Miloš Urban

Miloš Urban | foto: Michal Sváček, MAFRA

Jsem staromilec, elektronické knihy nemám rád, říká spisovatel Miloš Urban

  • 4
Hlavní domácí tváří Velkého knižního čtvrtka, který 15. října uvedl na trh šestnáct nových titulů, byl Miloš Urban. Vydal nový román s názvem Urbo Kune.

Urbo Kune

Anotace knihy, která vizuálně navazuje na graficky sjednocenou řadu Urbanových knih, říká: „Sci-fi román Urbo Kune je součástí unikátního stejnojmenného projektu, který v sobě zahrnuje architekturu, literaturu, film, výtvarné umění a hudbu. Tento román vychází ze zadání názvu a místa fiktivního hlavního města Eurosvěta.“

Jak si to mám vysvětlit?
Ke mně přišlo téma románu zvenčí, z fakulty architektury od architekta Petra Hájka. Ten před pár lety vymyslel pro své studenty zajímavé zadání ročníkové práce. Totiž vyprojektovat město-dům ve zbraslavském lomu. Každý student dostal kousek, jemuž musel dát všechny náležitosti, které má jednak dům, jednak specifický typ města. Takže například sklad soli, pěstírnu konopí nebo dokonce jadernou elektrárnu. Udělali model, ale ten připadal Petru Hájkovi příliš sterilní. A tak do projektu chtěl zaangažovat umělecké obory. Mě oslovil jako zástupce literatury.

Čím vás nabídka této neobvyklé spolupráce zaujala?
Architekti dnes mají hrozně málo příležitostí. A mně se líbilo, že tady mohou vymyslet projekt, který se sice nikdy nezrealizuje, ale přesto se dá udělat s ohromnou obrazotvorností a nápaditostí.

Jaký ale má smysl projektovat něco, co se nedá postavit?
Pro studenty je to skvělé cvičení. Dopředu vědí, že je to pokus o nemožné, donkichotský projekt, ale přesto na něm pracují, protože to má i jiný smysl, než aby konečná stavba opravdu stála. V tom je rozdíl oproti psaní románu. Tam se předpokládá, že jej lidé budou číst. A měli by si z něj odnést třeba jen příběh, aniž by se zajímali o to, co je to „urbo kune“ a z čeho to celé vzešlo.

Miloš Urban

A co tedy konkrétně ono „urbo kune“ znamená?
Je to termín z esperanta, znamená to přibližně „společné město“. Je to myšlenka, která přichází z Vídně od teoretika architektury Jana Tabora. Ten vytváří různé projekty pro architekty, hudebníky a další umělce, ale i vědce, kteří se po svém vyjadřují ke společné evropské myšlence. Ta je, jak víte, v současnosti hodně zatížena skepticismem a rozčarováním. Pan Tabor má nejspíš pocit, že by se mezi lidmi, které lze považovat za určité elity, mělo rozšířit pozitivní povědomí o společné Evropě.

K tomu jste tedy chtěl přispět i svým románem?
Ve mně evropského nadšení moc není, ale nechtěl jsem psát antiutopii, to mi připadalo příliš snadné. Já jsem sice skeptik, ale trošku optimistický. Tuhle náladu jsem chtěl románu dát.

Koncept města-budovy připomíná litvínovský Koldům. Znáte ho?
Vím o něm, ale nebyl jsem tam. A vůbec mě nenapadl, když jsem román psal. Ale s Le Corbusierem, který byl jeho iniciátorem, to samozřejmě souvisí. Jeden dům jsem však na mysli tak trochu měl: českou ambasádu v Londýně. To je betonová brutalistní architektura se spoustou skla a pro mě jako dítě to byl celý svět. Protože jsem nemohl ven, mám osobní zkušenost z toho, že je člověk někde zavřený a musí si tam vytvořit podmínky k životu. Je to tak trošku vězení, které si ale můžete trochu zpříjemnit.

Miloš Urban (48)

Český spisovatel. Část dětství strávil v Anglii. Kromě menších děl je autorem třinácti románů, z nichž nejznámějším je Sedmikostelí (1998). Román Santiniho jazyk se stal v roce 2011 předlohou pro televizní film. Urban patří k nejpřekládanějším českým spisovatelům. Je zaměstnán jako redaktor nakladatelství Argo, které zároveň vydává jeho knihy. Urbanova novinka Urbo Kune vyšla ve čtvrtek 15. října.

Ve svých dílech si „osaháváte“ různé literární žánry. Teď došlo na sci-fi. Je to záměrné, nebo si žánr vždy najde sám příběh?
Spojuje se to hned na začátku, když člověka napadne, co potřebuje napsat. Ale práce s žánry je pro mě velice zábavná. Někdo to může vidět jen jako nějakou studenou hru. Ale já každou knížku myslím spíš vážně než ironicky. A někdy se do toho ponořím tak, že už ztratím odstup. Nevím, jestli to je na škodu věci nebo pro její dobro.

