FILOZOFIE USTLANÉ POSTELE
Jak takové atd. atp. souvisí s vaším angažmá v politice, s vaší kandidaturou na senátora? Období, po které byste se musel věnovat svému úřadu, by přece do značné míry bylo naplněno oním atd. atp.
Myslím, že ne. Sedm let jsem byl rektorem Akademie a nemám pocit, že bych na nějaké "atd." či "atp." narazil. Zkrátka považuji za významné i ty věci, jež se za významné obvykle nepovažují. Domnívám se a hluboce věřím tomu, že člověk skrze jakoukoli činnost může dojít podobného stupně poznání. Naivně řečeno: můžu být dokonalým metařem a dosáhnu stejného stupně poznání, jako když budu dokonalým vědcem.
To je nějaký druh taoismu?
Vnějškově se mu to podobá, ten příklad byl záměrně naivní. Jde o to, že nezáleží na druhu činnosti, ale na její intenzitě. Když jsem bydlel u své matky, rodina odcházela do práce a já zůstával doma, měl jsem pocit, že bych pro ně měl něco udělat. A tak jsem stlal manželské postele s limitovaným počtem dek a polštářů. Pokoušel jsem se je každý den ustlat jinak, ale tak, aby to zároveň mělo nějakou logiku, nějakou skladbu a nebyla to úplná blbost. Tedy něco jako kompoziční cvičení. Zkuste to. Zkuste to dělat čtrnáct dní a uvidíte, jak nesmírně je to obtížné. Když jsem si to ale umanul, tak jsem to pak vydržel minimálně měsíc. První dny to byla báječná legrace, ke konci to byla strašná dřina. Je tedy možné se učit z čehokoli. Svět nabízí spoustu věcí, které lze chápat jako problém. Tím nemyslím něco, co mě traumatizuje, ale co mi nabízí nějaké řešení. Trauma pro-blému nepřijímám.
Politika na vás nezapůsobila tak, že jste ji pochopil, prohlédl, udělal ten správný krok, a pak se věnoval něčemu jinému?
Politika ne, politici ano. Politika ne, protože ji stále chápu jako správu věcí veřejných, odmítám ji chápat jako špinavou hru, i když špinavou hrou někdy je. Ale to není věc politiky jako takové, nýbrž lidí, kteří s ní tímto způsobem zacházejí. Jsem naivní a naivní být chci, věřím tedy, že politika je služba. Chtěl jsem do ní vnést princip takové úporné naivity. Možná by se mi nepovedl zásadní politický čin - o to mi ostatně ani nejde -, ale rozhodně bych narušil stereotyp. Některé věci bych "proflákl", zkrátka odmítal bych politiku za zavřenými dveřmi. Zákulisní intriky se mi nelíbí. Vstupoval bych do věcí notoricky přímo a rovně. A snad by se mohlo - říkám mohlo - podařit otevřít trhlinu, která by se snad někdy mohla stát počátkem nějakého jiného typu politického chování. Nic jiného jsem si od toho nesliboval.
KLAUS V PORCELÁNU
Neocitl jste se někdy v situaci, kdy právě některé projevy politiků a politiky, kterou jste v kampani reprezentoval, šly proti vašemu přesvědčení a vkusu? Mám na mysli například billboard na Letné a vůbec styl kampaně.
Nelíbilo se mi to. Byla to špatně zvolená taktika.
Ani to vás neodradilo?
Mě to nereprezentovalo, já jsem s tím nesouhlasil. Tento způsob kampaně ostatně ODS uškodil a ve volbách to bylo vidět. Politická grafika vůbec je špatná obecně a ani ODS není výjimkou. Byl jsem ochoten a připraven o tom diskutovat, ale nebyla vůle. Nicméně si troufnu tvrdit, že mám rozhodně k reklamě nesrovnatelně blíž než řada našich politických manažerů. Reklama se musí dělat přitažlivě a s ohledem na právě existující společenské klima. Například v Německu jsem viděl billboard, na němž vypadal Helmuth Kohl jako romantický rytíř. Jakkoli je mi tento muž fyzicky nepříjemný, plakát mě zaujal.
