Narodil se 22. prosince 1964 v Ostravě. Po studiu herectví na JAMU (1986-1990) hrál mimo jiné ve Státním divadle v Brně, v roce 1992 dostal nabídku do Národního divadla v Praze, kde působil osm let.
Má za sebou desítky televizních a filmových rolí, za všechny film Díky za každé nové ráno, Čas sluhů nebo Mazaný Filip.
V červenci 2003 začal natáčet rodinný seriál Pojišťovna štěstí. Role ředitele pojišťovny mu, jak sám říká, změnila profesní život.
Z prvního manželství má dvě dcery, Markétu (15) a Magdalénu (13), ze vztahu s herečkou Zuzanou Bydžovskou sedmiletého Kristiána.
V pražském komorním Divadle Ungelt hraje společně se svou ženou Vilmou Cibulkovou ve hře Trůn milosrdenství. Stále je vyprodáno.
* Léta jste hrál v Národním divadle, co říkáte na to, že musel přijít seriál, aby se o vás konečně vědělo?
Myslím, že se i vědělo, ale nikoho jsem moc nezajímal. To až režisér Adamec ze mě udělal ostře sledovanou osobu. Nebýt Pojišťovny, tak mám tři představení v Ungeltu, možná občas šanci na dalšího vraha v České televizi, nějaký dabing a rádio. Opravdu, Jiří Adamec tím, že šel do rizika obsadit si člověka, kterého jako herce neznal, jakéhosi Etzlera, co mu dokonce zpočátku nebral mobil... tím mi úplně změnil život. Jsem mu za to vděčný.
* I za popularitu? Je příjemná, otravná, nebo je vám lhostejná?
Na dopisy odpovídám, na pozdravy a úsměvy taky. Pro mě osobně se nic nezměnilo. Jo, možná kdybych ten seriál točil ve dvaceti, tak bych reagoval jinak, dneska umím zvládnout i vážně myšlené dotazy typu: potřeboval bych pojistit barák. Popularita je pro mě v rámci sobeckého „já“ důležitá tím, že mi může pomoci zabezpečit finančně rodinu. Ale mně je dobře v těch skalách, kam jezdím lézt. Tam mám kamarády, kteří mě neviděli na divadle a nedívají se na televizi.
* Kdo je populární, dostává i různá profesní ocenění. Vy už jste nějaké metály dostal?
(Poprvé je vidět, že se umí i hlasitě zasmát.) Žádnou cenu jsem nedostal. Ani nevím, jestli bych si ji zasloužil. Zato cenu za kulinářské umění...
* Tu byste si dal?
Vařím moc dobře. Umím skvělé polévky, maso, omáčky, knedlíky... Kdybych nemohl hrát, chtěl bych vařit. To byl dokonce můj sen. Mít horskou chalupu a tam být kuchařem, co nabízí nejen klasiku, ale i vlastní recepty. Třeba když si někde u moře dám ryby, tak si tu chuť pamatuju tak dokonale, že se do ní doma trefím včetně koření. Taky umím udělat velkolepou hostinu za pár korun.
Pil jsem i před představením
* Už několik let nemáte stálé angažmá. Nevadilo vám být odkázaný jen na telefon, jestli někdo zavolá a nabídne vám roli?
Je to lepší, než když vyjde obsazení v divadle, stojíte u fermanu, to je takový pracovní rozpis o tom, co se bude hrát dnes, co za týden a co za měsíc, a vy zjistíte, že tam jste s partou lidí, se kterou se vám nechce pracovat, s režisérem, kterého nemusíte, a ve hře, která vás nezajímá. Třeba v Národním nebyla možnost diskuse. Jednou jsem vrátil roli a seděl pak před komisí na nějakém kárném řízení.
* Proto jste nakonec z Národního odešel?
Víte, vždycky jsem strašně chtěl hrát divadlo. Film nebo televize, to nebylo tak důležité. Když jsem šel do Národního, měl jsem radost, ale taky strach ze spousty věcí. Třeba z toho, že přicházím z Brna. Tehdy tam byli herci jako Adamíra, Kemr, Rudolf Hrušínský, Somr...
* Mimochodem, jak jste s nimi vycházel?
