Odstěhoval se do Prahy, přesto je na Slovensku nejpopulárnějším zpěvákem. Co si o tom myslí?
Jaký je Miroslav Žbirka? Zaprvé: vypadá pořád stejně, jako by mu nebylo přes padesát. Zadruhé: když začne povídat, je obtížné ho přerušit. Zatřetí: je v úžasné pohodě. Aby ne. Na Slovensku loni získal Zlatého slavíka, v Česku Hit roku za skladbu Co bolí, to prebolí. Teď vychází výběr jeho písniček za posledních deset let.
Jak to vypadá, když jedete přes česko-slovenskou hranici? Chtějí policisté vidět váš pas?
Už se známe. Pendluju tam a zpátky tak často, že se to odbývá jen takovým mávnutím.
Nechal jste si v Bratislavě byt?
Pronajal jsem si ho na Gunduličově ulici, ve které jsem bydlel jako malý. Kousek odtud jsem se narodil. Dokud jsem žil v Bratislavě, tak jsem do těch míst nechodil. Nebylo proč. Změnilo se to, když jsem se odstěhoval do Prahy. Pokaždé, když jsem přijel, to je tak každé dva týdny, udělal jsem takové nostalgické kolečko do Gunduličovy ulice. Až jsem si v ní obstaral byt. Je příjemné přijít tam, kde jsem jako čtyřletý hrával fotbal.
Takové časté cestování mezi Prahou a Bratislavou je únavné. Ztráta času v autě...
Psychologicky tu dálnici chápu tak, jako bych třeba jel z Bratislavy do Trnavy. Vždycky vezmu cédéčka a poslechnu si všechno, co jsem nestihl. Takže nepovažuju ten čas za ztracený. Dokonce se někdy na otočku vracím zpátky, protože bývám nerad dlouho pryč z domu. Lidé se diví, když po koncertě nejdu na panáka, protože jedu zase do Prahy. Ale je pravda, že někdy to dá zabrat. Když vyjíždíte před půlnocí, u Jihlavy to bývá zajímavé. Tam je kritický moment, kdy musím hodně dávat pozor.
Jezdíte rychle?
Ne, nejsem rychlý jezdec. Sebejistotu za volantem chytnete obvykle už v mládí. Ale já jsem si udělal řidičák dost pozdě. Vlastně proto, abych se uměl dopravit do Prahy a zpět, protože jsem si tam našel přítelkyni - teď už je to má žena. Dokud jsem jezdil po koncertech, řídil vždycky někdo z kapely. Ale najednou bylo hloupé stále někoho žádat, aby mě odvezl. Tak jsem šel do autoškoly.
Jak to popisujete, vychází mi to na přelom osmdesátých a devadesátých let. Nedivili se v autoškole, že tak populární zpěvák nemá řidičák?
Pořád mě podezírali, že točíme nějakou recesistickou relaci, že to na ně jenom hraju. Rozhlíželi se, usmívali. Asi půlhodinu jsem je přesvědčoval, že to myslím vážně. Komické situace byly i v ulicích, kdy mě lidé v autě autoškoly poznávali. Mysleli, že točíme nějaký klip. Nikoho nenapadlo, že muzikant, který pořád cestuje, nemá řidičák.
Marika Gombitová? To je silná osobnost
Na té dálnici, po které tak často jezdíte, je jedno místo... To, kde se zranila vaše kolegyně Marika Gombitová tak vážně, že od té doby nemůže chodit. Když ho míjíte, bleskne vám to hlavou?
Ano, je to na dálnici. Přiznám se, často si v tu chvíli na ni vzpomenu.
Od té doby vystupuje málokdy, i když má spoustu nabídek. Ale odmítá je. Říká se, že pokud ji někdo dokáže přemluvit k vystoupení na veřejnosti, jste to vy. Že na vás dá a rozumíte si... Je to pravda?
Toho si vážím, že se mi párkrát podařilo s Marikou vystoupit. Tedy, bylo to asi dvakrát. Jednou přijela jako host do Lucerny, kde jsem uváděl předávání českých hudebních cen. Vážím si i toho, že se mnou po letech natočila píseň Nespálme to krásne v nás. Ale že bych byl ten, kdo jí zatelefonuje a ona bude automaticky souhlasit, že spolu vystoupíme, to si nemyslete.