V čem tedy vidíte hlavní příčinu toho, že vizuální reprezentace nejrůznějších společenských subjektů - netýká se to jen politiky, ale také řady bank a veřejnoprávních institucí - dopadá tak špatně?
Chceme tady vypadat vážně. Především politici chtějí působit příliš seriózně. Tím pádem se vystavují nebezpečí, že budou směšní. Reklamní médium je ovšem něco, co se vždycky pohybuje na hraně, jeho prvky musí být velmi jemně vyvážené. Když je reklama příliš vážná, přestane zabírat. Reklama by měla být trochu provokativní nebo mít v sobě humor. V poslední době do reklamy, například módní, vstupuje jakási neoficialita, už se nefotografují okatě pózující modelky. Jde o nějakou story, jejíž protagonista má "čirou náhodou" na nohou určité boty. Ty věci se nezdůrazňují a prezentované předměty či služby jsou součástí nějakého příběhu či výjevu z "obyčejného" života. Něco podobného u nás ještě zdaleka obecně nefunguje, a už vůbec ne v politické reklamě.
Když jsme u neadekvátností. Jak se vyrovnáváte s tím, že například Václav Klaus, jehož si jistě vážíte, má v oblibě umělce, kteří evidentně stojí na pozicích naprosto odlišných od té vaší. Jako příklad uveďme Kristiána Kodeta, jehož obraz se ocitl dokonce na obálce jedné z Klausových knih. Jak se v takové situaci chováte?
Já Václavu Klausovi říkám, že Kris-tián Kodet je kýčař.
A co říká on?
Říká, že je to člen strany. Václav Klaus vlastně výtvarné umění nevnímá, i když by k němu mohl mít blízko, protože jeho maminka léta sedávala v Galerii Václava Špály. Jestliže bere Kodeta nebo Vladimíra Komárka vážně, znamená to, že se v oblasti výtvarného umění pohybuje při-nejlepším povrchně. Kdyby byl výtvarný kritik, asi bych se s ním profesionálně nebavil. Ale on je politik a ekonom, a kdyby svůj zájem o tyto lidi nepředváděl veřejně, asi bych mu to neměl za zlé. Má na to právo jako každý z nás. Zasáhl jsem proti tomu před lety, když svůj vkus deklaroval veřejně.
ODMÍTÁM NEPOLITICKOU POLITIKU
Nevadilo vám při vaší citlivosti k pojmenovávání věcí, když Václav Bělohradský v textu pro váš volební list použil strašlivé slovo "kumštýř"?
Vadilo. Ale je to jeho výraz. Požádal jsem ho o pár vět a on je napsal. Necítím se oprávněn ho korigovat. Kdyby takový text napsal sám od sebe, jistě bych se s ním dohadoval. Takhle jej přijímám i s tím, co se mi nelíbí. Jinak by nebylo fér někoho o něco žádat. Žádost obsahuje respekt ke druhému a je učiněna s plným vědomím toho, že může žádané obsahovat něco, s čím pak nemusím zcela souhlasit. Ale když o něco žádám, pak už s tím, co žádaný udělá, přece předem souhlasím.
Před třemi lety jste napsal, že ti, kdo vytvářejí vrcholnou kulturu, "musí žít v permanentním konfliktu, v permanentní opozici, a to nejen s vedením společnosti, ale v podstatě se společností celou". Jak se s touto větou srovnává váš vstup do politiky a jak byste definoval svou nynější opozici?
Základní heslo mé volební kampaně vlastně znělo: Nic neslibuji. Jediné, co jsem nabízel, byl pokus nastolit způsob otevřeného jednání. V tom je také moje naivita a můj protest. Nechci dělat nějakou "nepolitickou politiku", ale naopak chci dělat politiku politickou v původním slova smyslu, bez toho, co se na ni nabaluje. Být klaunem, být v opozici nutně neznamená být na okraji společnosti. Pokud budete spát pod mostem, ovlivníte málo lidí. Je to sice výrazné gesto a v mém životě měl své místo i tento typ gesta, ale mnoho jím nezměníte. Už jenom fakt, že jsem byl akceptován jako kandidát do Senátu, já, který vypadám tak, jak vypadám, a chovám se tak, jak se chovám, přinejmenším znamená, že moje názory jsou nějak přijatelné. To, co jsem si myslel jako jedinec a navíc jako outsider, se snad po určitém čase stalo součástí obecnějšího vědomí.