První dva roky jsem bojoval s obrovskou trémou, bylo pro mě složité s nimi hrát, neměl jsem odvahu s nimi vůbec promluvit. Přeuctivě jsem je zdravil, což mě zřejmě v dětství naučil tatínek. Ten po nás vyžadoval velkou uctivost k lidem, kteří něco umějí. Nebyl jsem schopný říct svůj názor, nebyl jsem natolik svobodný, abych dokázal přijít s koncepcí své role a při diskusích s některými režiséry ji obhájit. Čím dál častěji to pro mě byly velké nervy a velké utrpení. Začal jsem pít.
* Hodně?
I před představením. Neřekl bych, že jsem hrál opilý, ale vždycky jsem se něčím posilnil. Pak už jsem pil poměrně dost. Hodně jsem hrál, velké a krásné role, přesto mě to neuspokojovalo. Z těch šestatřiceti rolí si rád vzpomenu tak na tři. Chodil jsem do divadla a říkal si: Proč tady jsi? Oblékl jsem se do kostýmu, počkal, až mě zavolají na scénu, tam jsem „rozerval“ kulisy, vrátil se do šatny... Začaly mě otravovat kecy v rekvizitárnách, všechno bylo nesnesitelný, tak jsem se rozhodl, že dám výpověď.
* Neukvapil jste se?
V opilosti uděláte spoustu hloupostí. Samozřejmě, že jsem toho okamžitě litoval. Taky jsem hned napsal šéfovi, to byl tenkrát Kovalčuk, aby mě vzal zpátky. Vzal a já pil dál. Nedělal jsem kdovíjaké průšvihy, ani v práci, ani doma. Můj osobní život byl celkem v pohodě, tehdy jsem žil se Zuzanou Bydžovskou, jenže pak jsem si najednou uvědomil, kolik času a čistého vědomí mi to pití bere. Šel jsem za panem doktorem a ten řekl: Vstup tam do těch bran! Skončil jsem na měsíc v bohnické léčebně, dostal antabus a bylo.
* To se stalo před sedmi lety. Od té doby už jste se nenapil?
Ale napil, asi dvakrát, ale nic dramatického.
* V kůži seriálového Tomáše Krause se cítíte líp?
Co čekáte, že na to řeknu? Tomáš je čestný, kladný hrdina. Celý seriál je hra vyhraněných typů: strádající matka, druhá matka potvora, můj za všech okolností vtipný táta, zoufalec Hary... I když já nemám rád červenou knihovnu, funguje to. Druhá věc je, že tak velkou roli jsem ještě nehrál, ale časem jsem se už vnitřně uklidnil. Jen mi zůstalo to, že se na sebe nemůžu dívat, protože všechno vidím jako falešné a blbé. Ty vykonstruované pohledy, řeči...
* To, že o sobě tak často pochybujete, to je úmysl mást okolí?
V žádném případě, ale já si opravdu někdy myslím, že bych tu profesi dělat neměl. Omlouvá mě snad jen to, že bych chtěl být stejně dobrý jako herecké osobnosti, které jsem měl možnost vídat a obdivovat od dětství třeba v ostravském divadle. Vím, že se dotknu řady mých vrstevníků, ale vážně nevidím mezi nimi žádnou velkou vůdčí hereckou osobnost jako v generaci Rudolfa Hrušínského. Jdu se na něco podívat do divadla, mám o tom určitou představu, protože znám obsazení - a výsledek mě nenadchne.
* Copak se podle vás dnes nenajde nikdo skutečně dobrý?
Třeba v Národním jsem hrál s Borisem Rösnerem v Saténovém střevíčku. To byl parádní dialog! Ale vedle toho jsem za tři dny musel nazkoušet záskok za Karla Rodena, který před premiérou odjel točit film na Kanáry. Nikomu nevadilo, že jsem Antoše v Roku na vsi přebral tak narychlo. Někdy nemůžete být dobrý, ani kdybyste se snažil sebevíc. Všechno potřebuje čas, aby to mohlo být skutečně dobré, i herectví...
Jsem manžel závislák
* Vaše žena, herečka Vilma Cibulková, ta je dobrá?