Jaká Marika je?
Silná osobnost. Jestli si někdo představuje, že ji jen tak na něco naláká nebo k něčemu přemluví, je na omylu. Když má náladu a z nějakého důvodu chce veřejně vystoupit, člověk má prostě štěstí. Já jsem ho měl a rád bych ho měl i v budoucnu.
Jestli vám to nevadí, zeptám se na ten osudný večer. Vždyť vy jste tehdy zpívali společně v Brně, byl to poslední společný koncert skupiny Modus... Je to tak, že jste měl kliku a na cestu zpátky sedl do jiného auta než Marika?
Shodou okolností vyšel poslední koncert Modusu na Brno. Od jistého momentu bylo zřejmé, že já, Laco Lučenic a Dušek Hájek budeme muset odejít. Kapelník Janko Lehotský usoudil, že mu do toho moc kecáme, byli jsme taková trochu rockovější buňka... Založil jsem Limit a řekli si, že se v Brně rozloučíme. Už když jsme tam jeli, začala velká chumelenice. Mimořádně nepříjemné počasí. Měli jsme klasickou škodovku 1000 MB a hrozně jsme v ní klouzali. Odehráli jsme koncert, podali si ruce... Já jsem jel tou škodovkou s Laco Lučenicem, a už ani nevím, s kým ještě. O nehodě jsem se dozvěděl až druhý den. Tehdy jsme v takových fujavicích běžně jezdili po republice. Nesmyslně jsme riskovali ve starých autech a vůbec nám to nepřipadalo zvláštní.
Ty zkrachovalý Angličane!
Žijete už dlouho v Praze, přesto vám Slováci dali Zlatého slavíka za rok 2002. Trochu mě to překvapilo. Připadá mi zvláštní, že jste se odstěhoval, a oni vás přesto mají jako nejoblíbenějšího zpěváka.
Někteří lidé v Čechách mají představu, že mě na Slovensku považují za zrádce nebo něco takového.
No, nechce se mi věřit, že jste se tam s takovými názory nesetkal...
Samozřejmě, že při dělení republiky bylo emocí víc. Ale ani tehdy se mi nestalo, že by na mě někdo třeba křičel na ulici. Jedině si pamatuji příhodu z mítinku ještě před rozdělením. Stál jsem tam s kytarou a někdo z davu zakřičel: Ty zkrachovalý Angličane! Pak si ze mě všichni v kapele dlouho dělali srandu: Jde zkrachovalý Angličan! Jsem rád, že postupně vyšlo najevo, že se vlastně o žádný odchod nejednalo. Je přece jedno, jestli píseň napíšu v kuchyni v Bratislavě, nebo v Praze a pak ji jedu do Bratislavy zazpívat.
Vaše písničky vznikají v kuchyni?
Ano. Kuchyně nejsou vytlumené. V obýváku bývají koberce, takže tam zahrajete akord a slyšíte ho jinak. Ale když přijdete do kuchyně a zahrajete, lépe se to ozývá. Takže v pražské kuchyni vzniklo několik slovenských písní a je jasné, že jsem ze slovenské hudby neodešel.
Prvního Zlatého slavíka jste dostal v roce 1982, tehdy jste porazil i Karla Gotta. Dají se obě výhry srovnat?
To je pořádný rozdíl! Teď jsem si slavíka uměl vychutnat i strávit. Ale ten první, to byl šok. Pro všechny. Tehdy mi volal novinář Jirka Vejvoda, že by se mnou chtěl udělat rozhovor, protože jsem zlatý slavík. Já to fakt nevěděl. Ani jsem to neříkal kapele, aby se mi nesmáli, kdyby to byla legrace. Nedivte se, v osmdesátém prvním jsme s Laco Lučenicem založili kapelu Limit a za osmdesátý druhý rok jsem už byl slavík. Z toho se pořádně zatočí hlava.
Z čeho konkrétně se točila vám?
Šel jsem z jedné tiskovky do druhé. Najednou jsem se s kdekým seznamoval, oni mi říkali Mistře. Přitom ještě nedávno jsme účinkovali v Lucerně v programu Karla Gotta. Tvrdil: To nemůžu jen tak oznámit kapelu, já ohlásím, jak se jmenuje ten kluk, co zpívá. Dostal papír s mým jménem. Dívá se a říká: Žbirka, no teda, on se snad bude muset přejmenovat! A zanedlouho jsem byl zlatý slavík. A snad každý do mě něco hučel...
