Podobná jízda čeká DeVitova českého kolegu: milovaný klasik Jiří Macháček dneska slaví narozeniny, a veselo s ním bylo už u snídaně. Třeba se kolem půlnoci tihle dva páni herci nedbající na falešnou důstojnost někde potkají a vyvedou společnou klukovinu.
Bylo by načase, protože v zátylku ještě straší – kromě dozvuků ryčné noční diskotéky na hotelové terase – neradostná vzpomínka na včerejší politickou estrádu pro dva sólisty a neviditelný sbor, nazývanou brífink.
Zástupci čtyř parlamentních stran vymysleli, že ještě pár let ponechají České televizi reklamu a třetinu z jejích výnosů pošlou filmařům do státního fondu kinematografie.
Festivalové tipy Terezy SpáčilovéVypadá to elegantně – až na to, že se koncesionářský poplatek zvyšoval mimo jiné právě proto, aby ČT mohla vysílat bez reklamy, a na to, že vysvětlení zůstalo na mluvčím filmařů Ivovi Mathé, jemuž občas úředně přizvukoval ministr kultury Václav Jehlička. Kdežto další účastníci jednání, Mirek Topolánek, Džamila Stehlíková a Lubomír Zaorálek, si před médii dětinsky hráli na schovávanou.
Jana a Zdeňka Svěrákových se zase bůhvíproč styděli zahraniční novináři; tiskovku k jejich soutěžnímu snímku Vratné lahve odpracovali až na dvě vzácné výjimky, z nichž jedna byla ze Slovenska, jen domácí publicisté.
Hrdinové Vratných lahví odhadovali jejich šance u poroty, ovšem Jan Budař čestně přiznal, že stihl ve Varech jen jeden film, a to ještě česká Pravidla, protože je uváděl jako člen herecké delegace.
To Miroslav Táborský se předvedl coby poctivější divák-průzkumník, a když shrnul existenciálně depresivní notu většiny konkurenčních snímků, pravil upřímně, že humoru a optimismu Vratných lahví je po týdnu drásání opravdu zapotřebí.
Nicméně veselo bylo i při australském filmu Šťastné míle, jehož tvůrci s povděkem kvitovali, že z poldů si rádi utahují i Češi, ačkoliv to prý považovali za výhradně australský zvyk. Navíc i dnešní dva poslední filmy soutěže, argentinský a americký, slibují shodně žánr romantické komedie.
Takže se závěr rýsuje vcelku slunečně, přestože se promoklí diváci ládují horkou gulášovkou a v sále, kde prosychá dvanáct set lidí, se stav odpařování podobá bujícímu podhoubí v hustém mlází za horkého rána po týdenní průtrži.
V noci se tancem loučili účastníci filmového trhu Industry; bylo co slavit, neboť prodeje i nákupy se prý dařily, leč o tom lze podat svědectví pouze z doslechu. Výměnné obchody ruského typu, tedy igelitka plná bankovek za krabici s filmovým pásem z ručky do ručky, se totiž dávno nedělají.
To jen „ti dole“, kteří mění lístek za bagetu či naopak, drží při životě festivalová pravidla prvobytně pospolné komunity, kde peníze nejsou potřeba. Tedy jsou – ale den před koncem festivalu už došly.
Festivalový glosář Mirky Spáčilové