Jakmile se však opoziční či alternativní postoje staly přijatelné, kde je ona permanentní opozice?
Možná chápete opozici v tom smyslu, že je nutné oponovat všemu, i když je to dobré. Sám to dělám v diskusích, při nichž nějaký názor nezazní. Uvedu jej, i když s ním třeba nesouhlasím, jenom proto, abychom na něj nezapomněli, abychom třeba jen věděli, že jej odmítáme. A tak bych se chtěl chovat i v běžné politické praxi. Opozice však neznamená vyhledávat neustále něco, co je opačné k tomu pozičnímu. Opozice znamená hlubokou víru v určitý typ postojů. Jsem-li v opozici, nebojím se být poziční. Dojde-li váš názor do určitého místa a má-li širší ohlas, neznamená to přece, že ten názor je špatný. A už vůbec to nemusí být tak, že já jsem přijal něco obecného. V určitém klimatu mohou být opoziční postoje poziční. Opozice za každou cenu je někdy až trapná.
Jste tedy přesvědčen, že váš názor se neproměnil do té míry, že může být přijatelný?
Samozřejmě, že se měním a mění se i mé názory. Není mi dvacet, mám jiné zkušenosti, myslím jinak, a dokážu tedy věci formulovat jinak. To, co se mění méně, je moje otevřenost. Chtěl bych stále umět mluvit stejně v přítomnosti kohokoli. Budu o vás říkat to samé, ať už jste tady, nebo když o vás mluvím s někým jiným a vy u toho nejste. Názor na vás a jeho formulace by neměly být účelově měněny. Možná že právě to řadu lidí přesvědčilo.
Přesto jste svou "předvolební" výstavu v Galerii Václava Špály nazval Prázdniny s vetřelcem a kritika se toho chytla. Způsob vašeho chování však nemá s vetřelcem, který se snaží nejprve přizpůsobit, působit nějakou dobu ve skrytu, a pak teprve ohrozit, nic společného.
Použil jsem to slovo v tom smyslu, jak ho zná mladá generace ze sci-fi filmů. Proti nestvůrám z kosmu bojujeme. Bereme vetřelce a priori jako něco, co sem nepatří a co sem nezapadá, jako něco, co nás ohrožuje, a proto ho musíme zničit. Právě takového vetřelce ale považuji za krásného, prožívám s ním láskyplný proces. Obrazy a texty Prázdniny s vetřelcem, s mimozemšťanem, s někým, kdo je jiný. Miluju jinost, dovedl bych se zamilovat do tvora s padesáti plžnožkama. Strach z jinosti, který je u nás silný, je nesmírně nebezpečný. A tato výstava prezentovala především úctu k něčemu jinému.
I v okamžiku, kdy vás vetřelec ohrožuje?
V lásce vás partner vždycky ohrožuje a při vyvrcholení sexuálního aktu by si člověk často přál umřít. Kdyby vás v tu chvíli někdo zabil, tak by vám to asi nevadilo. V takové situaci jste vůči vetřelci naprosto bezbranný. Ale to je přece v lásce také obsaženo. Myslím, že i nepříjemnost jinosti je důležitá.
ZŮSTÁVÁM RUŠIVÝM ELEMENTEM
Když jste končil ve funkci rektora pražské Akademie výtvarných umění, tvrdil jste, že budete hrát tvrdou opozici...
Samozřejmě stále vyrušuji. I na schůzích. Ale v podstatě jsem to vzdal. Porady se změnily v hospodské diskuse. Všichni hovoří o všem bez přípravy. Atmosféra se změnila a vlastně není možné vstoupit do diskuse, neboť ta okamžitě ústí do osobních invektiv. Do takových bojů já vstupovat nemohu. Veškerá jednání umělecké rady se stala hospodskou debatou a tomu já neumím čelit. Buď z hospody odejdu, nebo spolustolovníky zmlátím, což už ale nedělám - možná bych to teď ani neuměl. Velmi rád bych vstoupil do konstruktivních debat. Vládne tam falešná demokracie - to, že každý mluví o všem a do všeho, není demokratické, jenom neprofesionální.