Například?
Měl bys mít jiné sako. Měl bys mít větší šatnu. Viděl jsi, jakou šatnu má Gott? Samozřejmě, že jsem nad tím neměl nadhled jako teď.
Vyváděl jste hodně?
Něco jsem zvládl, něco ne. Určitě bych to teď zvládal lépe. Ale asi je dobře, že jsem byl mladý a uvažoval jinak.
Máma nesnášela nadutost
Často se říká, že ten či onen národ je takový a takový, že má určité typické vlastnosti... Často cestujete, znáte život na Slovensku i v České republice. Souhlasíte s takovými názory? Zdají se vám lidé odlišní podle toho, ve které zemi žijí?
To je velmi ošidné. Řeknete nějakou typickou vlastnost a pak si vzpomenete na konkrétní lidi a zjistíte, že vám do toho vůbec nezapadají. Například Milan Lasica. Hodí se mi na něj kupa přirovnání, ale ze všeho nejvíc anglický džentlmen. Připadá mi mnohem větší Angličan než já, i když mám mámu Angličanku. Takže tím všechny typické vlastnosti staví na hlavu - anglický džentlmen, který se narodil na středním Slovensku.
Pro vaši maminku - mladou dámu z Londýna, asi nebylo jednoduché zvyknout si po svatbě na život na Slovensku. Malá země, navíc v padesátých letech, byla od Anglie v té době dost odlišná...
Až teď si uvědomuji, jak pro ni některé věci musely být těžké. Když jsem poznal Londýn, ty rozdíly a celý odlišný systém, na který byla zvyklá...
Mluvila o tom?
Nikdy. Dokázala hodně vydržet. Nevybavuje se mi z dětství žádný zážitek, kdy bych měl pocit, že je nějak nespokojená. Nikdy nám ani nepřipomínala rozdíly mezi Anglií a Slovenskem. Nevychovávala nás v tom, že Británie je velmoc a Slovensko je malá země. Naopak jí vadilo, když se někdo vyvyšoval. Nesnášela nadutost. Vždycky říkala, že je to netaktní. V tomto směru jsem měl doma skvělý příklad, jak se chovat.
Jako typický slušný anglický džentlmen?
Angličané nemají slušnost vrozenou, ale už odmala se jí učí. Všiml jsem si, že tam mají ve třídě nápis: Slušnost je důležitá. My jsme měli ve třídách: Lenin věčně živý. Kdosi tam kdysi dávno zavedl, že se děti musí učit chovat slušně, a tak to je dodnes. Pak se zeptáte Angličana na ulici, kde je to či ono, a on vám to vysvětluje tak ochotně, až máte pocit, že mu opravdu hrozně moc záleží na tom, abyste tam trefil. Nemyslím, že je to neupřímnost. Prostě to berou tak, že si jako cizí člověk nezasloužíte být vtahován do jejich problémů a jste hoden toho, aby se k vám chovali slušně. Máma se tak vždycky chovala. Když vidím, že se někdo vyvyšuje, vzpomenu si na mámu a říkám si, no počkej, já ti ukážu...
To upřesněte, prosím...
Tak příklad. Angličan, takový týpek, organizoval v pubu na Malorce karaoke. Obcházel hosty a lákal je, ať přijdou na pódium zazpívat. Když to udělali, pak to samé zazpíval dvakrát lépe. Ukazoval, jaký je machr, pořád do někoho rýpal. I do mě. Já říkal, že jsem z Bratislavy, manželka z Prahy. Říkal, že o těch městech nikdy neslyšel. Vzpomněl jsem si na mámu a řekl si: Tak já ti něco předvedu. Takovým nejistým krokem jsem šel na pódium. A ať tam pustí třeba něco od Beatles. On se usmíval. Když jsem začal zpívat, zvážněl. Pak se přišel podívat šéf podniku, kuchař, lidé tleskali. Donesl mi nějaké pivo a začal se vyptávat, kde je ta Bratislava. Ptal se, kde jsem se naučil tak zpívat. A já říkal: To je u nás normální, to se naučí ve škole každý Slovák. Jen mě mrzí, že tu nejsou spolužáci, protože já býval ve zpěvu nejslabší.
