Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Miroslav Žbirka: Gentleman z Československa

  0:02aktualizováno  0:02
Vyrostl s hudbou Beatles, před bezmála dvaceti lety ohromil vítězstvím ve Zlatém slavíku - a stále je úspěšným muzikantem. Modrý album, jež letos vyšlo, si kupují jeho vrstevníci i mladí posluchači. Miroslav Žbirka, Slovák a po mamince poloviční Angličan, žije s rodinou v Praze a rozpad Československa, který ho kdysi zasáhl, už nijak neprožívá.

O vás je známo, že jste byl vždycky fanouškem a znalcem Beatles. Musel jste být hodně smutný, když přišla zpráva o smrti George Harrisona...
Člověk náhle zvážní, když někdo takový zemře. Uvědomil jsem si, že díky lidem, jako byl on, má populární hudba kvalitní písně. Pro mě Beatles nestojí ani nepadají s rockovou muzikou. U nich se dá se mluvit prostě o hudbě, která je naprosto nadčasová. A spolu s Beatles Harrison změnil i můj život. Nebýt Beatlů, asi bych se rozhodl pro fotbal.

George Harrison byl v legendární skupině vždycky až ten třetí, za Johnem Lennonem a Paulem McCartneyem. Jak vy vidíte jeho roli?
Byl výborný kytarista, který stál mezi Johnem a Paulem. Působil jako tmel. A nakonec se prosadil i jako autor krásných písniček.

Čím ovlivnil populární hudbu?
George uvedl do populární hudby sitár. Poprvé to bylo ve skladbě Norvegian Wood, známá je také jeho skladba Taxman, v níž hraje na sitár. Na albu Sergeant Pepper má píseň Within You Without You, kterou natočil s indickými muzikanty. Ta hudba je nadčasová, uvědomím si to vždycky, když ji znovu slyším. Další jeho nezapomenutelnou písní je While My Guitar Gently Weeps. Hranice rockové hudby překročila píseň Something. Připomněl bych také skladbu Here Comes The Sun.

Beatles okouzlovali nejen hudbou, ale i vystupováním a vtipem. Zapadá do toho ve vašich vzpomínkách George Harrison?
Samozřejmě! Když zemřel, všichni včetně Paula McCartneyho připomínali jeho smysl pro humor. Harrison možná přispěl k tomu, že Beatles podepsali nahrávací smlouvu s Georgem Martinem, který se pak stal jejich producentem. Když se poprvé potkali ve studiu, Martin jim řekl: "Jestli se vám něco nelíbí, klidně mi to řekněte." A George reagoval: "Tak za prvé, nelíbí se mi vaše kravata." Martin, který také režíroval nahrávky s komikem Peterem Sellersem, vycítil humorný potenciál kapely. Plácli si.

Pořád píšu slovenské písničky, ale v jiné kuchyni

Co pro vás dnes, po tolika letech, znamená rozdělení Československa?
Jezdit přes hranici se mi zdá nepraktické. Když vidím kamiony, jak tam stojí čtyřiadvacet hodin - a nemusely by... Ale k rozdělení asi všechno směřovalo. Aby to dopadlo jinak, museli by lidé uvažovat méně emotivně. Jistě, věci se daly upořádat tak, aby Slováci a Češi měli také svá hokejová mužstva. Mohl vzniknout útvar, který by lépe fungoval. Ale mám pocit, že bychom prožívali strašné nervy. Každý problém by se dostal do národnostní roviny. Já bych si rozchod určitě rozmyslel, ale beru ho jako fakt. Usadili jsme se s rodinou v Praze, kde se necítím jako cizinec. Věra Chytilová se mě nedávno ptala, jestli se mi po Slovensku stýská...

A stýská se vám?
Nemůže se mi stýskat. Slovensko pro mě není země, kterou jsem opustil. Když chci jet do Bratislavy, sednu do auta a stihnu to na otočku. Pořád píšu slovenské písničky, jenom je skládám v jiné kuchyni.

