„Shodou okolností mi nahrála současná situace s globální epidemií, protože celý náš svět se náhle zastavil. Jiří Langmajer se mě najednou zeptal, co prý budeme dělat? Vždyť on má celý měsíc volno, možná i víc, a jestli náhodou není škoda toho nějak nevyužít. Pomyslel jsem si, to je blázen, nedá si chvilku pokoj,“ vypráví Havlík, jehož premiérové Bábovky se na podzim v kinech ani nestačily ohřát.
Od producenta Petra Erbena pak vyslechl, že je to zajímavý nápad. „Řekl jsem si, že je taky blázen, ale druhý den mi došlo, že je to naopak absolutně skvělá myšlenka, jak využít situace a natočit něco, co bych si za jiných okolností nemohl dovolit,“ pokračuje režisér.
Ve složce svých námětů našel text o společné výpravě otce s dospělou dcerou, která svého tatínka, jenž kdysi rodinu opustil, věčnými nepříjemnými otázkami uvádí do rozpaků. „Dva herci, krajina, putování a nečekaná pointa; to by mohlo fungovat,“ rozhodl se Havlík.
Na islandské scenerie padla volba vlastně také kvůli koronaviru. „Panovaly tam příznivé podmínky, navíc byl ostrov zcela opuštěný, což znamenalo mimořádně bezpečné místo k natáčení. Zjistili jsme si možnosti příletu a začali plánovat, jak v kraji spojujícím divokost se syrovostí, který je třetí hlavní postavou příběhu, zvládnout extrémní technické překážky, jež při normálním natáčení vůbec neřešíme,“ popisuje Havlík.
„Ve vnitrozemí se nacházejí lávová pole, gejzíry, vodopády, ledovce, ale také louky a pohoří, která mají díky klimatickým podmínkám jedinečnou barvu, jaká není nikde na světě. A doslova mystická je hora Helgafell.“
Do takových obrazů zasadila Minuta věčnosti drama chirurga, jenž před výletem svou dceru sám odoperoval a v pustině je pak svědkem jejího kolapsu, za nějž cítí možnou vinu. Havlík slibuje „napětí dávkované až do poslední minuty“.