Takže jste rezignoval?
Rezignace je také postoj, který má smysl. Je to ale asi také ve mně. Akademie bylo vlastně moje dítě. I když těžko něco namítat proti tomu, že každý nový člověk běh věcí přizpůsobí svému naturelu. Bohužel se však vracejí zpět některé věci a těžko snáším zejména zbytečnou byrokratizaci.
Naivita. To slovo už v našem rozhovoru padlo a vy se jím tak trochu zaklínáte i ve svých textech. Není ale naivita vlastně zbraní, prostředkem ochrany?
Jsem záměrně totální amatér. V umění každá profesionalizace vede k manýře. Naivní je ten postoj, jímž třeba nic nemůžete okamžitě změnit, ale je nutné jej držet. Postoj sám není naivní, naivita spočívá v tom, že takový postoj neopouštíte.
Jste tedy profesionální naiva?
Bylo by báječné, kdyby to šlo, ale je to příliš silný protimluv. Své amatérské a naivní postoje si ovšem chráním. Jsem ale zároveň i analytický typ. Musím tedy sám pro sebe řadu věcí oddůvodňovat. Vědomá naivita a amatérismus mi však zároveň umožňují být stále žákem. Jsem voyerská povaha a vyhovuje mi být žákem.
Existuje vůbec nějaký učitel, kterého jste snesl?
Ze všech škol jsem byl vyhozen a skutečných učitelů bylo v mém životě málo. Ty jsem však - alespoň po určitou dobu - uctíval. Například učitele jógy. V oblasti kultury by se jistě našla řada figur, které mě v určitou chvíli fascinovaly.
Co vás přitahuje v tuhle chvíli?
Teď mě fascinuje devatenácté století. Z výtvarného umění například Maxmilián Pirner a Karel V. Mašek. Vlastně jsou to trochu neúspěšné věci. Fascinuje mě rozmach moderny, tahle poloha mě zajímá stále víc právě nyní, kdy je jasné, že moderna skončila. Líbí se mi obrovská komplexnost dění v devatenáctém století. Ukazuje se, že jeho předností bylo právě to, že tam nevidíme jeden mohutný proud, ale množství silných vírů.
Jaký je to pocit nebýt zvolen?
O něco horší než být zvolen. Také je to určitá úleva, konec napětí. Odvedl jsem velkou práci. Náš syn řekl něco důležitého: že se práce, kterou jsem odvedl, neztratí. Samozřejmě jsem si přál být zvolen, proč bych to jinak také dělal. Zamrzelo mě to, a navíc jsem šance svého protivníka ve druhém kole asi podcenil. Téměř neomylně však byli voleni lidé vágní, a tak mě tedy jistým způsobem těší, že jsem nebyl zvolen. Přesto nezapírám své zklamání a lítost, které mě držely půldruhého dne. Když jsem šel do soutěže, věděl jsem, že vítěz může být jen jeden, ale dělal jsem všechno pro to, abych to byl já.
Jak takové atd. atp. souvisí s vaším angažmá v politice, s vaší kandidaturou na senátora? Období, po které byste se musel věnovat svému úřadu, by přece do značné míry bylo naplněno oním atd. atp.
Myslím, že ne. Sedm let jsem byl rektorem Akademie a nemám pocit, že bych na nějaké "atd." či "atp." narazil. Zkrátka považuji za významné i ty věci, jež se za významné obvykle nepovažují. Domnívám se a hluboce věřím tomu, že člověk skrze jakoukoli činnost může dojít podobného stupně poznání. Naivně řečeno: můžu být dokonalým metařem a dosáhnu stejného stupně poznání, jako když budu dokonalým vědcem.
To je nějaký druh taoismu?