Máte pocit, že se slovenská hudba v Česku ztrácí?
Jednu chvíli mi připadalo, že mizí z českých rádií. Naštěstí se díky některým písním vrátila. Už to nevypadá tak hrozivě. Písničky, to je vazba, kterou mezi sebou máme. Dokonce jedna z posledních.

Myslíte, že se hodně vzdalujeme?
Když se teď spolu bavíme, ještě si rozumíme, ale nevíme, jak bude slovenštině rozumět generace, která se právě narodí. V obchodě se mi stává, že mladší prodavačka mě soustředěně pozoruje a chytá slova. Abych jí pomohl, dám do slovenské věty české slovo brambory, a ne zemiaky. Když je náhodou kupuju, ale to nebývá často...

Jak vás poslouchám, je jasné, že vám na tom záleží. Na tom, aby nějaké vazby zůstaly. I díky kultuře...
Záleží! Když jsem vyrůstal, listoval jsem si v sešitech staršího bratra. On byl pedant na všechno. Z novinových výstřižků si udělal knihu o olympiádě v Melbourne, měl tam všechny výsledky a spoustu zajímavostí. Mám po něm sešity s opsanými texty písniček. Jedny z prvních, které jsem četl, byly texty Jiřího Suchého. Bral jsem je jako součást svého života. Víte, já se bojím, že po rozdělení Československa se zúží prostor, ve kterém může zaznít slovenština. Například trh na Slovensku se zmenšil tak, že gramofonovým firmám se nevyplatí vydat nějakému zpěvákovi cédéčko. Snad každý, kdo se prosadil jenom na Slovensku, hledá cestu do další země, kde mu lidi porozumějí. Když můžete přijet a zazpívat třeba v Pardubicích, je to obrovská pomoc.

V Česku se přece už prosadila Jana Kirschner nebo skupina No Name. To přece není tak málo.
V minulosti jich bylo mnohem víc. Po tom se mi stýská. Stačilo odvysílat videoklip v bratislavském pořadu Triangel a na Kladně o něm lidi věděli. Teď musíme dělat všechno dvojmo. Když slovenská televize uvede videoklip, většina lidí v Česku ho nevidí. Musíme s ním jet do Prahy.

O Zlatém slavíku jsem nesnil

Několik desetiletí jsme měli společnou hudební anketu Zlatý slavík. V roce 1982, v éře Karla Gotta, jste ji vyhrál. Jak se vám to podařilo?
Asi je to zvláštní, ale já se o to nesnažil. Zlatý slavík, cena na Bratislavské lyře, festival v Rakousku, to všechno bylo velmi důležité pro moji kariéru. Přitom jsem o tom nesnil.

A o čem jste snil?
Začnu od dětství. S kamarády jsme se chtěli podobat Beatles, Rolling Stones nebo Kinks. Když posloucháte Satisfaction, nebudete přece debatovat o Zlatém slavíkovi. To byla pop-music, kterou jsme neřešili. Ani o festivalech jsme nemluvili, protože Rolling Stones nebo Beatles na ně nejezdili. Kdyby teď do místnosti vešel beatlesovský bubeník Ringo Starr, byl bych štěstím úplně mimo. Setkat se s ním byl jeden z velkých snů. Ale mě potkalo něco jiného...

...vítězství ve Zlatém slavíku.
Ano. V roce 1982 mi najednou zavolal Jiří Vejvoda z týdeníku Mladý svět. Rádi bychom s vámi udělali rozhovor, povídá. Říkal jsem mu, že se snad domluvíme později, ale cítil jsem z jeho hlasu velkou naléhavost. On to pak nevydržel a řekl: Neměl bych vám to prozrazovat, ale vy jste Zlatý slavík. Já? Zlatý slavík? divil jsem se, protože ten post jsem považoval za obsazené místo.

Voliéra Karla Gotta?
Bylo snad neslušné se tam dobývat. Zlatý slavík je zvláštní titul. Když ho získáte a za deset let někam přijdete, lidi řeknou: Přichází Zlatý slavík!

