Vy už jste v Abbey Road trochu jako doma. Pořád na vás to místo působí?
Nikdy mi to nemůže zevšednět. Klidně bych si sedl do rohu, kam si Ringo Starr rozkládal bicí. To by mi dělalo dobře. Od začátku jsem neměl moc času rozjímat. Oni vědí, že nájem studia není levný, a tak chtějí hned pracovat.
Jak se to stalo, že ze dvou písní, které jste nahrál jako dárek k narozeninám, vzešlo celé album?
Udržoval jsem kontakty s producentem Robem Cassem. A když jsem mu řekl, že mám dodat písničku do Fair Play, hned mě donutil, abych mu ten film pustil. Zalíbil se a chtěl se mnou dál točit. No a ve veselé náladě, že se nám dařilo, přišel s tím, že musíme udělat album.
Žbirka v Abbey Road „objevil“ také piano, na kterém vznikla píseň Lady Madonna.
Takže jste na to kývl?
Vlastně ne. Říkal jsem, že bych potřeboval kvalitní anglické texty. Rob navrhl Peta Browna, který spolupracoval s Cream a Ericem Claptonem, napsal písně jako White Room nebo Sunshine of your Love. Myslel jsem si, že žertuje! Poslal jsem tedy nějaká dema a nečekal, že to vyjde. Odpověděli mi, že jsou to skvělé skladby a jdeme točit. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že na to budeme muset sehnat peníze.
Od začátku jste plánoval dvojalbum ve dvou jazycích?
Vůbec jsem neplánoval dvojdesku, mělo to být prostě anglické album. Ale pak mi přišlo, že fór je v tom zpívat v Abbey Road slovensky. Aby tam se mnou neseděli tři hodiny, kdy mi nerozumí ani slovo, chodil jsem velmi připravený, dřív jsem se texty nazpaměť neučil. Nicméně jsem neviděl smysl v tom, že bych přeložil celou desku. Těch šest, respektive s bonusy osm písní stačí. A neplánoval jsem ani vinyl, na němž jsem mimochodem naposledy vydal album K.O. v roce 1990. S tím přišli z vydavatelství. Jde zase do módy a dokonce si říkám, jestli vinylové desky nepřežijí cédéčka jako nosič. To by mě dřív nenapadlo.
Myslíte, že si lidé budou porovnávat slovenské a anglické verze písní? Třeba taková Prišla z Londýna je pohodová skladba a její varianta Girl in the Middle je naopak dost temná.
No, to se dotýkáte citlivé věci. Pete neztratil takový ten kritický pohled na společnost. Je pravda, že můj text byl příjemný. A on tam propašoval temnější kontext. Do pohodové skladby se dostalo závažnější sdělení a mně se líbí to napětí. Kdyby John Lennon nazpíval Imagine s nějakou brutálnější melodií, tak tím textem urazí skoro všechny najednou. Záleží, jakým způsobem text prezentujete.
Poslechněte si píseň Prišla z Londýna
Ve skladbách Let Me Down Real Slow/Volný deň hraje klávesové sólo Manfred Mann. Kde jste k němu přišel?
Rob začal házet jména: Nechceš, aby tam hrál někdo z Procol Harum? Zase jsem to bral jako fór. Když jich padlo asi šest včetně Manfreda Manna, tak mu říkám, ať ho zkusí kontaktovat. On má v našem bigbítu zvláštní místo. V první polovině 60. let sem západní hvězdy nejezdily. A on se svou kapelou hrál v roce 1965 v bratislavské sportovní hale. Můj starší bratr Tony tam šel, já nemohl, byl jsem tehdy ještě malý. Tak tohle je má satisfakce. Dám to album Tonymu jen tak mimochodem s tím, že mi tam Manfred Mann hraje sólo. A kdybych Roba tehdy bral vážně, možná by tam takových lidí bylo víc.
No, ale slavných nebo zajímavých muzikantů jste musel v Abbey Road potkat řadu.
Když jsem nahrával první píseň Love Shines, bavil jsem se s bubeníkem Blairem Cunningham. Docela jsme se skamarádili a říkal, že hrál v Pretenders, tak jsme se tři hodiny bavili o téhle kapele. O dva roky později jsem si pustil nějaké DVD Paula McCartneyho, vyprodaný stadion, a toho bubeníka poznávám! Tohle je Abbey Road. Nikdo nepovažoval za důležité mi říct, že mám bubeníka, co hrál tři roky s McCartneym. Ve vedlejším studiu byla Ellie Goulding, jenom náhodou jsem se s ní nepotkal. Na desku mi potom nahrával bicí Frank Tontoh. Poznamenal jsem, že ten je dobrý jak blázen. A Rob se ke mně otočil: Vždyť když byl dobrý pro Amy Winehouse...
Na druhou stranu, tam asi zaměstnanci neřeší, jestli přišel McCartney nebo Žbirka.
Oni mají i úzus nikoho neotravovat. McCartney tam točil klip Queenie Eye s řadou slavných herců. To mi Rob líčil, že si myslel, že se nějak divně vyspal nebo co. Proti němu po schodech šla Meryl Streepová. V bufetu seděl Johnny Depp. I jemu chvíli trvalo pochopit, co se to vlastně děje. Na druhou stranu Johnny Depp bude úplně stejně vzrušený jako vy. Jenom z toho, že tam je.
Dovedete si po této zkušenosti představit, že budete další desku natáčet v jiném studiu?
Škoda, že se mě na to ptáte za přítomnosti manželky, která jediná ví, kolik to stálo. Ale kdyby ta příležitost ještě byla, tak bych chtěl do studia tři, kde jsme něco málo dotáčeli i teď. To je také magické místo a byla by to moje krásná výmluva Katce, že ve dvojce už jsem byl a do trojky ještě musím! Jednička nepřipadá v úvahu, to je skutečně obrovské studio pro symfonické orchestry, to bych musel točit hudbu pro Harryho Pottera. Tam, když je pauza, tak v podstatě donekonečna vycházejí hudebníci a zaplaví bufet i zahradu. Ale jistě, že je spousta dobrých studií. Abbey Road má akorát jeden krásný výchovný účinek. Dobře si rozmyslíte, jestli budete machrovat, jestli přijdete připravení. Ve vzduchu je pořád ono „Uklidni se, tady točili i jiní“. Přijít tam a poplést první sloku bych si nedovolil.
