Snímek Petra Marka je přesně typ filmu, jenž může mít půvab na studentské půdě v buřičském věku. Jenže autor už překročil Kristova léta a dokonce sám učí. Pak riskuje, že se záměrná neumělost jeho snímku dá chápat též jako alibi – vždy může tvrdit, že i technické kiksy měl v plánu. Spíš se v ní však tají dojemná snaha dokazovat si věčné rebelské mládí živené spikleneckými fanoušky proti mase "komerčáků".
To je ovšem stavění umělých barikád. I vysmívaný většinový divák snese barevně nevyrovnaný či rozostřený obraz, "cukací" střih a nesrozumitelně sejmutý zvuk, pokud mají svůj účel a smysl; jinak za brak právem odmítá platit. Totéž platí o hercích: působit "jako ochotnicky" vyžaduje vysokou míru profesionality a vyrábět trapno jen pro samu zábavu z trapna, bez mrazivého přesahu a la Hoří, má panenko, není revoluční; pouze pohodlné. Gesto pro nic za nic.
Děj filmu Nic proti ničemu vychází z čistě modelové situace: do kempu přijíždí skupina podivínských ztracenců, mnozí pod lživou identitou či záminkou, a všichni s krkolomnou motivací, totiž na sraz adoptovaných. Na jejich jednání nelze uplatnit ani základní logiku, což by nevadilo v případě crazy komedie, jenže se hraje moralita. Vedeni nesmyslnými pohnutkami se hrdinové nechovají absurdně, jen hloupě; a když se přidá operetní záměna nápadníků, laciný omyl s pedofilem a neméně levná symbolika, dostává film nádech buranské frašky s moravskou intonací.
Přitom však má nepopiratelnou sílu – ač ji paradoxně tlumí oním neumětelským provedením – coby studie jedné velké marné schůze, jež ve jménu pozitivní ideje projde ponižujícím hlasováním, odhalováním "vetřelců", jejich lustrací a závěrečnou bizarní štvanicí. Spolkaření pod ironickým drobnohledem by filmu klidně vybojovalo vyšší hodnocení – kdyby netrval na dětinské urážce velkých filmařů, že síla i švanda tkví v neobratnosti.
Nad snímkem Nic proti ničemu si zkrátka člověk povzdechne, že by bylo fajn potkat v českém filmu zase jednou normálního hrdinu a tvůrce, který umí vyjádřit, co chce říct, bez módního vzdoru. Mimochodem, ono posměšné věnování v úvodu filmu adresované mně a Paulu McCartneymu beru jako poctu; a něco mi říká, že ani sir Paul se z toho nezhroutí.