Vítězství vás překvapilo, ale když se nad tím dnes zamyslíte, nezdá se vám, že nebylo tak úplně nečekané?
Je to tak, mělo to určitou logiku. Ve stejném roce 1982 jsem na Bratislavské lyře soutěžil s dvěma písněmi. Biely kvet jsme uvedli jako skupina Limit a s Atlantídou jsem šel do soutěže jako sólista. Atlantída byla stříbrná. Biely kvet sice neuspěl, ale slyšel jsem, že lidi si písničku zpívají v tramvaji. Byly to skladby, kterým se dneska říká megahity. Navíc jsem uspěl na festivalu Kärnten International v rakouském Villachu, kde jsem anglicky zpíval V slepých uličkách. Možná jsem byl takový boží v džínách, kravatě a saku, které mi koupili někde v Hamburku. Nic jsem neřešil a zazpíval jsem tam naživo s kytarou. Pak na mě volali: Miro! Šel jsem na pódium, sebral cenu, a za chvíli se to opakovalo. Co je? Další cena. Nakonec jsem posbíral všechny trofeje. Lidi na Slovensku, kteří mohli sledovat vídeňskou televizi, to všechno viděli. Příznivé okolnosti se potkaly naráz.

Stal jste se známý, slavný. Co to s vámi udělalo?
Nějakou dobu jsem si myslel, že jsem strašně dobrý. Byl jsem historicky první Zlatý slavík na Slovensku! Nedá se říct, že bych se úplně zbláznil, ale trochu jsem ztratil nadhled. Změnil jsem se na Miroslava. Když pak slyšíte, že byste měl mít větší a lepší šatnu, začnete si myslet: Ano, potřeboval bych větší a lepší šatnu. Taková nebezpečí popularity můžou člověka potkat. Je důležité, jaké přátele kolem sebe máte. Myslím, že jsem to nakonec zvládl.

A dnes?
Dnes je to lepší, protože mi víc záleží na věcech, o které mi šlo původně. Možná to bude znít hloupě, ale mám pocit, že kdesi ve mně se znovu ozývá ten květinový Miro. Jako bych se vracel do dětství. Když v šedesátých letech přišla móda flower-power, jako první kluk v Bratislavě jsem měl květinové kalhoty.

Vzpomínáte si na první vystoupení?
Bylo to v kulturáku v Bratislavě na Vajnorské ulici. Hráli jsme s kapelou. Předtím jsem bratrovi Jasonovi sebral jeho fantastickou flower-power košili. Měl jsem své žluté kalhoty a obul jsem si barevné pantofle z Ázerbájdžánu, které s kostýmem výtečně ladily. Pamatuju si, že zpívám Daydream Believer a točí se mi při tom hlava. Splňoval jsem všechna kritéria rockera. Už ani nevím, kdy jsem se změnil na solidního mladíka s brýlemi.

Proč se z vás stal takový slušňák, gentleman?
Symboly svého mládí si udržuju v myšlenkovém světě. Vnější znaky mi časem nepřišly tak důležité.

Nejlepší historka z Anglie

Umělce kdysi u nás omezovala cenzura. Jak jste ji pociťoval?
V šedesátých letech jsem ještě nevnímal, co se kolem mě vlastně děje. Zdálo se, že si dobře zahrajeme. Jenže najednou jsem zjistil, že jsem v televizi a oni mi tam sponkují účes. To už jsme byli v éře sedmdesátých let, kdy přišly do módy dlouhé vlasy. Štípalo to jako blázen, já jsem zpíval jakousi píseň a vůbec jsem si neuvědomoval, že mě vlastně deformují. Jak je to vzdálené od myšlenky Kinks, které jsem měl vždycky rád...

