S dramatizováním by se to tedy nemělo přehánět. Zažil jsem inscenaci v Basileji, kde se režisér pokoušel v každé scéně najít něco expresivního, jenže ne každý výstup má v sobě dramatický náboj.
Jeníka zpíval i váš starší bratr Peter, také mnohé další role máte společné. Uvědomoval jste si při volbě profese, že bude těžké hledat vlastní identitu?
Musím přiznat, že ne zcela. Když Peter začal studovat zpěv, byl jsem ještě chlapec.
Pozoroval jsem ho s nadšením a mé rozhodnutí stát se pěvcem se zrodilo spontánně, z lásky k hudbě. Teprve později jsem si uvědomil, že to nebude jednoduché. Dnes už tento problém tolik nevyvstává, i když občas se o mě píše nikoli jako o Miroslavu Dvorském, ale jako o bratrovi slavného tenoristy Petera Dvorského. Zdůrazňuji, že mám Petra velmi rád, vážím si ho jako umělce. Soukromí je však jedna věc - svou práci si obhajujeme každý za sebe.
Dala vám bratrova kariéra vedle nesporného příkladu i nějaké ponaučení?
V některých ohledech musím být k sobě přísnější a důslednější. Jako si vrcholoví sportovci plánují oddech mezi soustředěními a závody, tak i zpěvák si musí mezi koncerty a představeními najít čas na odpočinek. I když se nakupí hodně práce, tuto zásadu dodržuji.
Ve Vídni zpíváte i v operetách. To by vám leckdo u nás mohl zazlívat...
Někteří lidé si určitě pomyslí: Ty ses snížil k operetě. Jenže opereta ve Vídni má zcela jiné postavení než u nás, je to žánr respektovaný stejně jako opera. Velké operetní role byly psány pro největší operní zpěváky své doby a podle toho jsou obtížné! O herecké stránce nemluvě. Právě v těchto nárocích na komplexnost je opereta možná ještě o stupeň těžší než opera.
A jak před operními konzervativci obhájíte spolupráci s Helenou Vondráčkovou?
Zatím s podobnými projekty moc zkušeností nemám, ale myslím, že mají něco do sebe.
Možná je to diskutabilní, ale domnívám se, že dva zpěváci z různých žánrů mohou přiblížit vážnou hudbu i těm posluchačům, kteří jsou z devadesáti či sta procent zaměřeni na populární muziku. Takhle se to podařilo Plácidu Domingovi a mně se ten trend líbí. Láká mě.
Jeníka zpíval i váš starší bratr Peter, také mnohé další role máte společné. Uvědomoval jste si při volbě profese, že bude těžké hledat vlastní identitu?
Musím přiznat, že ne zcela. Když Peter začal studovat zpěv, byl jsem ještě chlapec.
Pozoroval jsem ho s nadšením a mé rozhodnutí stát se pěvcem se zrodilo spontánně, z lásky k hudbě. Teprve později jsem si uvědomil, že to nebude jednoduché. Dnes už tento problém tolik nevyvstává, i když občas se o mě píše nikoli jako o Miroslavu Dvorském, ale jako o bratrovi slavného tenoristy Petera Dvorského. Zdůrazňuji, že mám Petra velmi rád, vážím si ho jako umělce. Soukromí je však jedna věc - svou práci si obhajujeme každý za sebe.
Dala vám bratrova kariéra vedle nesporného příkladu i nějaké ponaučení?
V některých ohledech musím být k sobě přísnější a důslednější. Jako si vrcholoví sportovci plánují oddech mezi soustředěními a závody, tak i zpěvák si musí mezi koncerty a představeními najít čas na odpočinek. I když se nakupí hodně práce, tuto zásadu dodržuji.
Ve Vídni zpíváte i v operetách. To by vám leckdo u nás mohl zazlívat...
Někteří lidé si určitě pomyslí: Ty ses snížil k operetě. Jenže opereta ve Vídni má zcela jiné postavení než u nás, je to žánr respektovaný stejně jako opera. Velké operetní role byly psány pro největší operní zpěváky své doby a podle toho jsou obtížné! O herecké stránce nemluvě. Právě v těchto nárocích na komplexnost je opereta možná ještě o stupeň těžší než opera.
A jak před operními konzervativci obhájíte spolupráci s Helenou Vondráčkovou?
Zatím s podobnými projekty moc zkušeností nemám, ale myslím, že mají něco do sebe.
Možná je to diskutabilní, ale domnívám se, že dva zpěváci z různých žánrů mohou přiblížit vážnou hudbu i těm posluchačům, kteří jsou z devadesáti či sta procent zaměřeni na populární muziku. Takhle se to podařilo Plácidu Domingovi a mně se ten trend líbí. Láká mě.
