Ve čtrnácti si hubený nenápadný kluk Vašo Patejdl uskutečnil svůj sen: založil vlastní skupinu. Brzy dostala jméno Elán. Název vymyslel houslista maďarského souboru lidových písní, s nímž parta mladíků zapálených do muziky hrála v jakémsi dětském muzikálu. "Kluci, vy máte tolik elánu, co kdybyste se jmenovali Elán?" A klukům se to líbilo.
Dost dlouho si lámali hlavu s tím, aby vymysleli název, který by aspoň trochu zněl anglicky, když tehdy nebylo možné si dát přímo anglické jméno. Po více než deseti letech - začátkem osmdesátých let - se Elán stal nejpopulárnější skupinou v Československu. Ten, komu se podařilo přeměnit sen v realitu, byl Vašo Patejdl.
Skladatel, muzikant, zpěvák a producent se narodil v Karlových Varech v československé rodině. Většinu života ale strávil v Bratislavě, kde vystudoval Vysokou školu múzických umění. V roce 1969 byl zakládajícím členem skupiny Elán, která se v osmdesátých letech stala nejúspěšnější kapelou Československa. V roce 1985 Patejdl ze skupiny odešel a začal se věnovat vlastním projektům.
Vydal několik sólových alb, kromě populární hudby píše muzikály (například pro Slovenské národní divadlo Snehulienka a sedem pretekárov), filmovou muziku (za píseň Voda, čo ma drží nad vodou z filmu Fontánu pre Zuzanu III získal letos slovenskou Grammy), muziku k Večerníčkům i reklamám. Vystupuje s vlastní skupinou, ale občas si zahraje i s Elánem.
V roce 2001 byl uveden do slovenské Síně slávy.Je ženatý a má dva syny. "První spoluhráči byli samozřejmě spolužáci, kteří přinutili své rodiče, aby jim koupili baskytaru, bicí. Ale přišel rok 1968 a s tím i emigrace bubeníka, takže jsem se musel poohlídnout po nových členech," vzpomíná Patejdl. "Z hudebky jsem znal Jožo Ráže, který projevil zájem jít do toho se mnou. Sám se rozhodl, že bude hrát na baskytaru.
Svého spolužáka z kapely, který už na baskytaru hrál, jsem kvůli tomu musel dokonce vyhodit, protože Ráž byl lepší - znal i noty. Jožo si ale od něj musel koupit basovou kytaru, kterou bývalému spoluhráči koupili rodiče. Má ji do dneška. Jožo se ze své školy znal s jinými kluky, kteří měli zájem hrát v kapele. Tak vznikla první sestava Elánu. Já, Jožo, Zdeno Baláž a Juro Farkaš.
Začínali jsme od píky, zkoušeli jsme ve fyzikálním kabinetu, ve sklepích, v garážích, učili jsme se na nástroje. V roce 1980 jsme se přihlásili na Bratislavskou lyru, kde jsme s Kaskadérem získali stříbro. Tím jsme prolomili ledy, začali se o nás zajímat i noviny, televize. Pak se k nám přidal Jano Baláž, bratr Zdena, který zrušil své angažmá ve Švédsku, prodal auto a nakoupil aparaturu. Až do roku 1985, kdy jsem z Elánu odešel, to byla zlatá éra prvního Elánu."
Rozhovor s Vašo Patejdlem
Kdo byl v Elánu dominantnější? Vy, anebo Ráž?
Ta ideologická iniciativa, tedy udělat kapelu, byla na mně. Ale organizačně, aby to mělo smysl, abychom měli kde zkoušet, abychom měli nástroje, v tom se čím dál více angažoval Jožo. V prvním období Elánu jsme byli my dva hlavní představitelé. Když jsem odcházel z kapely, uzavřeli jsme gentlemanskou dohodu: značku Elánu může nést buď Jožo, nebo já, ale zároveň ten, kdo bude mít u sebe více členů původní sestavy.
Jaký máte s Jožem vztah?
Vyrůstali jsme spolu, založili kapelu. Je to kamarádsko-kolegiální vztah. Nejsme spolu v tom pravém smyslu přátelé na život a na smrt, i když jeho havárie mě pořádně vzala. Nemusíme ale spolu být od rána do večera. Dokázali jsme to udělat tak, že se naše kapela stala jednou z nejslavnějších v Československu. To nás drželo, drží a doufám, že bude držet dohromady. Na druhou stranu je pravda, že když se nic neděje, nevidíme se třeba měsíc nebo dva.
V Elánu jste měli vlastní demokracii, hlasovali jste o každé prkotině, především o tom, jaké skladby budete hrát, ale odhlasovali jste si také, že Ján Baláž přestane kouřit. Jak jste pak po revoluci vnímal to, že Ráž otevřeně podporoval Vladimíra Mečiara?
