy v životě neudělám. A myslím, že ani nikdo z kolegů na české či slovenské scéně se o něco takového nikdy nepokusí.

* Proč myslíte? V čem je ta deska tak výjimečná?
Celý život jsme si navzájem mezi kolegy muzikanty říkali, jaké by to asi bylo, hrát s těmi velkými, co to asi tak znamená a jaký z toho má člověk pocit. A když jsem pak před třemi lety odjel do Ameriky, tak jsem se úplně náhodou ocitl na koncertě v jednom maličkém klubu ve Woodstocku, vešlo se tam tak padesát lidí a neslyšela jste tam ani vlastní dech. Sólový kytarista na pódiu zároveň při hraní zpíval a já za ním po vystoupení šel a povídám mu: Já jsem taky zpěvák, nemáš nějakou kapelu? On na to odvětil, že má. A já: Pojďme spolu něco natočit. Ptal se, jestli mám vlastní věci. V tu chvíli jsem měl hotové dvě písničky, ale sbalil jsem se a autem odjel domů, kde jsem do rána bílého dopsal asi deset dalších písniček. Nahrál jsem je na demáče a ve studiu jednoho kamaráda toho muzikanta z klubu jsem pak poprvé v životě zažil osobní setkání s americkými muzikanty.

* A jaké to bylo?
Přišel jsem na to, že práce s nimi je stejná jako s kýmkoliv jiným. Prostě když si muzikanti rozumějí, tak si rozumějí.

* Mimochodem, umíte anglicky?
Ne. Ale byl tam se mnou Ondra Pýcha, který tam fotil Lucii Bílou. Ten anglicky mluví, takže nám chvíli překládal. Rychle jsem mu diktoval, co všechno jim musí stihnout říct. Po půl hodině pak povídá: Já už musím jít, nezlob se na mě.

* Co následovalo?
Něco neuvěřitelného. Ondra odešel a proti mě stáli tři Američani. Koukal jsem na ně a najednou slyším, jak jim vysvětluju, co mají dělat. Bez problému, prostě jsme se chápali. Natočili jsme desku Monogamný vzťah, která patří k mým nejoblíbenějším. Po ní jsme si řekli, že když se může povést něco tak absurdního, zkusíme sehnat peníze a udělat něco opravdovějšího. Následovala deska 44, kterou jsem natočil ve stejném studiu, nakonec však s úplně jinými muzikanty. Tehdy jsem zjistil, že se mi za pomoci nahrávací firmy podařilo dostat k té absolutní americké špičce. Hrál jsem s Omarem Hakimem, Cliffordem Carterem, Hiramem Bullockem a bylo to strašně příjemné setkání. Nikdo mi nedával najevo, že jsem odněkud z Estonska. A když jsme se všichni společně loučili, řekl jsem: Předpokládám, že se potkáme za rok v Československu na koncertě. A strašně jsem se u toho smál.

* Sám jste tomu nevěřil?
Jistěže ne! Říkal jsem si: Aby tihle lidi přijeli na Východ? Vyloučené! Nakonec se to povedlo a já jsem strašně rád. Protože dneska už bych neměl ani peníze, ani energii něco podobného uspořádat. Podle mě je ten koncert díky tomu všemu prostě neopakovatelný.

* Pouštěl jste si teď ten bratislavský koncert?
Chvíli jsem se na to díval, jenže nejsem schopný poslouchat vlastní věci. Navíc je mi těžko, protože dnes mám o čtyřicet kilo víc než tehdy. To není právě nejlepší pocit. Ale jsem strašně šťastný, že se povedla ta práce na zvuku i obraze, protože opravdu jsme neměli předem nic připravené, vydat ten koncert jsme se rozhodli až po jeho konání, takže to mohlo dopadnout všelijak. A pak by bylo úplně jedno, kdo tam se mnou na pódiu stojí.

* Pokračuje vaše zámořská spolupráce?
S některými z těch lidí jsme zůstali kamarádi. Jinak ale nevidím důvod, proč v tom pokračovat. Možná bych o tom uvažoval, kdybychom byli schopní se jako kapela sejít ve studiu a nahrát desku. Pak by to pro mě mělo smysl. Ale to je velmi nepravděpodobné.

