Pavla Tigrida si hluboce vážili, na jména některých si naopak ani nevzpomenou. Ministr kultury Pavel Dostál měl v očích umělců zvláštní postavení.
"Navzájem si voláme, jak si bez něho připadáme opuštění a jak těžko ho může v našich očích nahradit jiný ‚politik‘. Protože my jsme ho jako politika ani nebrali, spíš jako správce kulturních věcí obecně," řekl režisér Karel Smyczek.
"Byť byl leckdy také bezmocný na ministerstvu, které je často považováno za okrajové. O to podstatnější pro nás byla jeho osobnost," dodal.
Ve zkratce tak Smyczek pojmenoval Dostálovu ministerskou éru. Byla mimořádně dlouhá: začala 22. července 1998 a pokračovala ve všech vládách s účastí sociální demokracie. Vroubily ji Dostálovy sliby, energie i chuť věci měnit, ale také poznání, že s některými návrhy, jež neprošly za pravicových vlád, neprorazí ani u "svých", zejména na ministerstvu financí.
Věčný boj
Zjednodušeně řečeno Dostál vymýšlel cestičky, jak kultuře opatřit peníze, a kolegové mu namítali, že nelze zavádět dílčí daně bez reformy. To byl věčný boj a zklamání pro člověka s tak průzračným viděním světa.
Ostatně Dostálův postoj dokládá i historka, jak někdejšímu šéfovi Pražského jara dal pokutu a sám ji snížil o pětadvacet tisíc korun: "Jsem sociální demokrat, mám sociální cítění. Má dvě děti a jeho manželka nedostávala výplatu."
Boje o peníze Pavel Dostál nevyhrával, přestože ve zvýšení podpory kultuře na jedno procento státního rozpočtu věřil ještě za svého ministerského působení.
Nedotáhl do konce ani privatizaci hotelu Thermal, svázaného s karlovarským filmovým festivalem, ani novelu zákona o kinematografii, která má filmařům najít nové zdroje peněz, což sám označoval za svůj největší dluh.
Tam, kde musel přesvědčovat celou vládu, Dostál neměl příliš šancí. Ale na svém hřišti leccos prosadil. Při svém nástupu do funkce před sedmi lety řekl: "Jako první bude odstátněno Pražské jaro, pak vyřeším případy Barrandov a Národní galerie." To vše splnil.
Jeho rozhodnutí byla někdy netradiční, ale účinná. K již existujícím státním cenám pro spisovatele a překladatele přidal Dostál ocenění pro divadelníky, výtvarníky, architekty a hudebníky.
Navzdory přízraku kdysi zkrachovalé České lotynky budoval loterijní hry, aby získal peníze na opravy památek. A přestože by nejraději pomohl každému, učil se říkat: "Není možné, aby se každý, kdo začne podnikat v kultuře, obracel na stát. Odpovědnost za kulturu nemá jen stát, nýbrž i kraje a místní samosprávy."
Jeho svět? Komedianti
Občas si udělal nepřátele – třeba kvůli církvím, jež podle něj neměly "na kultuře co dělat". Občas měl nápady, které se nedaly brát vážně – například vrátit Barrandov státu.
I lidé, kteří měli Dostála rádi, mu vyčítali, že kvůli potřebě patřit do uměleckého světa slibuje i nesplnitelné a že se více než "velké kultuře" věnuje médiím, hlavně televizím.
Jednou se scházel soukromě s Vladimírem Železným, příště na Novu podával stížnost, jednou se bil o zvýšení poplatků České televizi, jindy kritizoval její pořady. Na obou stanicích také hrál a na důstojnosti jeho úřadu zřejmě nepřidalo, když se předváděl v estrádních Novotách nebo v pohádce Modrý Mauritius.
Nicméně Dostál nikdy netajil, že "komedianti" jsou jeho svět. Hned po svém prvním nástupu do funkce odjel na Letní filmovou školu. Jezdil na divadelní Jiráskův Hronov, kde kdysi vystupoval s amatéry.
Jezdil na karlovarský festival, kde o jeho šále kolovala spousta zákulisních historek. Chodil na premiéry, křty knih, ale také na pohřby umělců, kde místo projevu ministra kultury volil osobní vzpomínky. Znal je – tak jako umělci znali svého ministra.