Začátkem devadesátých let to vypadalo, že vaše skládání a zpívání jde tak nějak do ztracena. Spíše jste se věnoval moderování hudebních pořadů. Jak na to období vzpomínáte?
Devadesátá léta, to byly různé nabídky. V rádiu jsem moderoval Noční proud. V Amsterdamu jsme začali točit pořad Rhytmick - přímo z Londýna nám do něj posílali úplně nové klipy. To bylo do té doby nemyslitelné. Mohl jsem pouštět skladby, které se tady v rádiu a v televizi neobjevovaly. Ale později podobných programů přibývalo. Zjistil jsem, že jsem každou písničku pustil už pětkrát, a přestávalo mě to vzrušovat. Tak jsem se vrátil k tomu, co je mi nejbližší.
To je zpívání?
Složit písničku, nahrát ji a jít ji zazpívat.
Hodně zpěváků vzpomíná na začátek devadesátých let jako na úděsné období, kdy o ně nikdo nestál. Všichni prahli po zahraniční muzice. Takže vy jste měl vlastně štěstí nebo dobrý odhad, že jste tu dobu přečkal coby moderátor... Ale kdyby vám tehdy někdo řekl, že v roce 2002 zase začnete sbírat ceny, věřil byste tomu?
Hned po revoluci jsem patřil mezi ty, kteří chtěli, aby se náš hudební trh co nejvíce otevřel. Jiní říkali: Pozor, naši pop-music je třeba chránit. Zdálo se mi zbytečné dávat nějaká pravidla, kolik české hudby by rádia měla pouštět, když jsme se konečně otevřeli světu. Byl jsem pro absolutně volný průběh. Jednu dobu se odevšad ozýval jen světový rock. Pak najednou někdo pochopil, že lidé chtějí české písničky zase poslouchat. Vyžádal si to trh, vůbec nebylo třeba něco nařizovat. Dnes se hraje poměrně hodně české pop-music, lidé chodí na české filmy. Je to přirozeně promíchané s nabídkou ze zahraničí. To považuji za fantastický výsledek. Kdybyste se mě na to ptala v roce 1993, nevěřil bych. Ale to je stejné, jako bychom teď přemýšleli, co bude v roce 2013.
Jaký je Miroslav Žbirka? Zaprvé: vypadá pořád stejně, jako by mu nebylo přes padesát. Zadruhé: když začne povídat, je obtížné ho přerušit. Zatřetí: je v úžasné pohodě. Aby ne. Na Slovensku loni získal Zlatého slavíka, v Česku Hit roku za skladbu Co bolí, to prebolí. Teď vychází výběr jeho písniček za posledních deset let.
Jak to vypadá, když jedete přes česko-slovenskou hranici? Chtějí policisté vidět váš pas?
Už se známe. Pendluju tam a zpátky tak často, že se to odbývá jen takovým mávnutím.
Nechal jste si v Bratislavě byt?
Pronajal jsem si ho na Gunduličově ulici, ve které jsem bydlel jako malý. Kousek odtud jsem se narodil. Dokud jsem žil v Bratislavě, tak jsem do těch míst nechodil. Nebylo proč. Změnilo se to, když jsem se odstěhoval do Prahy. Pokaždé, když jsem přijel, to je tak každé dva týdny, udělal jsem takové nostalgické kolečko do Gunduličovy ulice. Až jsem si v ní obstaral byt. Je příjemné přijít tam, kde jsem jako čtyřletý hrával fotbal.
Takové časté cestování mezi Prahou a Bratislavou je únavné. Ztráta času v autě...
Psychologicky tu dálnici chápu tak, jako bych třeba jel z Bratislavy do Trnavy. Vždycky vezmu cédéčka a poslechnu si všechno, co jsem nestihl. Takže nepovažuju ten čas za ztracený. Dokonce se někdy na otočku vracím zpátky, protože bývám nerad dlouho pryč z domu. Lidé se diví, když po koncertě nejdu na panáka, protože jedu zase do Prahy. Ale je pravda, že někdy to dá zabrat. Když vyjíždíte před půlnocí, u Jihlavy to bývá zajímavé. Tam je kritický moment, kdy musím hodně dávat pozor.
Jezdíte rychle?