* Jak se vám vlastně povedlo dostat ty muzikanty všechny najednou do Bratislavy?
Tehdy to bylo jednoduché a spontánní, dostali vízum a prostě přijeli. Firma, která dělala koncertu promo, byla schopná sehnat tolik peněz, aby se ti muzikanti zaplatili.

* Kolik stáli?
Já to nevím, nezajímal jsem se o to. Důležité pro mě bylo, že se navzájem domluvili. A úplně nejdůležitější byl fakt, že jim bylo úplně jedno, jestli hrajou v Mnichově se Stingem, nebo v Bratislavě s Müllerem. Šli do toho prostě na plné pecky. Nepochopil jsem třeba míru profesionality bubeníka Omara Hakima, který přijel do Bratislavy, a zatímco všichni ostatní znali všechny skladby, on z nich neuměl nic. Dva dny strávil ve zkušebně na pokoji a nakonec byl jediný, kdo na tom koncertě neudělal jedinou chybu. To vám zůstane rozum stát. A on vám navíc řekne: Vždyť je to moje práce, dělám to nejlíp, jak umím, nejlépe dokonale. Jak řekl, tak se stalo.

* Čím vás Amerika vlastně tak táhne?
Mám ji rád. Kdybych mohl, tak bych neváhal a přestěhoval se tam. Jenže co bych tam dělal? Každopádně, když si chcete vybrat nejlepší muzikanty na světě, vezmete si Američany. Bullocka jsme třeba požádali, aby s sebou do Bratislavy vzal nějakého klávesistu. Bylo to strašné riziko, nikdo netušil, kdo přijede. A objevil se Carter, a když zahrál své první sólo, všichni jsme zůstali stát pod pódiem v němém úžasu. Je to zvláštní člověk, po návratu se vrhl do práce pro bostonskou filharmonii. Vyloženě mě fascinoval, šlo z něho takové člověčenství, až jsem si živě představoval, jak žije ve státě New York mimo město na samotě a viděl jsem ho, jak tam chodí a v hlavě se mu vyjevuje hudba.

* Jak teď žijete vy?
Nic nedělám. Loni jsem vyhlásil, že končím, a zatím si ten názor držím. Mám pocit, že tím koncertem se ze mě toho dostalo ven strašně moc. A nechci ze sebe muziku ždímat. Zároveň nemám ani vymyšlené, čím bych ji nahradil. Určitě nebudu podnikatel, myslím, že nikdy nebudu majitelem hospody či striptýzového baru. Prozatím jsem se rozhodl, že když nepocítím potřebu jít do něčeho nového, tak nebudu dělat nic.

* Vůbec nic?
Nic. Do jisté míry je to bolavé, člověk v sobě skládá střípky nějakých nápadů, ale nic víc. Zatím to vidím takhle.

* Vy ani neskládáte? Dokážete žít úplně bez muziky?
Nejen že nepíšu muziku, ale ani ty bolavé texty, v nichž se cítím nejvíc doma. A nejzvláštnější je to, že muziku už ani neposlouchám.

* Jak se to stalo?
Nevím, prostě jsem ztratil motivaci dělat něco nového. Je pravda, že ty moje poslední dvě desky byly strašně silné a ovlivnily mě natolik, že nejsem schopný přemýšlet nad tím, co dál. Nevidím nikoho, s kým bych chtěl spolupracovat, nevidím materiál, na němž bych chtěl dělat.

* Co celé dny děláte?
Procházím se venku.

* Není to ubíjející?
Je to strašné. Funguju jako normální občan, který se dívá do výloh knihkupectví a tak dále. Žiju jako normální člověk, který nechodí do práce. Vynáším smetí, dělám veškeré věci, které by možná nikdo neuvěřil, že v uvozovkách „hvězda“ může také dělat.

* Nezníte přitom moc šťastně. Asi takhle nejste úplně spokojený.
To bych byl, kdyby bylo všechno naopak, než je teď. Kdyby bylo všechno dokonalé. Kdybych mohl dělat další muziku s dalšími lidmi, nejradši zase v Americe. I když to není až tak podstatné, když najdete lidi, se kterými splynete, fungujete a je jedno, jestli to je Armén nebo Číňan.

* Máte tendenci ty lidi alespoň hledat?
Tendenci mám pořád, ta je trvalá. Celý život vlastně hledáte lidi, se kterými si sednete. A já byl v tomto směru vždycky strašně náročný. Těžko se mi hledali spolupracovníci. Naštěstí jsem se potkal s těmi nejlepšími na Slovensku i za mořem.