Dalo se s tím něco dělat?
Kdyby tenkrát člověk přišel do televize a měl nějaký image, poslali by ho domů. Přijali jsme úpravu písně Biely kvet, která prošla před Bratislavskou lyrou dvojitým schvalováním. Původně se písnička jmenovala Čierny kvet. Byly možné dva postoje. Buďto člověk taková omezení nevzal, anebo točil v televizi. Tak jsme žili. Soustředili jsme se hlavně na hudbu, kterou jsme s Lacem Lučeničem pečlivě sledovali. Když bylo nejhůř, napsal jsem strejdovi do Anglie. Najednou od něho přišlo deset desek. Poslouchali jsme je a radovali se z nich.

Vaše maminka pocházela z Anglie. Jak snášela život za železnou oponou, odkud se nedalo tak snadno vycestovat?
Od jisté doby byla nemocná a nevyhledávala možnost cestování. Ona si nikdy nestěžovala. To je zvláštnost, kterou jsem si uvědomil až později. Možná si představujete, že když máte maminku Angličanku, tak ráno vstanete, v pokoji visí britská vlajka a na zdi obraz Churchilla. Maminka mě nikdy nevedla k uvědomělému britství. Někdy vzpomínala na bombardování Londýna. Bratr Jason se narodil v Anglii, která mi byla vždycky blízká díky fotbalu. Angličtina mě začala zajímat hlavně kvůli muzice. Bratr seděl v kuchyni na stole a hrál Hundred Miles. To se mi moc líbilo. Když se pak vrátil z Anglie, pořád jsem ho otravoval. Musel mi vyprávět zážitky z koncertu Beatles.

Vy jste se díky tomu všemu naučil anglicky, že?
Jednou k nám přišla návštěva. Ti lidé chtěli, abych mluvil anglicky, protože se jim to zdálo exotické. Proč, když jsem Slovák? divil jsem se. Ale pak už jsem mamince nedal kvůli angličtině pokoj. Začal jsem se ji učit.

Kdy jste vyrazil za příbuznými do Anglie?
Nejprve jel na doložku starší bratr, já jsem se tam dostal až v osmdesátých letech. Maminka nepocházela z bohatých poměrů. Všichni se museli dost obracet. Až na místě jsem zjistil, jak je život v Anglii tvrdý. Má to výhodu, že Britové nejsou rozmazlení.

Chápali vaši příbuzní a známí v Anglii, v jakém státě žijete?
Když jsme se po první návštěvě loučili, strýc mi říkal: Přijeď zas. Vysvětloval jsem: K tomu, abych za tebou přijel, potřebuju takový papír. Doložku, rozumíš? Strýc mi nerozuměl. Sedli jsme si, dali si čaj a dvacet minut jsem mu celou záležitost vysvětloval. Začal jsem úplně od roku 1948. Pak jsem se zeptal: Chápeš, proč nemůžu přijet třeba zítra? Nebudu mít doložku. On řekl: No dobře, tak přijeď jindy. To je má nejlepší historka z Anglie.

Zkomplikoval vám nesnadný pohyb po Evropě kariéru?
Na Bratislavské lyře mě objevil producent Rainer Felsen a pro firmu RCA jsem natáčel dvě alba v Německu. Když mi odtamtud volal: Mohl bys být ve čtyři v televizi? obtížně jsem mu vysvětloval, že tak rychle to nejde. Špatně se nám pracovalo. I dnes je těžké udělat kariéru v Německu, a přitom zůstat v Praze. A to žijeme v zemi, která je mnohem lépe napojená na Evropu. Nedávno jsem byl v Německu, kde znovu nahrávám píseň V slepých uličkách. Balada o pol'ných vtákoch se dokonce objevila na letošní kompilaci německých šlágrů. Kdybych byl tenkrát cílevědomější, možná bych měl větší úspěch.

Chtěl jste emigrovat?
Hudba mě hodně zajímá, ale život bych si kvůli ní vzhůru nohama neobrátil. Musel bych věřit, že jsem strašně strašně dobrý. Možná jsem byl příliš velký realista, nevím. Když o tom dnes uvažuju, nebylo u nás mnoho zpěváků, kteří měli v zahraničí takový prostor jako já.