Ne, nejsem rychlý jezdec. Sebejistotu za volantem chytnete obvykle už v mládí. Ale já jsem si udělal řidičák dost pozdě. Vlastně proto, abych se uměl dopravit do Prahy a zpět, protože jsem si tam našel přítelkyni - teď už je to má žena. Dokud jsem jezdil po koncertech, řídil vždycky někdo z kapely. Ale najednou bylo hloupé stále někoho žádat, aby mě odvezl. Tak jsem šel do autoškoly.
Jak to popisujete, vychází mi to na přelom osmdesátých a devadesátých let. Nedivili se v autoškole, že tak populární zpěvák nemá řidičák?
Pořád mě podezírali, že točíme nějakou recesistickou relaci, že to na ně jenom hraju. Rozhlíželi se, usmívali. Asi půlhodinu jsem je přesvědčoval, že to myslím vážně. Komické situace byly i v ulicích, kdy mě lidé v autě autoškoly poznávali. Mysleli, že točíme nějaký klip. Nikoho nenapadlo, že muzikant, který pořád cestuje, nemá řidičák.
Marika Gombitová? To je silná osobnost
Na té dálnici, po které tak často jezdíte, je jedno místo... To, kde se zranila vaše kolegyně Marika Gombitová tak vážně, že od té doby nemůže chodit. Když ho míjíte, bleskne vám to hlavou?
Ano, je to na dálnici. Přiznám se, často si v tu chvíli na ni vzpomenu.
Od té doby vystupuje málokdy, i když má spoustu nabídek. Ale odmítá je. Říká se, že pokud ji někdo dokáže přemluvit k vystoupení na veřejnosti, jste to vy. Že na vás dá a rozumíte si... Je to pravda?
Toho si vážím, že se mi párkrát podařilo s Marikou vystoupit. Tedy, bylo to asi dvakrát. Jednou přijela jako host do Lucerny, kde jsem uváděl předávání českých hudebních cen. Vážím si i toho, že se mnou po letech natočila píseň Nespálme to krásne v nás. Ale že bych byl ten, kdo jí zatelefonuje a ona bude automaticky souhlasit, že spolu vystoupíme, to si nemyslete.
Jaká Marika je?
Silná osobnost. Jestli si někdo představuje, že ji jen tak na něco naláká nebo k něčemu přemluví, je na omylu. Když má náladu a z nějakého důvodu chce veřejně vystoupit, člověk má prostě štěstí. Já jsem ho měl a rád bych ho měl i v budoucnu.
Jestli vám to nevadí, zeptám se na ten osudný večer. Vždyť vy jste tehdy zpívali společně v Brně, byl to poslední společný koncert skupiny Modus... Je to tak, že jste měl kliku a na cestu zpátky sedl do jiného auta než Marika?
Shodou okolností vyšel poslední koncert Modusu na Brno. Od jistého momentu bylo zřejmé, že já, Laco Lučenic a Dušek Hájek budeme muset odejít. Kapelník Janko Lehotský usoudil, že mu do toho moc kecáme, byli jsme taková trochu rockovější buňka... Založil jsem Limit a řekli si, že se v Brně rozloučíme. Už když jsme tam jeli, začala velká chumelenice. Mimořádně nepříjemné počasí. Měli jsme klasickou škodovku 1000 MB a hrozně jsme v ní klouzali. Odehráli jsme koncert, podali si ruce... Já jsem jel tou škodovkou s Laco Lučenicem, a už ani nevím, s kým ještě. O nehodě jsem se dozvěděl až druhý den. Tehdy jsme v takových fujavicích běžně jezdili po republice. Nesmyslně jsme riskovali ve starých autech a vůbec nám to nepřipadalo zvláštní.
Ty zkrachovalý Angličane!
Žijete už dlouho v Praze, přesto vám Slováci dali Zlatého slavíka za rok 2002. Trochu mě to překvapilo. Připadá mi zvláštní, že jste se odstěhoval, a oni vás přesto mají jako nejoblíbenějšího zpěváka.
Někteří lidé v Čechách mají představu, že mě na Slovensku považují za zrádce nebo něco takového.
No, nechce se mi věřit, že jste se tam s takovými názory nesetkal...
