Stále je vášnivý fanoušek hudby, takže ještě než začneme rozhovor, zasvěceně povídá o nových deskách Killers nebo Muse a diví se, že mu utekl nový singl Rolling Stones.
Vy jako zapřísáhlý "beatlesák" uznáváte Stouny?
To neuměli pochopit už ve škole. Když se mě ptali: "Koho máš rád, Beatles, nebo Rolling Stones?", já říkal, že obojí. A oni otráveně opáčili: "Ale to není odpověď!" Přitom Stones byli jedni z mála, které k sobě Beatles pustili do studia. Vždyť z nahrávání desky Revolver je fotka, jak tam s nimi sedí Jagger za mixpultem.
Vy jste se v létě za pult v Abbey Road posadil taky. Jak se to stalo?
To všechno moje výročí a žena. Poslední dobou jsem jezdil víc do Londýna, protože tam máme byt. Už to přestaly být jenom výlety na Tower Bridge nebo do galerie, ale začali jsme tam normálně žít, jako když jsme tady doma. Koupil jsem si akustiku, nějakou další kytaru, seznámil se s několika muzikanty a producenty. Strýček Dave, který je z Londýna, mě vyprovokoval, že chce slyšet nějaké moje písničky, tak jsem začal skládat písničku Love Shines a pozoroval na něm, jestli to jde. Začal jsem se zajímat o psaní anglických textů, nakoupil k tomu knihy, abych pochopil, jaká to má pravidla. Jednou jsem před Katkou prohodil, že by bylo hezké něco v Londýně natočit. Nic mi na to neřekla, pila dál svůj čaj, tak jsem si dál brnkal. Opravdu jsem netušil, že si to přebere tak, že bych měl něco natočit v Abbey Road. To nebyl právě nejskromnější začátek!
Ale jako dárek zrovna k vašim narozeninám je to geniální, ne?
Samozřejmě. Já opravdu prožívám crazy rok. Čtvrtého ledna mi první člověk připomněl: Aha! Ty máš letos výročí! A já si uvědomil, co mě čeká. A tak celý rok slavím narozeniny. Nahrávání v Abbey Road jsem po pravdě do poslední chvíle nevěřil. Pořád jsem si myslel, že nás stejně zastaví u dveří a řeknou: Běžte domů, tohle je omyl. Uvěřil jsem, až když jsem vešel na recepci. Neposlali nás domů, ale nadšeně řekli: "Miro, už jste tu!" Najednou jsem se cítil, jako by snad právě vyhodili Oasis a řekli: Pro dnešek vlastníte Abbey Road vy. Překvapilo mě, jak rychle jsme se z té recepce dostali do studia. Vešel jsem do režie a první, co jsem slyšel, byl fantastický zvuk bicích. Spontánně jsem se obrátil na svou ženu a říkám: "Tentokrát můžeš být v pohodě, všechno bude jinak."
To jste poznal podle bicích?
Vždycky když točíme, Katka má hrozné nervy. Já totiž všechno řeším a hrozně do toho kecám. Rozčiluju se, že se tři hodiny zvučí bicí a pak zní příšerně hajtka a podobně. Pořád běhám něco kontrolovat do režie. Říkají, že jsem ve studiu doslova jako policajt. Proto koukala, když jsem hned po příchodu pronesl: "Katko, mám pro tebe novou zprávu. Tohle bude trochu jiné nahrávání. Já k tomu nemám co dodat." A takhle to tam bylo se vším. V klidu jsem sešel dolů po schodech do studia 2 a koukal, kde Beatles točili Hard Day’s Night, v klidu nasával atmosféru a věděl, že nahoře se pracuje. Byl jsem tam jenom muzikant, dali mi do ruky kytaru, tak jsem hrál a zpíval. A oni zpívali se mnou a ještě mi jako dárky do těch dvou písniček, co jsme udělali, přihrávali svoje nápady. Záhy jsem zjistil, že v Abbey Road je jediný problém: není se tam na co vymlouvat.
Z videa, které máte na stránkách, to působí, že jste už předem znal v tom studiu každý kout. Co vás nadchlo?
Bufet. To je magické místo, kam chodí každý, kdo tam točí. Po celém Abbey Road jsou rozmístěné taktní nápisy: zachovejte soukromí, nevyrušujte umělce... Já jsem to dodržoval, ale už na úvod jsem na rovinu producentovi Robu Cassovi řekl, že kdyby se objevil Paul, Ringo nebo George Martin, ať se nezlobí, ale že to dodržet nemůžu. A najednou se tam objevil jeho syn Giles Martin, který je taky producent. Dovolil jsem se, pyšně se s ním vyfotil a dal si to na Facebook, odkud si to vzaly české a slovenské bulváry. A pak, když jsem znovu jel do Londýna, stavil jsem se v Abbey Road a hned na recepci stál právě Giles Martin. Zrovna něco točil přímo s McCartneym a já ani nečekal, že mě pozná. Ale on za mnou hned vyrazil, že mi musí něco povědět.
