Na jedné straně přemýšlivá Honzákova poloha blížící se dnešní "evropské" podobě současného jazzu. A na straně druhé bezproblematicky rozzářený úsměv, dokonale odpovídající Šmoldasově fotce na obalu desky: spontánní přihlášení k jedné z nejživelnějších forem jazzu, která naplno pulzovala téměř před padesáti lety.
Honzákovi je osmačtyřicet let a Šmoldasovi sedmadvacet, avšak nejde o protiklad daný generačně: s Honzákem přece hraje Šmoldasův vrstevník David Dorůžka, jenž svým zaměřením náleží spíše k Honzákovu hudebnímu světu. A navíc: oba soubory mají téhož bubeníka, Poláka Lukáše Žytu. Ten dokáže obdivuhodně zvládnout oba zmíněné póly.
Soubor uváděný jako Trio Libora Šmoldase je téměř totožný s Organic Quartetem Ondřeje Pivce, jehož album Don’t Get Ideas bylo překvapením loňské sezony. Za překvapení se dá pokládat i to, že se téměř totožný soubor objeví zhruba v ročním intervalu prostě s tím, že do čela se vysune jiný sólista a uplatní se i jako skladatel: z osmi čísel alba je sedm Šmoldasových originálů.
Hráčsky Šmoldas svou příležitost dokonale využil. Jeho kytarová sóla mají vypravěčskou souvislost, rozvíjejí svou linku v bezproblematické atmosféře hudby, v níž bylo vše jasné a která nevyvolávala žádné otázky.
Pivcovy varhany zde uznávají prioritu kytary a vydatně ji podporují vlastní osobitostí: v akordech mají sympaticky zarputilý zvuk, v nahrávkách efektně štěkají, v sólech střídají rejstříky i náladu. Zdá se, že zejména pokud jde o práci se zvukem, tady Pivec urazil další a vydatný kus cesty. A přínos bicích Lukáše Žyty je nepřeslechnutelný: napětí, jímž některé nahrávky vyzařují, je do značné míry jeho zásluhou.
Hudba, která se tu bezvýhradně hlásí k velkým epochám minulosti, má ovšem i své problémy: hrozí jí srovnání s jejími mistrovskými vzory. Když si Šmoldas ve skladbě Handle with Care vyzkouší model klasické balady, je vše v pořádku, jenže v interpretaci schází právě ta rozhodující špička napětí, kterou velcí jazzmeni dokázali svá sóla v baladách okořenit.
Z bluesovky Funky Piece se zase jaksi vytratilo to pravé ořechové bluesové cítění, které vzory z šedesátých let měly zaryté pod kůží. A když se ozve jediný převzatý standard, Rollinsův Valse Hot, posluchač zjistí, že Sonny Rollins dovedl svá témata psát přece jen trochu jinak než ti, kdo to zkoušejí půl století po něm.
Relativně nejzajímavěji vyzní hybné sólo ve skladbě, která se blíží evergreenové melodice – Just One of Those Things; tyhle post-bopové laufy sice a samozřejmě už hrála spousta hráčů, ale Šmoldasovi slouží ke cti, že s nimi dokonale drží krok.
Nicméně v kontextu české jazzové scény lze Šmoldasovo On the Playground označit za zdařilé album. Proč? Protože naši mladí jazzmeni tu ukazují, že profesionální zvládnutí "staré" jazzové klasiky může jejich posluchačům přinášet nová potěšení a energické zážitky.