* A jak stárnete, stáváte se náročnější míň a míň?
Spíš naopak. Jsem čím dál horší. Třeba se nám stalo, že jsem onemocněl v době, kdy se vyráběly obaly na ty živáky. A když jsem se z toho dostal, grafik, který to vyráběl, byl zase pro změnu v Káthmándú. Já na Slovensku, on v Nepálu. Prostě jsme se nenašli a ztratily se i fotky, které jsme chtěli použít. Výsledné obaly jsou jen náhrada za ty původní. Tohle všechno jsou pro mě natolik bolavé věci, že u toho opravdu trpím.

* To jste dřív neměl?
Dřív to bylo volnější. Nechával jsem všechno otevřené s tím, že příště bude líp, že každá krize jednou pomine, že všechno stihneme, že máme nějakou budoucnost, že jsou před námi desítky desek. A najednou jich mám třináct nebo patnáct a při každé zvažuju, jestli tahle není poslední. Stojím jakoby před zrcadlem a říkám si: Bude ještě někdy nějaká další?

* A bude?
To je právě to, na co absolutně nedokážu odpovědět. Vlastně jedna ještě určitě bude! Málem bych zapomněl. Během letošního roku dodělám album, které má být poctou mému oblíbenému skladateli Jaroslavu Filipovi. Písně, které složil pro mě, na něm bude zpívat Milan Lasica, a naopak Lasicovy písně od Filipa budu zpívat já. Představa, že pan Lasica zpívá Milovanie v daždi nebo Cigaretka na dva ťahy mi přijde naprosto perfektní. Na to se moc těším. Ale jinak teď před sebou vážně nic nevidím.


Kdo je Richard Müller

Narodil se roku 1961 jako syn herce Vlada Müllera a herečky Elišky Müllerové. V roce 1985 absolvoval studium dramaturgie a scenáristiky na Filmové a televízní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Během studia se věnoval hlavně publicistické činnosti v časopisech Populár a Gramorevue. V roce 1984 založil hudební skupinu Banket. První veřejné vystoupení absolvoval v roce 1984 na Bratislavské lyře s písní Nespoznaný. S Banketem vydal tři desky, v roce 1992 vydal sólový debut Neuč vtáka lietať. Dosud vydal třináct desek, loni ohlásil odchod z hudební scény, na němž zatím trvá. Jeho zřejmě poslední řadovou deskou tak bude CD 44 Koncert (live) - záznam koncertu z bratislavské haly Incheba, který se nyní objevuje v obchodech také ve formě DVD.





Nejčtenější

Film s Johnnym Deppem Město lží byl stažen měsíc před premiérou

Johnny Depp s kapelou Hollywood Vampires na pražském Letišti Letňany, 13....

Premiéra filmu Město lží, v němž se mají v hlavních rolích představit Johnny Depp a Forest Whitaker, byla měsíc před...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

Poslední role. Robert Redford oznámil, že chce skončit s hraním

Robert Redford (Benátky, 1. září 2017)

Oscarový herec a režisér Robert Redford ohlásil konec kariéry. Pro Deadline potvrdil svá slova z rozhovoru v časopisu...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Další z rubriky

Festival Sziget láká na Gorillaz, Gallaghera i vylepšené sprchy a toalety

Na víc než týden se kvůli hudebnímu festivalu Sziget proměnila tato část...

Ostrov Óbudai na Dunaji v centru Budapešti se od středy na týden opět promění v ostrov svobody a hvězdné hudby. Začíná...

RECENZE: Rottrová, Ruml, texty snů. O slovo se hlásí kapela Nedivoč

Marie Rottrová na festivalu Benátská! s Impulsem 2018

Herec, bavič a hudebník Jiří Krhut známý například z Kabaretu BO! Jaromíra Nohavici vydal se svou kapelou Nedivoč desku...

RECENZE: Charismatický Pepula. Sukův portrét dost říká, ale i zamlčuje

Josef Suk během koncertu Pražského jara v roce 2007

Novináři, kteří znali houslistu Josefa Suka, vědí, jak byl plachý a uzavřený. Přimět ho k rozhovoru bylo velmi obtížné....

Najdete na iDNES.cz