S výborným volebním výsledkem se vaše pozice v příští vládě zdála úplně jasná. Jenže ve hře o ministra kultury se objevili lidovec Jaromír Talíř a unionista Petr Mareš. Co to s vámi dělalo, když se situace takhle vařila a krystalizovala?
S Jaromírem Talířem jsme bezprostředně po volbách připravovali podklady pro koaliční dohodu a došlo mezi námi k naprosté shodě. Ano, Talíř byl i můj soupeř, ovšem soupeř korektní. A když jsme připravovali koaliční dohodu, nediskutovali jsme o tom, kdo z nás dvou ministrem bude nebo nebude - asi v té věci z obou stran existoval nějaký ostych.
Ptal jsem se však především na to, co jste při tom čekání na to, zda Špidlou budete osloven, lidsky prožíval?
To, co každý člověk očekávající jasné slovo. Plně jsem pana Špidlu respektoval, když říkal, že je jeho výsostným právem vybrat si ministry, jaké bude chtít. Ovšem řekl také, že to bude včas konzultovat, a mně přišlo, že je příliš dlouho ticho. Navíc bydlíme spolu, zatím, v jedné vilce. Takže jsem se pohyboval v sinusoidách: pocity zmaru se střídaly s dobrými pocity. Až jsem se dostal do fáze, kdy jsem si říkal: Nějak to dopadne... V té době se na mě obrátil herec a šéf Divadla na Fidlovačce Tomáš Töppfer. Zrovna jsme spolu rozebírali moji možnou spolupráci s jeho scénou, když mi zazvonil telefon a pan Špidla mi nabídl ministerskou funkci. Já mu řekl, že už jsem s tím ani nepočítal, na což on mi odpověděl: Ale já jsem nikdy neřekl, že ministrem nebudeš.
Ministerská funkce s sebou nese materiální výhody. Zjišťoval jste během toho čekání, po jaké z nich by se vám stýskalo?
Nemám auto ani řidičský průkaz a pohybovat se po vlastech českých je pro mě svízel. Auto, které mám s řidičem k dispozici, je jediná výhoda, která by mi opravdu scházela.
M i n i s t e r s k é k a f k á r n y
V České filharmonii je po čase opět cítit neklid - kvůli platům. Považujete mzdy těchto špičkových hráčů za adekvátní?
Nejen ve filharmonii, nýbrž mzdy v celé kulturní sféře jsou obrovsky podhodnoceny! Dokonce i ministerstvo kultury má nejnižší mzdy ze všech ministerstev. Tahle chyba se podle mě táhne od samého začátku polistopadové éry: takto to bylo nastaveno a teď s tím jde těžko něco dělat, když ekonomika má tu výkonnost, kterou má. Pokud by se mělo ze státního rozpočtu někomu výrazně přidat, tak zase jen na úkor někoho. Když přilepším hudebníkům, budou se právem ptát třeba baleťáci: A proč ne my?!
Jenže takhle to nemůže jít donekonečna.
Existuje jedna velká naděje: jiný typ kulturních institucí, než jsou stávající příspěvkové organizace, v nichž platí rozpočtová pravidla mající kořeny v hlubokém reálném socialismu - toto jsou mzdy, toto je provoz, a běda, když se to prohazuje! Když jsem v osmadevadesátém roce do ministerské funkce nastoupil, tak jeden z prvních zákonů, které jsem chtěl navrhnout, byl zákon o transformaci příspěvkových organizací, tedy i České filharmonie, v instituce veřejnoprávního charakteru. Taková instituce by dostala balík peněz a jak by s ním naložila, to by záleželo na ní. Bohužel to ztroskotalo na ministerstvu financí.
Ano - na ministerstvu financí jednobarevné, sociálnědemokratické vlády.
Někdy mě jímá kafkovská představa, že na tomhle ministerstvu sedí úředníci, kteří vůbec nevědí, že se v této společnosti něco stalo, a pouze vyrábějí své tabulky a směrnice.
Jaká je vlastně reálná možnost, že takový zákon, který by šéfům dosavadních příspěvkových organizací rozvázal ruce, začne skutečně platit?
Podívejte, byl jsem prvním ministrem, který se o jeho zavedení vůbec pokusil. To není sebechvála, ale fakt. Napodruhé budu postupovat opačně. Nejprve oslovím nového ministra financí. Upozorním jej, že bez nového zákona budou neustálé tlaky na státní rozpočet, že může očekávat nepokoj v kulturní sféře. Pokud by totiž Česká filharmonie stávkovala kvůli platům, tak to není ostuda její, nýbrž ministerstva kultury, které je jejím zřizovatelem, potažmo státu. Udělám vše pro to, aby během dvou let ten zákon byl připraven pro parlament. A podobně se pokusím vrátit do hry zákon umožňující podporu Národního audiovizuálního centra, s nímž jsem byl minulé volební období v parlamentu vyhozen pravicovými poslanci za podpory lidovců. Je opravdu důležité, aby český film byl v zahraniční nabízen a propagován důstojně, a ne aby někde na festivalech osamoceně postávali producenti a říkali: Nechcete si koupit naše dílo?
P u d s e b e z á c h o v y
Během vaší předchozí ministerské éry došlo k poklesu výdajů na kulturu, letos na ni ze státního rozpočtu připadne 0,66 procenta. Jste si vědom, že další pokles je fakticky těžko únosný a vaši politickou pověst by fatálně poškodil?
Nemohu mít žádný silný argument proti konstatování, že peníze na kulturu se v tomhle roce velmi snížily. Mohu ale připomenout, že předloni jsem pro kulturu zajistil 0,80 procenta, což bylo od revoluce nevídané číslo. Nyní se mi podařilo dát do koaliční dohody - a chci to přenést i do vládního prohlášení - že podpora kultury by měla být na úrovni obvyklé ve státech EU, což je jedno procento.
