RECENZE: V bezstarostně líbivém světě Mirai není třeba nic řešit

Čerství držitelé Českého slavíka Mirai se i na desce pojmenované po japonském symbolu štěstí drží úspěšné formule melodicky i textově jednoduchých, až prostých písniček.

Kapela Mirai chce na třetím albu Maneki Neko především povzbudit, ujistit, že vše špatné jednou skončí a věřit ve světlo na konci tunelu. S tím souvisí hlavně název a grafické ztvárnění obalu. 

Maneki Neko je ona známá mávající kočička (čili kot packowy ze slavné reklamy s Ivanem Trojanem a Jakubem Žáčkem), podle japonské legendy symbol štěstí a hojnosti. Frontman Mirai Navrátil ještě před vydáním desky upřesňoval, že kočka nemává, nýbrž zve dál. Vejděme tedy do světa Mirai a jejich hudby.

Skupina vedená frontmanem Miraiem Navrátilem stále přísahá na líbivé melodie a bezproblémové texty, její písničky skáčou do ucha prakticky okamžitě. Onen zastřešující koncept je na desku dosazen spíše symbolicky, jednotlivé skladby nejsou nijak provázané.

Odehrávají se v jakémsi strnulém bezčasí, zvukově odpovídají dnešku, ale jsou odtržené od reality. Mirai se pohybují v přebarveném virtuálním světě selfíček a lajků, kde se řeší hlavně záležitosti kolem vztahů a zpívá se vyloženě to, co chtějí fanynky slyšet.

Ústřední slogany se často opakují až do umdlení, aby si je zapamatoval opravdu každý. Často je to kontraproduktivní, zkuste po dohrání alba z hlavy vytřepat například „dneska mám narozeniny/neptej se kolik mi je/je mi o den víc než včera/mám jen důvod oslavit“. Zapotíte se.

Mirai hrají na podobnou notu jako Kryštof na albu Halywůd, nejmarkantněji v diskotékovce Tenkrát, což je další variace na diskopříběh – „v parku jsme víno pili/neřešili co bude dál“. Nepůsobí to sice tak urputně a křečovitě optimisticky jako v případě Krajčovy družiny, pořád však jde o konejšivý eskapismus, zavírání očí před realitou.

Maneki Neko

45 %

Mirai

Jak říká ve filmovém Švejkovi hejtman Tayrle hejtmanu Ságnerovi: „Nemysleme na to, co bude zítra. Dnes si zatančíme...“. Všeobjímající pohodě a slastně přivřeným očím však schází kontrast. Je to světlo bez stínu. Výjimkou je snad závěrečná Lítej, věnovaná Davidu Stypkovi.

Mirai schází uvěřitelnost a civilnost, písničky jsou efektní, vystavěné na odiv tak, aby se při nich na koncertech dobře poskakovalo. Působí okamžitě, ale rychle se přejí. Můžete si je zpívat s kapelou, ale těžko je dokážete skutečně prožít.