Sci-fi jste nicméně ještě nepsal.
Ale vždycky jsem to chtěl udělat. Ovšem té sci-fi, kterou mají rádi pravověrní scifisté, moc neholduji a ani o vědu se tolik nezajímám. Takže jsem se snažil číst Hawkinga a podobné autory, ale vždycky to ztroskotalo na nedostatečnosti mé kůry mozkové. Na exaktní vědy jsem nikdy nestačil. A tak v románu musím mít i jiné věci. Víc zákonitostí z klasických románů, z klasických příběhů, jak se psaly dříve. Vědy je v mé sci-fi maličko.

Jak je pro vás důležité chronologické zasazení příběhu?
Vždycky je to vyjádření nějakých současných, ale třeba i mých osobních problémů, se kterými se vyrovnávám. Čas, ve kterém se román odehrává, je tedy vlastně maska, přes kterou já píšu. Ostatně stejně jako hrdina, i ten je u mě vždy divadelní nebo filmovou maskou, za níž můžu být já, ale spousta dalších lidí, skutečných i smyšlených, živých i zemřelých.

Budoucnost, ve které se román odehrává, není přesně specifikovaná, ale příliš vzdálená se nezdá.
Je to ten typ blízké budoucnosti, o které víte, že nikdy takhle vypadat nebude. Jako ve starých sci-fi. Když v roce 1970 točili film o roce 2000, jistě nemohli být tak naivní, aby si mysleli, že to tak opravdu bude vypadat. Je to taková hra.

V románu se vyskytují na jedné straně věci, které už i v naší současnosti trošku dosluhují, jako je třeba průvodčí ve vlaku, a vedle toho hypermoderní, třeba robotický pošťák.
To je naprostý záměr. Potřeboval jsem tu techniku nějak polidštit. Mně vždycky připadalo úplně ujeté, když sovětští ilustrátoři časopisů o vědě a technice malovali třeba robotické učitelky. To je podle mě úplný nesmysl. Učitel přece musí být vždycky člověk, aby udělal z dětí taky lidi, a ne roboty. Proto jsem lidský element a techniku rozvrstvil a střídal.

Miloš Urban

Roli v příběhu hraje budování knihovny, ještě z klasických tištěných knih. Lze to chápat jako vaše vyjádření postoje k elektronické knize, jež v současné době nabývá vrchu?
Já doufám, že zase z toho vrchu spadne. Máte pravdu, nemám to rád. Jsem takový staromilec. Kdysi jsem říkával, že jsem se neměl dožít internetu. To už neříkám, protože si svůj život bez něj nedovedu představit. Ale elektronické čtečky jsem se nikdy nenaučil pořádně používat. A asi už nenaučím. Nemůžete v tom pořádně listovat, strčit tam nějakou pořádně mastnou záložku. Prostě se s tím nedá zacházet jako s opravdovou knížkou.

A další momentálně populární forma – audiokniha?
Ta je dobrá. Rádio jsem se nikdy nenaučil poslouchat, byl jsem televizní dítě. Ale když jedu autem na druhý konec republiky a pustím si Bratry Karamazovy, nejen to pomůže zabít čas, ale je to i úžasná vzdělávací pomůcka.

Vaše knihy sjednocuje formát a grafický rukopis Pavla Růta. Považujete to za jejich ideální podobu?
Musel jsem si na ni dlouho zvykat a přiznám se, že u těch prvních jsem byl dokonce zklamaný. Chtěl jsem, aby to víc „řvalo“ jako nějaký Wilbur Smith: Kup si mě! Výprava Pavla Růta je vkusná, ale zároveň nenápadná. Nicméně žádný z překladů nikdy nevypadal tak dobře.

Přihlížíte při psaní k tomu, jestli kniha osloví v zahraničí?
Nikdy to není určující princip, v první řadě vždycky píšete pro lidi, kteří mluví stejným jazykem jako vy. Ale přiznám se, že jsem to dřív při psaní bral do úvahy. Ptal jsem se sám sebe: bude tohle srozumitelné třeba pro španělského čtenáře? Ale řekl bych, že se mi to moc nevyplatilo. Moje druhá knížka Sedmikostelí, při jejímž psaní jsem na zahraniční čtenáře ještě vůbec nepomyslel, má překladů zdaleka nejvíc. A některé z těch dalších „vyvražďovaček“, jako byl třeba Stín katedrály, se ven neprodaly skoro vůbec.

Myslíte že Urbo Kune osloví i jiné čtenáře, než je okruh těch vašich stabilních?
To nedovedu odhadnout. Ale byl bych rád, kdyby ho četli architekti.