Samozřejmě, že při dělení republiky bylo emocí víc. Ale ani tehdy se mi nestalo, že by na mě někdo třeba křičel na ulici. Jedině si pamatuji příhodu z mítinku ještě před rozdělením. Stál jsem tam s kytarou a někdo z davu zakřičel: Ty zkrachovalý Angličane! Pak si ze mě všichni v kapele dlouho dělali srandu: Jde zkrachovalý Angličan! Jsem rád, že postupně vyšlo najevo, že se vlastně o žádný odchod nejednalo. Je přece jedno, jestli píseň napíšu v kuchyni v Bratislavě, nebo v Praze a pak ji jedu do Bratislavy zazpívat.
Vaše písničky vznikají v kuchyni?
Ano. Kuchyně nejsou vytlumené. V obýváku bývají koberce, takže tam zahrajete akord a slyšíte ho jinak. Ale když přijdete do kuchyně a zahrajete, lépe se to ozývá. Takže v pražské kuchyni vzniklo několik slovenských písní a je jasné, že jsem ze slovenské hudby neodešel.
Prvního Zlatého slavíka jste dostal v roce 1982, tehdy jste porazil i Karla Gotta. Dají se obě výhry srovnat?
To je pořádný rozdíl! Teď jsem si slavíka uměl vychutnat i strávit. Ale ten první, to byl šok. Pro všechny. Tehdy mi volal novinář Jirka Vejvoda, že by se mnou chtěl udělat rozhovor, protože jsem zlatý slavík. Já to fakt nevěděl. Ani jsem to neříkal kapele, aby se mi nesmáli, kdyby to byla legrace. Nedivte se, v osmdesátém prvním jsme s Laco Lučenicem založili kapelu Limit a za osmdesátý druhý rok jsem už byl slavík. Z toho se pořádně zatočí hlava.
Z čeho konkrétně se točila vám?
Šel jsem z jedné tiskovky do druhé. Najednou jsem se s kdekým seznamoval, oni mi říkali Mistře. Přitom ještě nedávno jsme účinkovali v Lucerně v programu Karla Gotta. Tvrdil: To nemůžu jen tak oznámit kapelu, já ohlásím, jak se jmenuje ten kluk, co zpívá. Dostal papír s mým jménem. Dívá se a říká: Žbirka, no teda, on se snad bude muset přejmenovat! A zanedlouho jsem byl zlatý slavík. A snad každý do mě něco hučel...
Například?
Měl bys mít jiné sako. Měl bys mít větší šatnu. Viděl jsi, jakou šatnu má Gott? Samozřejmě, že jsem nad tím neměl nadhled jako teď.
Vyváděl jste hodně?
Něco jsem zvládl, něco ne. Určitě bych to teď zvládal lépe. Ale asi je dobře, že jsem byl mladý a uvažoval jinak.
Máma nesnášela nadutost
Často se říká, že ten či onen národ je takový a takový, že má určité typické vlastnosti... Často cestujete, znáte život na Slovensku i v České republice. Souhlasíte s takovými názory? Zdají se vám lidé odlišní podle toho, ve které zemi žijí?
To je velmi ošidné. Řeknete nějakou typickou vlastnost a pak si vzpomenete na konkrétní lidi a zjistíte, že vám do toho vůbec nezapadají. Například Milan Lasica. Hodí se mi na něj kupa přirovnání, ale ze všeho nejvíc anglický džentlmen. Připadá mi mnohem větší Angličan než já, i když mám mámu Angličanku. Takže tím všechny typické vlastnosti staví na hlavu - anglický džentlmen, který se narodil na středním Slovensku.
Pro vaši maminku - mladou dámu z Londýna, asi nebylo jednoduché zvyknout si po svatbě na život na Slovensku. Malá země, navíc v padesátých letech, byla od Anglie v té době dost odlišná...
Až teď si uvědomuji, jak pro ni některé věci musely být těžké. Když jsem poznal Londýn, ty rozdíly a celý odlišný systém, na který byla zvyklá...
Mluvila o tom?
Nikdy. Dokázala hodně vydržet. Nevybavuje se mi z dětství žádný zážitek, kdy bych měl pocit, že je nějak nespokojená. Nikdy nám ani nepřipomínala rozdíly mezi Anglií a Slovenskem. Nevychovávala nás v tom, že Británie je velmoc a Slovensko je malá země. Naopak jí vadilo, když se někdo vyvyšoval. Nesnášela nadutost. Vždycky říkala, že je to netaktní. V tomto směru jsem měl doma skvělý příklad, jak se chovat.
