Sunshine

Sunshine

MINIRECENZE: Sunshine s drobnou výhradou, Cristovao jen v hladomorně

  • 13
V nové pravidelné rubrice dnes přinášíme minirecenze posledních alb Sunshine, Jamese Harriese, Emmylou Harris, Lenky, The View a Bena Cristovaa.
Sunshine

SUNSHINE: Karmageddon (Soundmachine, distr. Sony Music)
Snad se pánové neurazí, když řeknu, že na téhle desce alespoň po hudební a výrazové stránce dospěli. Necítím z ní horečnaté dohánění trendů ani snahu zalíbit se nějaké přesně dané cílové skupině. To, co z větší části předvádějí, je vlastně docela retro styl – na české scéně jsou blízcí (podržte se) Philu Shoenfeltovi, ze světa nelze přeslechnout nálady Joy Division (a samozřejmě jejich pozdějších klonů a nápodob, ale ten nejhlubší a základní kořen je jednoznačně právě u Curtise a spol.). Možná i proto zní tak sympaticky. Album je to temné, ale nikoli drásavé, emotivní, ale nikoli hysterické, melodické a ryze písničkové, ale nikoli úplně prvoplánové. Takže už zbývá vlastně jediná výhrada. To hraní s okázalými symboly, což se vztahuje konec konců i k názvu alba, je přece jen trochu infantilní, jak v béčkových hororech nebo u metalových bububu-kašpárků.
Hodnocení iDNES.cz: 80 %

James Harries

JAMES HARRIES: Growing Pains (vl. náklad, distr. Indies Scope)
V Praze zdomácnělý britský písničkář mající však celosvětový akční rádius je unikátní úkaz. Aniž by hrozilo podezření z laciného plagiátu, nejbližším Harriesovým pobratimem se zdá být zvěčnělý Jeff Buckley. Oba jsou zvláště ve svých táhlých písních cestovateli do vlastního nitra, do něhož zvou naprosto bez ostentativního sebemrskačství i své posluchače. Střídmá, spíš "americká" než "britská" aranžmá probarvují to, co známe z Harriesových většinou sólových koncertů. Nahrávce přidalo bezpochyby i místo, kde vznikla, totiž velebné prostředí kalifornského The Plymouth Church of Jazz and Justice. Tohle album se nedá poslouchat z přehrávače v natřískaném metru. Chce to udělat si chvilku času a klidu. A na svém zážitku se svým způsobem i jaksi aktivně podílet.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %

Emmylou Harris

EMMYLOU HARRIS: Hard Bargain (Nonesuch, distr. Supraphon)
Takhle pracují "staří mistři". Dnes čtyřiašedesátiletá písničkářka je sice mnohými vnímána jako ztělesnění country, právě toto (ale nejen ono) album je však důkazem vachrlatosti jakéhokoli šuplíkaření. Držitelka dvanácti cen Grammy je nahrála sice jen se dvěma kumpány, totálními multiinstrumentalisty (na soupisce je kromě zpěvaččiny akustické kytary uvedeno dvaadvacet dalších nástrojů), ale plný a průzračný sound by se měl na všech hudebních školách celého světa přednášet v hodinách folkrockové instrumentace. Připočteme-li k tomu mimořádně mladistvý a přitom "zkušený" zpěv protagonistky a sadu třinácti písniček v drtivé většině z autorské zpěvaččiny dílny, není divu, že se světoví recenzenti mohli doslova uhvězdičkovat.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %

Lenka

LENKA: Two (Sony Music)
Australanka s českými kořeny, celým jménem Lenka Kripac, původem herečka, natočila své – jak název napovídá – druhé sólové album. Jsou na něm sympatické minimálně dvě věci. Jednak její autorství či spoluautorství všech skladeb, jednak docela milý retro-popový sound, se kterým jsou nahrány. Jako zpěvačka není sice Lenka úplně výrazným zjevem, nicméně styl, který nasadila, zvládá s přehledem a s jakousi milou "pietou". Možná by stálo za to trochu slevit z vykonstruovanosti hudební složky, která – aniž by ale byla vyloženě těžkopádná – přece jen drží nahrávky poněkud při zemi. U takových Hooverphonic, kteří sice pracují s poněkud odlišnými prostředky, ale podobnými cílem, je vidět, že tahle cesta není marná, kráčí-li se po ní s větší lehkostí.
Hodnocení iDNES.cz: 60 %

The View

THE VIEW: Bread And Circuses (1965 Records/Sony Music)
Třetí počin skotské kapely je moc příjemné poslouchání do prosluněného dne. Zdráhám se napsat, že jde o indie-kytarovku, byť jsou tak nejčastěji označováni. Slovo "indie" je už stejně vyprázdněné jako třeba "alternativa", nehledě k tomu, že opravdoví "indiáni" by si asi nenechali zajišťovat servis od nadnárodního koncernu. A "kytarovka"? Taky nepřípadné. Nejen proto, že tu mají docela podstatnou zvukovou úlohu i klávesové nástroje (byť v poněkud zastrčeném zadním plánu). I když The View s kytarami pracují pěkně a dokonce do hry vracejí u mladé generace pop-rockerů nepříliš často využívané postupy jako melodické vyhrávky nebo techniku hry slide, tím nejpodstatnějším jsou písničky samy o sobě a celá stavba desky, která uhání jako o závod a klade jeden chytlavý song za druhým. Neobjevují se tady žádná nová území, ale jako zábavné povyražení je tohle album ideální.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %

Ben Cristovao

BEN CRISTOVAO: Benny Cristo (Championship Music)
Znáte ten pocit, když si pustíte nějakou hudbu, od které úplně přesně nevíte, co čekat, a po několika minutách začnete rudnout studem a přemýšlet o tom, jestli jsou sousedi doma a náhodou neposlouchají přes zeď, co to u vás hraje? Už někdy od čtvrtého tracku No a co jsem začal mít pocit, že tahle deska se bez rizika soucitných pohledů sousedů při náhodném potkání na schodech dá poslouchat jedině někde v hradní hladomorně. Snad by ani tolik nevadilo, jak strašně umělohmotně ten pop někdejšího finalisty SuperStar a neherce z Ordinace v růžové zahradě zní. Největší "bizár" je jeho jemňoulinký nehlas a nezpěv, kterým vyslovuje ty jakoby drsné, "tlustými slovy" protkané české texty. To se opravdu jeden neudrží. Ale nakonec jsem to doposlouchal až do konce. Pro sichr na sluchátka.
Hodnocení iDNES.cz: 20 %