Je to velmi pracovitý člověk, což mně ne tak úplně vyhovuje. Já ty věci hledám, dávám jim čas, kdežto ona si je vyrábí, vymýšlí, staví, pracuje na nich, navíc s úžasnou intenzitou. Dokáže hrát s každým jako s rovnocenným kolegou. Vilma je pro mě mimořádně dobrá herečka, ona je ten partner na jevišti, který mi pomůže. Je lepší.
* Prý svou ženu velmi obdivujete...
Ano. Obdivuju její energii, kterou jsem u nikoho v takové míře neviděl. Když jsem byl na dně, spal na nádraží, neměl se kde umýt, byl jsem špinavý a smrděl, hrál jsem s ní večer nádherné Villonovské balady ve Viole. Nabídla mi sprchu a podnájem, než si něco najdu. To zasluhuje obdiv, nemyslíte? A nejvíc si vážím její empatie.
* Je vůbec něco, co na ní nesnášíte?
Právě tu schopnost empatie.
* A co doma, taky je lepší než vy?
Je mi to trapný, ale musím přiznat: moje žena umí a udělá všechno. Je schopná nahodit barák, zvládne sádrokartonové podhledy, na co sáhne, to jí jde. Já třeba vymaluju, ale zhubnu u toho patnáct kilo, dostanu patnáct hysterických záchvatů a mám tu úžasnou vlastnost, že svou akci další čtyři roky připomínám.
* Opravdu ji v ničem neporazíte?
Zřejmě už jen jako šachista. Vilma je všestranně dokonale disponovaný Beran. Začala lézt na skály kvůli mně, během dvou měsíců lezla líp. Začala se potápět, ani ne za měsíc z toho bylo padesát metrů pod vodou. Začala kreslit a je to krása.
* Nejste náhodou manžel závislák?
Jo, jsem. Potřebuju vedle sebe silnou osobnost. Když jde o zásadní věci, musím se poradit. Nejsem ten, kdo ke všemu ihned zaujme jasné stanovisko. Nedokážu být sám, neumím vstřebávat intenzivní zážitky a nechávat si je jenom pro sebe. Potřebuju věci s někým probrat, potřebuju, aby mě ten člověk usměrnil.
Děti se mnou můžou počítat
* Jste sám se sebou spokojený jako táta?
Rozhodně ne. Určitě bych mohl být mnohem lepší. A zřejmě proto, že nežiju se žádným ze svých dětí, jsem taky hodně benevolentní. Žiju se Šimonkou mé ženy, ostatní děti jsou u svých maminek, ale býváme pohromadě velice často. Snažím se, aby mi důvěřovaly a věděly, že se mnou můžou počítat a se vším se na mě obrátit. Nějaké ovoce to snad přináší, protože holky mi volají i věci, se kterými by asi měly jít za mámou. Nejsem táta, co vychovává, spíš se s nimi o všem bavím.
* Celá vaše rodina musí sportovat?
Povedlo se. Třeba letos jsem byl s holkama na skalách. Šimonka, náš největší intelektuál, co nesportuje, lezla taky. Sice chvilku plakala, než jsem ji na to lano navázal, ale pak byla spokojená. Nahoře se zapsala do knížky a měla zážitek pro spolužáky. Majda se bojí výšek, tak lezení proplakala celý, Markétka je velice šikovná... Holky sportujou a na rozdíl ode mě i tančí.
* Co na vás obdivují?
Na to se zeptejte mých dětí, ale podle mého na mně mají rádi, že je beru jako rovnocenné partnery.
* Co jste obdivoval vy na svých rodičích?
Na mamince svobodu, protože byla krásný volnomyšlenkář, na tatínkovi řád. Byl velice vzdělaný, sečtělý, erudovaný praktik. Měl jsem dokonce období, kdy jsem se mu chtěl podobat. Zůstalo jen u chuti a jedné zděděné tradice - rozmnožovat knihovnu.
* Našla by se tam třeba i vlastní sbírka veršů? Prý jste je psal.
Omyl. Ve třinácti jsem napsal jednu rýmovačku podle skutečné události, toť vše: Koupil jsem si v tuzexu džíny za sto dvacet stačila jen chvilička, roztrhl je klacek. Teď je doma zašívám, moje modrý džíny, ani jsem se nenadál, uběhly dvě hodiny. Máma přišla z roboty, zahlédla ty džíny vzala na mě vařechu a já měl modřiny.
