Milan Šteindler hraje ředitele blázince

10. listopadu 2003 10:35

Vrať se do hrobu, Díky za každé nové ráno nebo z poslední doby Perníková věž. Filmy, které spojuje jméno režiséra Milana Šteindlera. Už ve čtrnácti letech spoluzaložil divadlo Sklep, později vystudoval režii na Filmové fakultě AMU. Řadu filmů nejen natočil, ale také v mnoha hrál, například Kopytem sem, kopytem tam, Vesničko má středisková nebo Vyhnání z ráje.

Role mu připadla i ve filmovém zpracování hry Mazaný Filip, jednoho z kusů, kterými proslulo právě divadlo Sklep.

Jakou roli vám režisér Václav Marhoul v Mazaném Filipovi svěřil?
Vytvořil jsem hluboce psychologickou postavu ředitele blázince.

Snesete srovnání s legendárním docentem Chocholouškem z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje?
Nechci srovnávat. Ale již delší dobu před natáčením jsem se vzdělával, byl jsem svého času tři měsíce na stáži v pavilonu číslo sedm v bohnickém blázinci. Takže průpravu mám. Vzal jsem si poučení od jednoho kolegy chovance, který se dlouho díval z okna, stál tam a mlčel, já byl zvědavý, co z něj vypadne. Mlčel půl, třičtvrtě hodiny a po hodině řekl: „Ne my zde, ti venku jsou blázni.“

To se mohlo při natáčení hodit.
Ano, hodí se to mnohdy i v životě.

Co chystáte jako režisér?
Ano, máte pravdu, spíše než natáčením tráví člověk více času chystáním. Takže chystám.

A co mezi tím chystáním děláte?
Hrál jsem v Německu.

V čem?
V televizním filmu nazvaném Sto svateb. Už poněkolikáté jsem v německém filmu vytvořil roli původem Čecha, který mluví roztomile špatně německy. Němci ho mají rádi a shovívavě se mu smějí. Ale bavilo mě to, navíc šlo o dobrou zkušenost. Vždycky, když přijedete natáčet do ciziny, zažíváte pocit jako ve škole jste tu ten nový. Všichni se na vás dívají s výrazem - tak co nám předvedeš, chlapče? Ale ledy se po krátké době prolomily a všichni byli vstřícní. I režisérka, která mě předtím moc neznala a dala mi důvěru. Mimochodem, o pauze tam taky občas jedí knedlíky se zelím. To uklidní.

MILAN ŠTEINDLER

Narodil se 12. dubna 1957 v Praze. Jako režisér debutoval komedií Vrať se do hrobu, ve které si také zahrál hlavní roli. Jeho pozdější snímek Díky za každé nové ráno získal čtyři České lvy. V televizi vystupoval společně s Davidem Vávrou ve dvojici Karl a Egon v sérii Česká soda.

Je natáčení v cizině profesionálnější?
Neřekl bych. Je to prakticky stejné. Máme podobně dobrou filmovou tradici. Tam jen všichni mluví pořád německy. Od toho nemáte chvilku oddechu, a po nějaké době to může být na palici. Ale jak říkám, mám průpravu z pavilonu číslo sedm.

Vzal jste si pro dlouhé chvíle do Německa nějakou knížku?
Chtěl jsem dohnat, co jsem zanedbal v minulosti, tak jsem si jako povinnou četbu vzal soubor čtyř novel Saint-Exupéryho. Také jsem měl dva scénáře.

Líbily se vám?
Jeden ne, jeden ano.

Budete se ho držet?
S kamarádem, spisovatelem Pavlem Bryczem, jsme si jednou takhle pískali při práci, a tak nějak jsme si kápli do noty. On teď píše na motivy svých povídek scénář. Ale je to běh na dlouhou trať. Potěšilo by mě, kdyby se mi to, až bude první verze, i nadále líbilo tak jako teď.

V březnu jste moderoval předávání výročních hudebních cen Anděl. Budete v tom pokračovat?
Zatím ne. Ještě jsme to s panem prezidentem hudební akademie neprobírali. Z jeho strany jsem cítil vstřícný postoj, ale mohlo jít jen o momentální leknutí. Ještě bych počkal, až se z minulé akce vzpamatuje, respektive doléčí.

A vy byste chtěl?
Sám nevím. Bavilo by mě, kdyby to bylo v menším. Zjistíte, že ve velké hale trvá tak dlouho, než dozní ozvěna, že lidé mezitím zapomenou začátek věty. Musíte rozhýbat a bavit velký dav, ale zároveň čekáte, až k vám doletí konec věty vašeho kolegy, což si žádá čas - mezitím by televizní divák už popojel. Na pódiu jsem měl pocit, že to strašně sviští, ale když jsem viděl záznam, bylo to pomalé. Ohlas v hale byl dobrý, televizní diváci nás buď měli rádi, nebo nenáviděli. Možná to je lepší, než kdyby všichni zůstali lhostejní. A tak je to se vším.