Proč byl letošní rozpočet na kulturu zkrácen o 660 milionů?
Protože rozpočtový schodek byl stanoven v takové výši, v jaké byl, a dále proto, že český stát má své povinnosti vyplývající z mandatorních, zákonem daných výdajů a ze vztahu k NATO. Ale chci k tomu něco dodat. Kromě toho, že literární časopisy říkají, že prožívají katastrofu, tak se v kultuře ani při snížených státních výdajích nenaplnily katastrofické scénáře, s nimiž skoro každý operoval. Kultura má jednu krásnou vlastnost: pud sebezáchovy. A k literárním časopisům bych rád řekl, že přece nemůže zvítězit filozofie, že někdo si založí literární časopis - nyní je jich zhruba čtyřicet - a automaticky nastaví ruku: Státe, dej! Příští rok řeknu literární komisi, která peníze rozděluje, ať na sebe vezme zodpovědnost v tom, že jasně sdělí: toto je podpůrný program pro literární časopisy, nikoliv pro kulturně-politickou publicistiku.
Vy narážíte na Literární noviny?
Ano. Ať jim poskytují dotace ty strany, které podporují, a jestliže je to občas sociální demokracie, ať jim dá peníze i moje partaj, uzná-li to vedení za vhodné. Ale nikoliv ministr kultury. Zodpovědnost státu za literární časopisy bezesporu existuje, já se k ní hlásím, ale ministerstvo nemůže plošně přilepšit každému, kdo volá, že má literární časopis. To je k ničemu.
J i z v y n e j e n n a t v á ř i
"Mým snem je apolitizovat rady pro vysílání. Protože každá politické strana včetně mé rodné strany, jakmile má dostatek moci, se snaží ovlivňovat média," prohlásil jste před čtyřmi roky. Tenhle sen se vám během pobytu v Zemanově vládě tedy určitě nesplnil.
Měl jsem tehdy připravený zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, kterému jsem říkal trojnožka. Podle něho složení vysílacích rad mělo být v kompetenci Poslanecké sněmovny, Senátu a prezidenta. Bohužel mě v tom tenkrát podpořila pouze Unie svobody, kdežto Ivan Langer i můj spolusoudruh Kučera za podpory premiéra způsobili, že jsem byl se svým návrhem vyhozen a přišel mediální zákon, za kterým stojí dva mágové: Vladimír Železný a Michal Fleischmann. Jim je ten zákon ušit na míru, a že nevyhovuje malým televizím a rádiím, to už je nezajímalo.
Dobrá, ale co dál?
Tyhle věci jsou součástí nynější koaliční dohody a svoji původní myšlenku vrátím do hry. A rád bych, aby členy vysílacích rad mohly navrhovat i relevantní společenské organizace, například odbory, církve či Akademie věd. A co se týče takzvané velké mediální rady, která přiděluje licence, u ní bude třeba novelizovat i míru jejích pravomocí. Není možné, aby na základě jejího špatného rozhodnutí stát třeba nakonec skutečně zaplatil 20-25 miliard arbitráže. Vážná rozhodnutí včetně odebírání licencí by měla mít pod palcem vláda nebo parlamentní orgán. Železný s tou radou oral neuvěřitelným způsobem. Kdybych měl čas, napsal bych knihu o tom, jaké existovaly lobbistické tahy, abych byl odstraněn z postu ministra, nebo jaké byly snahy si mě naopak získat. Prostě jsem překážel. Železný o mně prohlašoval, že jsem směšná figurka a že si beztak prosadí, co chce. A prosadil si to - bohužel, jak jsem říkal, i za pomoci lidí z mé strany.
Když jsme narazili na Novu: nedávno jste se ohradil proti slovům moderátorky Kotle Michaely Jílkové, která v rozhovoru pro MF DNES nepřímo obvinila Havla, Pitharta a Rychetského z malé dávky odvahy, když nechtějí přijít do jejího pořadu. Vy jste Jílkové připomněl její minulost, kdy vás v říjnu 1989 pomohla identifikovat na videu a pak vás vyslýchali estébáci. Na druhou stranu jste však znám coby lev salonů, který se na večírcích potkává i s leckterými prominenty té kultury, která byla za komunistů protežována. Jak tenhle spletenec vlastně vnímáte?
Právě přes své zkušenosti z minulosti. Byli komunisté, kteří mi pomohli, a byli nekomunisté, kteří mě topili. A když se někde potkám s Gottem či s Vondráčkovou, kteří mi nikdy osobně nic neudělali, nemám důvod chovat se k nim odtažitě. Copak někomu vadí, že Oldřich Nový točil během německé okupace komedie? Lidi se na ty filmy rádi podívají, stejně jako si rádi poslechnou písničky z minulosti a necítí vůči umělcům nenávist za to, že dělali zábavu, i když poměry byly hrozné. Kdežto Jílková tenkrát na mě ukázala prstem a řekla: To je ten člověk, co šíří Několik vět. A to je třeba rozlišovat.
Před více než pěti lety jste byl objektem dodnes neobjasněného fyzického napadení, při němž vám byl na ulici pořezán obličej. Když se na veřejnosti pohybujete, máte pocit ohrožení?
Dost často jezdím metrem a čas od času se stanu obětí nějakého slovního útoku. V tu chvíli odstupuju od toho člověka, snažím se vyhnout jakékoliv konfrontaci. Prostě se bojím. Ten útok zůstává v mém podvědomí.
 |