Jako typický slušný anglický džentlmen?
Angličané nemají slušnost vrozenou, ale už odmala se jí učí. Všiml jsem si, že tam mají ve třídě nápis: Slušnost je důležitá. My jsme měli ve třídách: Lenin věčně živý. Kdosi tam kdysi dávno zavedl, že se děti musí učit chovat slušně, a tak to je dodnes. Pak se zeptáte Angličana na ulici, kde je to či ono, a on vám to vysvětluje tak ochotně, až máte pocit, že mu opravdu hrozně moc záleží na tom, abyste tam trefil. Nemyslím, že je to neupřímnost. Prostě to berou tak, že si jako cizí člověk nezasloužíte být vtahován do jejich problémů a jste hoden toho, aby se k vám chovali slušně. Máma se tak vždycky chovala. Když vidím, že se někdo vyvyšuje, vzpomenu si na mámu a říkám si, no počkej, já ti ukážu...
To upřesněte, prosím...
Tak příklad. Angličan, takový týpek, organizoval v pubu na Malorce karaoke. Obcházel hosty a lákal je, ať přijdou na pódium zazpívat. Když to udělali, pak to samé zazpíval dvakrát lépe. Ukazoval, jaký je machr, pořád do někoho rýpal. I do mě. Já říkal, že jsem z Bratislavy, manželka z Prahy. Říkal, že o těch městech nikdy neslyšel. Vzpomněl jsem si na mámu a řekl si: Tak já ti něco předvedu. Takovým nejistým krokem jsem šel na pódium. A ať tam pustí třeba něco od Beatles. On se usmíval. Když jsem začal zpívat, zvážněl. Pak se přišel podívat šéf podniku, kuchař, lidé tleskali. Donesl mi nějaké pivo a začal se vyptávat, kde je ta Bratislava. Ptal se, kde jsem se naučil tak zpívat. A já říkal: To je u nás normální, to se naučí ve škole každý Slovák. Jen mě mrzí, že tu nejsou spolužáci, protože já býval ve zpěvu nejslabší.
Začátkem devadesátých let to vypadalo, že vaše skládání a zpívání jde tak nějak do ztracena. Spíše jste se věnoval moderování hudebních pořadů. Jak na to období vzpomínáte?
Devadesátá léta, to byly různé nabídky. V rádiu jsem moderoval Noční proud. V Amsterdamu jsme začali točit pořad Rhytmick - přímo z Londýna nám do něj posílali úplně nové klipy. To bylo do té doby nemyslitelné. Mohl jsem pouštět skladby, které se tady v rádiu a v televizi neobjevovaly. Ale později podobných programů přibývalo. Zjistil jsem, že jsem každou písničku pustil už pětkrát, a přestávalo mě to vzrušovat. Tak jsem se vrátil k tomu, co je mi nejbližší.
To je zpívání?
Složit písničku, nahrát ji a jít ji zazpívat.
Hodně zpěváků vzpomíná na začátek devadesátých let jako na úděsné období, kdy o ně nikdo nestál. Všichni prahli po zahraniční muzice. Takže vy jste měl vlastně štěstí nebo dobrý odhad, že jste tu dobu přečkal coby moderátor... Ale kdyby vám tehdy někdo řekl, že v roce 2002 zase začnete sbírat ceny, věřil byste tomu?
Hned po revoluci jsem patřil mezi ty, kteří chtěli, aby se náš hudební trh co nejvíce otevřel. Jiní říkali: Pozor, naši pop-music je třeba chránit. Zdálo se mi zbytečné dávat nějaká pravidla, kolik české hudby by rádia měla pouštět, když jsme se konečně otevřeli světu. Byl jsem pro absolutně volný průběh. Jednu dobu se odevšad ozýval jen světový rock. Pak najednou někdo pochopil, že lidé chtějí české písničky zase poslouchat. Vyžádal si to trh, vůbec nebylo třeba něco nařizovat. Dnes se hraje poměrně hodně české pop-music, lidé chodí na české filmy. Je to přirozeně promíchané s nabídkou ze zahraničí. To považuji za fantastický výsledek. Kdybyste se mě na to ptala v roce 1993, nevěřil bych. Ale to je stejné, jako bychom teď přemýšleli, co bude v roce 2013.
|
Miroslav Žbirka |