Vnějškově se mu to podobá, ten příklad byl záměrně naivní. Jde o to, že nezáleží na druhu činnosti, ale na její intenzitě. Když jsem bydlel u své matky, rodina odcházela do práce a já zůstával doma, měl jsem pocit, že bych pro ně měl něco udělat. A tak jsem stlal manželské postele s limitovaným počtem dek a polštářů. Pokoušel jsem se je každý den ustlat jinak, ale tak, aby to zároveň mělo nějakou logiku, nějakou skladbu a nebyla to úplná blbost. Tedy něco jako kompoziční cvičení. Zkuste to. Zkuste to dělat čtrnáct dní a uvidíte, jak nesmírně je to obtížné. Když jsem si to ale umanul, tak jsem to pak vydržel minimálně měsíc. První dny to byla báječná legrace, ke konci to byla strašná dřina. Je tedy možné se učit z čehokoli. Svět nabízí spoustu věcí, které lze chápat jako problém. Tím nemyslím něco, co mě traumatizuje, ale co mi nabízí nějaké řešení. Trauma pro-blému nepřijímám.
Politika na vás nezapůsobila tak, že jste ji pochopil, prohlédl, udělal ten správný krok, a pak se věnoval něčemu jinému?
Politika ne, politici ano. Politika ne, protože ji stále chápu jako správu věcí veřejných, odmítám ji chápat jako špinavou hru, i když špinavou hrou někdy je. Ale to není věc politiky jako takové, nýbrž lidí, kteří s ní tímto způsobem zacházejí. Jsem naivní a naivní být chci, věřím tedy, že politika je služba. Chtěl jsem do ní vnést princip takové úporné naivity. Možná by se mi nepovedl zásadní politický čin - o to mi ostatně ani nejde -, ale rozhodně bych narušil stereotyp. Některé věci bych "proflákl", zkrátka odmítal bych politiku za zavřenými dveřmi. Zákulisní intriky se mi nelíbí. Vstupoval bych do věcí notoricky přímo a rovně. A snad by se mohlo - říkám mohlo - podařit otevřít trhlinu, která by se snad někdy mohla stát počátkem nějakého jiného typu politického chování. Nic jiného jsem si od toho nesliboval.
KLAUS V PORCELÁNU
Neocitl jste se někdy v situaci, kdy právě některé projevy politiků a politiky, kterou jste v kampani reprezentoval, šly proti vašemu přesvědčení a vkusu? Mám na mysli například billboard na Letné a vůbec styl kampaně.
Nelíbilo se mi to. Byla to špatně zvolená taktika.
Ani to vás neodradilo?
Mě to nereprezentovalo, já jsem s tím nesouhlasil. Tento způsob kampaně ostatně ODS uškodil a ve volbách to bylo vidět. Politická grafika vůbec je špatná obecně a ani ODS není výjimkou. Byl jsem ochoten a připraven o tom diskutovat, ale nebyla vůle. Nicméně si troufnu tvrdit, že mám rozhodně k reklamě nesrovnatelně blíž než řada našich politických manažerů. Reklama se musí dělat přitažlivě a s ohledem na právě existující společenské klima. Například v Německu jsem viděl billboard, na němž vypadal Helmuth Kohl jako romantický rytíř. Jakkoli je mi tento muž fyzicky nepříjemný, plakát mě zaujal.
V čem tedy vidíte hlavní příčinu toho, že vizuální reprezentace nejrůznějších společenských subjektů - netýká se to jen politiky, ale také řady bank a veřejnoprávních institucí - dopadá tak špatně?
Chceme tady vypadat vážně. Především politici chtějí působit příliš seriózně. Tím pádem se vystavují nebezpečí, že budou směšní. Reklamní médium je ovšem něco, co se vždycky pohybuje na hraně, jeho prvky musí být velmi jemně vyvážené. Když je reklama příliš vážná, přestane zabírat. Reklama by měla být trochu provokativní nebo mít v sobě humor. V poslední době do reklamy, například módní, vstupuje jakási neoficialita, už se nefotografují okatě pózující modelky. Jde o nějakou story, jejíž protagonista má "čirou náhodou" na nohou určité boty. Ty věci se nezdůrazňují a prezentované předměty či služby jsou součástí nějakého příběhu či výjevu z "obyčejného" života. Něco podobného u nás ještě zdaleka obecně nefunguje, a už vůbec ne v politické reklamě.
