RECENZE: Moby zpívá o konci světa. Ale nenudí, neděsí a nedeprimuje

Apokalypsa, svět bez lidí, hrůza, zmar, konec. To je svět, do kterého se Moby ponořil na svém už patnáctém studiovém albu nazvaném Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt. Téma je to těžké až tíživé. Americký hudebník, DJ a producent z něj však vytěžil až překvapivě odlehčenou nahrávku.

Moby na Sázavafestu v roce 2009 | foto:  Radek Cihla, MAFRA

A platí to především o hudbě, která si tak nějak líně plave nad obrazy zpustošené planety a zmařených životů. Je v ní víc naděje než v textech a při méně pozorném poslechu ani nehrozí, že by posluchač nutně musel upadnout do hluboké deprese.

Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt

70 %

Autor: Moby

Velkolepé smyčce, do nichž je zabalená úvodní skladba Mere Anarchy, kontrastují s více provzdušněnou písní The Waste of Suns, pod níž je autorsky podepsána americká písničkářka Mindy Jonesová. Ta je spolu s Julií Mintzovou a Apollo Jane také jedním ze tří hlavních hlasů desky. Dámské vokály dodávají lehce ponurému Mobyho projevu potřebnou jiskřivost podpořenou ještě vynalézavou instrumentací. V případě The Waste of Suns jsou to naléhavé zvonečky, jež se skladbou prolínají od začátku do konce.

V přece jen primárně elektronické nahrávce působí osvěžujícím způsobem také akustické nástroje – od vybrnkávané kytary v The Last of Goodbyes po na klavíru postavených písních jako The Ceremony of Innocence nebo The Middle is Gone a pár dalších. Celá trochu lenošivá nálada desky, z níž přímo dýchá, že už opravdu není kam spěchat, je trochu nebouraná rozjetější skladbou The Sorrow Tree. To však platí skutečně jen v kontextu zbytku nahrávky. Hit nebo nějakou vypalovačku tu však bude posluchač hledat opravdu marně.

Obal desky Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt

Ale v zásadě to nevadí, protože Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt prostě útočí na jiná zákoutí nervové soustavy. Protože v textech líčících tragický konec světa se odkazuje třeba na dílo irského básníka Williama Butlera Yeatse (název písně Mere Anarchy pochází z jeho básně The Second Coming).

Asi nejexplicitnějším vyjádřením apokalypsy jsou slova písně Welcome to Hard Times. Apollo Jane tu svým nadpozemským hláskem zpívá: „Čekání na konec světa, až se světlo ohne jako hvězdy, čekání na tichý konec, který nám přinese osud, co je tak těžký.“ A nakonec už úplně napřímo i to slovo apokalypsa zazní. Jinak jsou tu samé vzpomínky na časy, kdy „bylo jasné nebe a lesy, kam oko dohlédne“.

Moby si naložil slušnou porci, ale obrazy apokalypsy se zvládá prokousat se ctí, aniž by si musel pomáhat zbytečně drastickými scénami. Melancholická nálada to udělá za něj.