Nyní se ten prostor zase rozšiřuje. Dokladem je vaše novinka Modrý album, natočená s muzikanty různých generací, a písně, které jste si natočil v New Yorku. Proč jste jel právě tam?
Letos v květnu jsem navštívil Bradleyho Strattona, který žil dlouho v Praze a zná moji muziku. Bradley má v New Yorku studio. Byl to takový slovenský příchod. Nejprve si vypijme, poseďme. Po letu jsem ještě pospával, neměl jsem správně otočený čas. Ale on mě místo dlouhého povídání vzal rovnou do studia. Hrál jsem s americkými muzikanty, kteří se mezi sebou povzbuzovali. Byl to zážitek, nahrávky měly skvělou atmosféru. Schoval jsem si je pro další desku. V New Yorku jsem si uvědomil, jak je dobré zkoušet různé možnosti i za cenu možných omylů. Víte, my spojení se světem málo využíváme. Hodně sedíme doma. Ty doložky máme ještě v hlavách.

Miroslav Žbirka

Narodil se 21. října 1952 v Bratislavě slovenskému otci a anglické matce.

V sedmdesátých letech se proslavil jako zpěvák skupiny Modus, s ní vyhrál v roce 1977 Bratislavskou lyru, v roce 1981 založil skupinu Limit. V roce 1982 vyhrál anketu Zlatý slavík.

Zpěvák, textař, skladatel. Z alb jsou nejznámější Doktor Sen, Sezónne lásky, Roky a dni, Nemoderný chalan, Chlapec z ulice, Zlomky poznania. V posledních letech vydal The Best of 2 (1999), Songs for Boys and Girls (1999), Modrý album (2001).
Žije v Praze, je podruhé ženatý. Z prvního manželství má dceru, ze druhého dvě děti.

Miro Žbirka na on-line rozhovoru v iDNES.

Miro Žbirka na on-line rozhovoru v iDNES.

Miro Žbirka na on-line rozhovoru v iDNES.

Miro Žbirka na on-line rozhovoru v iDNES.

Miroslav Žbirka

Miro Žbirka - obal CD Modrý album.

Miroslav Žbirka během on-line rozhovoru (22. října 2001).

Miroslav Žbirka během on-line rozhovoru (22. října 2001).

Miroslav Žbirka během on-line rozhovoru(22. října 2001).




Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a Jaroslava Foglara, plantážníci?

Rychlé šípy

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara hltaly...

Herci z muzikálů včetně Mamma Mia nedostali honoráře, došlo na insolvenci

Herečka Alena Antalová v hlavní roli Donny v muzikálu Mamma Mia v pražském...

Producent Jiří Jurtin a jeho firma Crystal Skull je ve finančních potížích. Tvrdí, že společnost Ticket Art Praha mu...

Další z rubriky

RECENZE: Newyorští Grizzly Bear máchli tlapou a struny čouhaly z pódia

Záběr z prvního pražského koncertu newyorské kapely Grizzly Bear (13. srpna...

Americká alternativní kapela Grizzly Bear dorazila v pondělí poprvé k nám. V pražském Roxy naživo předvedla tu méně...

Herci z muzikálů včetně Mamma Mia nedostali honoráře, došlo na insolvenci

Herečka Alena Antalová v hlavní roli Donny v muzikálu Mamma Mia v pražském...

Producent Jiří Jurtin a jeho firma Crystal Skull je ve finančních potížích. Tvrdí, že společnost Ticket Art Praha mu...

RECENZE: Rottrová, Ruml, texty snů. O slovo se hlásí kapela Nedivoč

Marie Rottrová na festivalu Benátská! s Impulsem 2018

Herec, bavič a hudebník Jiří Krhut známý například z Kabaretu BO! Jaromíra Nohavici vydal se svou kapelou Nedivoč desku...

Najdete na iDNES.cz