V demokracii se tomu můžu divit, mít jiný názor (a také ho mám), ale nemůžu zakázat, aby svůj názor říkal nahlas. Samozřejmě jsme mu to v Elánu vyčítali, protože to kapelu politizuje a spíše jí to škodí. Těsně před Jožovou nehodou jsme byli připraveni uspořádat tiskovou konferenci, kde jsme chtěli říct, že toto je jen Jožův názor. V kapele tenkrát hrál Maďar, já, který mám český původ, Jano Baláž, který se přátelí s lidmi kolem Demokratické strany, a jeden bývalý evangelický farář. Spektrum názorů v kapele bylo velké, každý byl jinde. Kdyby se ta nehoda nestala, byla by tiskovka. Je pravda, že Elán hrál na předvolebních mítincích, ale nejen HZDS, ale také KDH, různým stranám podle principu, kdo zaplatí, tomu hrajeme. Já jsem se toho ze zásady nezúčastňoval. Do politiky se nechci míchat. Ani za ty peníze.
Když jste v roce 1984 řekl Rážovi, že z Elánu odcházíte, padli jste si kolem ramen a brečeli jste jako malí kluci. Proč jste opustil Elán v době, kdy byl na vrcholu?
Měli jsme představu, že dobyjeme svět, že z Elánu uděláme něco úžasného, ale za železnou oponou se to absolutně nedalo. Dobyli jsme Československo, Rusko, NDR, Bulharsko, ale víc jsme nemohli. Tenkrát jsme pochopili, že je to boj s větrnými mlýny. Proto jsme si s Jožem padli kolem krku. Z té beznaděje pro mě vyplynulo zkusit to dělat jinak, víc se věnovat nahrávání, skládání a ne jen koncertování. My jsme hráli sto padesát, dvě stě koncertů za rok, to se nedalo vydržet. Představ si, že jsi každý druhý den v jiném hotelu, v jiném baru. Už jsme měli všichni rodiny, já jsem první děcko pět let pomalu neviděl a druhé bylo na cestě. Řekl jsem si, že když už to nemůže mít takový smysl, jak jsme původně chtěli, tak z toho vlaku raději vyskočím. Nevěděl jsem kam, co, ale věděl jsem, že to takhle dál nejde.
Ale rychle jste se chytil, vydal první sólovou desku, složil hudbu k filmu Fontána pre Zuzanu.
Měl jsem asi štěstí a mám ho stále. Možná je to tím, že jsem se narodil v neděli a ještě desátého desátý. Lidé, co se zabývají čísly, mi vypočítali, že jsem šťastné dítě. Je to trochu rouhání, ale v určitých momentech, když cítím, že mi dochází dech, že se blíží krize, se vždycky stane něco, co to odrazí, a jede se dál. Když jsem odešel z Elánu, neměl jsem nic jistého, nevěděl, co bude. V tom okamžiku jsem dostal nabídku na hudbu k Fontáně a nabídku na vlastní desku.
Za píseň Voda, čo ma drží nad vodou jste dostal slovenskou Grammy, ale když se hraje v rádiu, uvádí se obvykle větou: Jožo Ráž a Voda, čo ma drží nad vodou. Nemrzelo vás někdy, že jste jakoby neznámý a smetanu za úspěch slízne někdo jiný?
To už je úděl skladatelů. Rád píšu i pro své kolegy, těší mě to, nemám kvůli tomu problém. Je to i můj úspěch. Na druhou stranu za to mám peníze. Když se v rádiu hraje zahraniční písnička, také nikdo neví, kdo ji složil, ale každý ví, kdo jí zpívá. S tím se nedá nic dělat. Zase si to vynahradím někde jinde. Té slávy mám i tak dost.
Když jste odešel od Elánu, vypadalo to, že se už na pódiu neobjevíte, ale pak jste založil vlastní doprovodnou skupinu a objížděl sály. Poté jste zase na několik let jakoby zmizel, a teď zase koncertujete sám i s Elánem. Co vás pořád táhne na pódium?
Přiznám se, že mě to na pódium moc netáhne, je to takové nutné zlo. Člověk se musí občas ukázat, aby se na něj úplně nezapomnělo. Na druhou stranu, když se povede koncert, jako třeba na podzim v Lucerna baru, ale i před tím v Americe, je to úžasný pocit. Je to podobné, jako když skáčeš bungee jumping. Člověk z toho má strach, neví, proč do toho jde, a pak se mu strašně uleví a řekne si, že to stálo za to. Z Elánu jsem odešel proto, že jsem se chtěl více věnovat komponování, nahrávání, tvůrčí práci. V tom se cítím opravdu doma. Nejraději sedím u klavíru se sluchátky na uších. Ne že bych byl trémista, ale pódium nemusím, není to nutné. Čas od času se ale na pódium musím postavit, abych to, co jsem za ten čas složil, zazpíval a zahrál.
Je pravda, že jste přemýšlel o přestěhování do Prahy, protože na Slovensku o původní domácí tvorbu není takový zájem?
Mrzí mě, že musím pořád uvažovat o tom, jestli by někde nebylo lépe. Před revolucí jsem občas uvažoval, jestli by nebylo lepší na Západě, po rozdělení Československa mě občas tyto myšlenky taky napadnou. T rochu vám v Čechách závidím, že koncertů je více, zájem o muziku je větší. Dokonce i v rádiích se vysílá víc domácí muziky než u nás. Hlavně mladé kapely na Slovensku m
 Vašo Patejdl během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Vašo Patejdl během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Vašo Patejdl během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Vašo Patejdl během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
