Protesty černobylských záchranářů v Kyjevě (28. listopadu 2011)

Protesty černobylských záchranářů v Kyjevě (28. listopadu 2011) | foto: Reuters

RECENZE: Za sto procent. Modlitba za Černobyl nese čirý děs skutečnosti

  • 12
Kniha nositelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl je děs tak čirý, že před ním blednou všechny horory a thrillery, protože tohle je skutečnost.

Desítky lidí, z jejichž výpovědí běloruská spisovatelka vytvořila jeden ze svých slavných „románů hlasů“, líčí jen to, co zažili, čeho byli svědky.

„Noc na 26. dubna 1986. Za tuhle jedinou noc jsme učinili skok do nové reality, a tato realita byla nezvládnutelná nejen pro naše vědomosti, ale i pro naši obrazotvornost. Chrámy se opět plnily lidmi, jak věřícími, tak včerejšími ateisty. A ti všichni hledali odpovědi na otázky, jež nemohla poskytnout ani fyzika, ani matematika,“ uvádí Alexijevičová ve zdrcující koláži, již podle vlastních slov psala skoro dvacet let.

Nerozpitvává technické podrobnosti ani příčiny katastrofy, odlišné od všeho, co lidstvo dosud zažilo, nehledá viníky. Proč také? Co se stalo, nemůže se odestát.

Pamětníci nikdy nezapomenou. Požár a výbuch čtvrtého reaktoru černobylské jaderné elektrárny se sovětská vláda nejprve snažila zamlčet („Kdyby nám to Švédi nepověděli, ani bychom se to nedověděli,“ cituje autorka jednu trpkou častušku) a posléze bagatelizovat.

Teprve když se radioaktivní mrak sunul Evropou, přičemž nejhůře bylo postiženo Bělorusko, kde se na zamořeném území ocitly dva z deseti milionů obyvatel, přiznali Sověti alespoň částečně barvu. To už v nemocnici umírali hasiči vyslaní jako první a bez jakýchkoli ochranných prostředků, aby se pokusili zvládnout požár. „Spáleniny pronikaly na povrch. Sliznice se odlupovala v celých pruzích,“ vzpomíná mladá vdova po jednom z nich. Byla těhotná, holčička pár hodin po porodu zemřela. Stejně v bolestech odcházeli další, děti i dospělí.

A zvířata. Myslivci nahnaní do zóny popisují autorce, jak stříleli kočky a psy marně čekající v evakuovaných vesnicích na návrat svých pánů.

Nevědí to ani vědci

I evakuace byla velký podvod, lidem se řeklo, že odjíždějí na tři dny. Kam přijeli, tam se jich druzí báli, žena nepustila sestru s dítětem do dveří. Někteří se do radiací zasažených domů časem vrátili – pokud je našli. Neboť vše se zahrabávalo do země včetně stromů a budov. A leccos se taky rozkradlo.

Modlitba za Černobyl

100 %

autor: Světlana Alexijevičová

nakladatel: Pistorius & Olšanská

překlad: Pavla Bošková

296 stran, 329 Kč

Nemělo by smysl uvádět další detaily z konglomerátu hrůzy, beznaděje, zoufalství a marného hrdinství na jedné a lží a propagandy na druhé straně. Snad jen ještě toto: „Umíme žít v hrůze, to je naše životní prostředí. V tom se našemu národu nevyrovná nikdo,“ poznamená učitelka, jedna z těch, kteří bez ochranných oděvů lopatami odrývali kontaminovanou vrstvu půdy.

Loni byl reaktor zakryt novým sarkofágem. Měl by vydržet sto let a zajistit, že nebudou unikat radioaktivní látky jako ze staré kopule. Nikdo ale neví, co se děje se zbytky paliva v reaktoru. Ani vědci, s nimiž Alexijevičová rozmlouvala.
Takže: co zbývá pro svět po Černobylu? „Tenkrát byli komunisti místo Boha, teď zůstal jenom Bůh.“

14. listopadu 2016