Po dlouhé době jste změnili producenta a studio. Proč?
Došli jsme k tomu, že kdybychom s bývalým producentem Petrem Slezákem natáčeli další desku, přesně bychom věděli, jak se to bude odehrávat. I on by věděl, co od nás může čekat. Udělali jsme spolu spoustu dobrých věcí, ale prostě přišel čas na změnu. Rozešli jsme se absolutně v dobrém a teď nám třeba míchá koncertní DVD.
Změna„Dřív jsme nahráli syrové písně a pak je čistili. Teď jsme zjistili, že je lepší ten úlet naopak zvýraznit.“ Zpěvák Petr Fiala |
My jsme v podstatě alternativní kapela, která se nějakým způsobem dostala do popu. Motáme se v takové té šedé zóně – nejsme ani slavní, ani neznámí. Když jsme přemýšleli, koho oslovit, uvažovali jsme o Dušanu Neuwerthovi a Janu Muchowovi, se kterými jsme se už domluvili na pokusné nahrávce, aby se vidělo. Pak nám Márdi z Vypsané fixy doporučil právě Ondru Ježka. Zajel jsem za ním do studia a padli jsme si do noty. A jednoznačně to byla dobrá volba. Protože neradi desky čistíme a radši nahráváme živelně.
Co jsem měl možnost slyšet, je výsledek určitě syrovější...
My jsme dřív vždycky nahráli poměrně syrové základy, které se při míchání nějak zjemnily. Nebylo to špatné, ale byla to jen jedna strana mince. S Ondrou jsme zjistili, že občas je lepší úlet naopak zvýraznit. Já si vůbec nemyslím, že ta změna na nové desce je nějak dramatická.
Rezignovali jste tedy na pop?
Uvědomili jsme si, že jsme se celou dobu snažili udělat kapelu, která má přístupnou tvář, ale stejně to k ničemu nebylo. Širší publikum jsme stejně nezasáhli, protože u něj je to nějakým způsobem dané. Tak jsme se na všechno vykašlali a udělali to jako ve zkušebně. Připomnělo mi to 80. léta, kdy jsme všichni seděli v jedné místnosti a nahrávali písničky na dva kazeťáky. Pomohlo tomu i studio, ve kterém producent sedí přímo mezi námi. Nejvíc mě překvapilo, jak to bylo opravdický. Prostě jsme udělali nahrávku a tu smíchali. Hodně pomohl Ondra, názorem, klávesama, vrtal do textů... Stejně je to nakonec pop jak sviňa!
Neobáváte se trochu reakce vašich věrných, až deska vyjde?
Vůbec. Nevím, čeho bychom se měli obávat. Máme skvělou desku, tak jaký strachy! Myslím, že lidi nás mají rádi proto, jací jsme. Všechny teorie jsou nakonec stejně jenom kecy. Naše nejhranější písnička Hodinový hotel má minutovou předehru, v textu drmolím samý depky, takže žádný atributy rádiohitu nesplňuje, že? Ve skutečnosti jde o to, jestli se s tím lidi ztotožní. My jsme se vždycky vyvíjeli, natočili jsme i blbý desky, i když jsme je třeba mysleli upřímně. Ale za dva roky nato už jsme třeba měli lepší období. Fanoušci nás vždycky podrželi.
Která deska je vaše nejhorší?
Bajkonur. To jsme byli v podstatě rozpadlí. Kytarista odešel hned potom, bubeník už taky moc nepomáhal, někdy jsme museli dát automat. Ve studiu jsme to tak nějak poskládali, nakonec jsem to dodělával sám s Petrem Vavříkem z Buty. To byla fakt drsňárna. Tři čtyři písničky tam vůbec neměly být, ale to vím až teď. Tehdy jsem se i z té bídy snažil něco vytlačit. Ale pak jsme udělali i dobrý desky. Třeba Chceš mě, chci tě. Z té hrajeme pořád deset písniček. Jednou v životě jsem udělal ze srandy odrhovačku Písnička pro tebe. Byl jsem strašně unavený, musel jsem se zhulit, abych získal vůbec nějakou energii. Pak jsem si řekl, že potřebujeme tři akordy a depresivní text. A všem se to líbilo!
Proměnila se za těch dvacet let nějak vaše role v kapele?
V téhle sestavě hrajeme od ledna 2004 a od té doby se pomaličku stahuju do pozice, že jsem jenom autor písniček. Už jako dřív nedělám tolik aranže, a když třeba kapela ve zkušebně z demáče dělá písničku, tak jsem na chodbě. A když mi to dobře zní, tak vejdu a říkám: toho se držte. Kapela je do toho namočená čím dál víc. A taky jsem se naučil, že když se mi něco hodně nelíbí, tak držím hubu. A počkám, co z toho vyleze. Dřív jsem je sekýroval hned. Autor je občas pro svoje písničky ta největší překážka.
Nálada posledních tří desek Mňágy je optimistická. Není to pro písničkáře, jako jste vy, trochu prokletí?
Pro mě je to vysvobození. Když jsme dělali poslední desku v mém "minulém" osobním životě, což byla v roce 2003 Web Site Story, už jsem nevěděl, jak depresi popsat. Už jsem to udělal na tolik způsobů, tolikrát jsem řekl, že všechno stojí za hov... Teď si myslím přesný opak a už se mi moc nechce šířit depky. Život sice není ideální, ale je to nejlepší, co je k mání, takže dobrý!