Oslavenec Žbirka |
Měl jste průšvih?
Vůbec. Ale nejdřív jsem stál jako opařený. A on začal, jak zrovna točil ve studiu, kde pracuje jedna holka z Čech, která ty noviny viděla. Prý za ním přišla a obdivně spustila: "Vy se znáte s Mirem???" Jemu se asi líbila, tak mi moc děkoval, že "to konečně dokázal". Najednou jsem byl jako král já, což mi přišlo jako typický anglický humor. Dokonce mi začal říkat zákulisní informace ze studia a vůbec netušil, že zrovna mně přece nemůže vyprávět, co právě točil s McCartneym! Úplně mě tím vykolejil.
A Paula jste v Abbey Road nepotkal?
Ne. My jsme se míjeli. Dozvěděl jsem se pak, že on tam ve stejnou dobu ve vedlejším studiu něco natáčel. Ale bylo to přísně tajné.
Ty dvě písničky se povedly a vy zníte tak nadšeně, že se musím zeptat, zda bude celá anglická deska.
Moc bych to chtěl. Je to sice výzva, ale točit v Anglii je neuvěřitelný zážitek. A nemusí to být jen Abbey Road. Je to zákonitá věc, na kterou jsem asi v Londýně přijít musel. Teď sice řeším koncert a symfoniky, ale až odehrajeme v Praze a Bratislavě a rozdáme si na Vánoce dárky, chtěl bych se na anglickou desku opravdu soustředit. Je to totiž vytržení z klišé. Navíc kontakty, které jsem v Abbey Road navázal, si udržuji, producent se přijede podívat i na koncert, a potkal jsem spoustu talentovaných hudebníků. Mají jiné a nečekané nápady, které jsou mi hrozně blízké a díky nim se dostávám do jiné polohy. Ale samozřejmě vím, že v Londýně nejsou laciné ani hranolky, takže to nebude nic levného. Uvidíme.
Český slavík 2011 - Miro Žbirka s manželkou
Zkusíte snad v šedesáti prorazit v Anglii?
Teď jste mě pobavil, na tuhle otázku bych nerad odpovídal, protože vím, že odpověď by byla krutá. Neznamená to, že bych se vzdal slovenštiny. Řídím se tím, co mi kdysi řekla máma, paradoxně Angličanka: že je dobře, že zpívám slovensky. Chtěl bych zkusit oba jazyky kombinovat. Ale držme se toho, že anglicky zpívám, aby strýček Dave konečně rozuměl textům.
Kromě nahrávání v Abbey Road jste hodně koncertoval u nás i v zahraničí. Stíháte narozeniny vůbec prožívat?
Beru to jako "back to 60’s", protože jak jinak se dostat zpátky do šedesátých let? Ale hlavně mi přijde neskutečné, že jsem takovou dobu prožil v populární hudbě. Když jsme začínali, měl jsem představu, že to může trvat rok nebo dva. Kdyby se mě někdo v roce 1977, když jsem byl členem Modusu, zeptal, co budu dělat v roce 2012, asi bych odpověděl, že už nebudu hrát, zpívat, natož chtít něco točit. Že se tu dnes bavíme o mých nových nahrávkách, je neuvěřitelná věc, se kterou jsem vážně nepočítal.
Mne navíc vždycky překvapí, jakou máte energii.
Ani s tím, že ji budu mít, jsem nepočítal. Vždycky mi říkali: "Honem, nahrávej teď, až budeš starší, už to nepůjde, nebudeš mít výšky, nebude se ti chtít..." Možná to ještě přijde, ale zatím nic takového necítím.
Miro Žbirka v Show Jana Krause
Miro Žbirka v Abbey Road Studios
Oslavy vašich šedesátin vyvrcholí symfonickým koncertem v O2 areně. Bude to za vaši kariéru ten největší?
V osmdesátých letech jsme hodně hráli v halách a na stadionech, takže možná ne. Jenže tenkrát jsme na to neměli aparát. Lidé ve vzdálenějších řadách z nás viděli leda tak tečky na pódiu a neslyšeli podle mého vůbec nic. Kdysi mě fanoušci přišli jen podpořit, nyní by z toho mohli i něco mít. Já se teď bojím jediného. Aby doma v tom shonu a slavení nezapomněli, kdy mám ty narozeniny doopravdy. Děláme si z toho s Katkou pořád legraci. Ale hlavně se teď těším, až bude v lednu klid a budu zas moci ráno vstát, pustit počítač a poslouchat, co vyšlo za novou hudbu. Vždyť já ani nezachytil ty nové Rolling Stones! Jak to?