Když jsme u neadekvátností. Jak se vyrovnáváte s tím, že například Václav Klaus, jehož si jistě vážíte, má v oblibě umělce, kteří evidentně stojí na pozicích naprosto odlišných od té vaší. Jako příklad uveďme Kristiána Kodeta, jehož obraz se ocitl dokonce na obálce jedné z Klausových knih. Jak se v takové situaci chováte?
Já Václavu Klausovi říkám, že Kris-tián Kodet je kýčař.
A co říká on?
Říká, že je to člen strany. Václav Klaus vlastně výtvarné umění nevnímá, i když by k němu mohl mít blízko, protože jeho maminka léta sedávala v Galerii Václava Špály. Jestliže bere Kodeta nebo Vladimíra Komárka vážně, znamená to, že se v oblasti výtvarného umění pohybuje při-nejlepším povrchně. Kdyby byl výtvarný kritik, asi bych se s ním profesionálně nebavil. Ale on je politik a ekonom, a kdyby svůj zájem o tyto lidi nepředváděl veřejně, asi bych mu to neměl za zlé. Má na to právo jako každý z nás. Zasáhl jsem proti tomu před lety, když svůj vkus deklaroval veřejně.
ODMÍTÁM NEPOLITICKOU POLITIKU
Nevadilo vám při vaší citlivosti k pojmenovávání věcí, když Václav Bělohradský v textu pro váš volební list použil strašlivé slovo "kumštýř"?
Vadilo. Ale je to jeho výraz. Požádal jsem ho o pár vět a on je napsal. Necítím se oprávněn ho korigovat. Kdyby takový text napsal sám od sebe, jistě bych se s ním dohadoval. Takhle jej přijímám i s tím, co se mi nelíbí. Jinak by nebylo fér někoho o něco žádat. Žádost obsahuje respekt ke druhému a je učiněna s plným vědomím toho, že může žádané obsahovat něco, s čím pak nemusím zcela souhlasit. Ale když o něco žádám, pak už s tím, co žádaný udělá, přece předem souhlasím.
Před třemi lety jste napsal, že ti, kdo vytvářejí vrcholnou kulturu, "musí žít v permanentním konfliktu, v permanentní opozici, a to nejen s vedením společnosti, ale v podstatě se společností celou". Jak se s touto větou srovnává váš vstup do politiky a jak byste definoval svou nynější opozici?
Základní heslo mé volební kampaně vlastně znělo: Nic neslibuji. Jediné, co jsem nabízel, byl pokus nastolit způsob otevřeného jednání. V tom je také moje naivita a můj protest. Nechci dělat nějakou "nepolitickou politiku", ale naopak chci dělat politiku politickou v původním slova smyslu, bez toho, co se na ni nabaluje. Být klaunem, být v opozici nutně neznamená být na okraji společnosti. Pokud budete spát pod mostem, ovlivníte málo lidí. Je to sice výrazné gesto a v mém životě měl své místo i tento typ gesta, ale mnoho jím nezměníte. Už jenom fakt, že jsem byl akceptován jako kandidát do Senátu, já, který vypadám tak, jak vypadám, a chovám se tak, jak se chovám, přinejmenším znamená, že moje názory jsou nějak přijatelné. To, co jsem si myslel jako jedinec a navíc jako outsider, se snad po určitém čase stalo součástí obecnějšího vědomí.
Jakmile se však opoziční či alternativní postoje staly přijatelné, kde je ona permanentní opozice?
Možná chápete opozici v tom smyslu, že je nutné oponovat všemu, i když je to dobré. Sám to dělám v diskusích, při nichž nějaký názor nezazní. Uvedu jej, i když s ním třeba nesouhlasím, jenom proto, abychom na něj nezapomněli, abychom třeba jen věděli, že jej odmítáme. A tak bych se chtěl chovat i v běžné politické praxi. Opozice však neznamená vyhledávat neustále něco, co je opačné k tomu pozičnímu. Opozice znamená hlubokou víru v určitý typ postojů. Jsem-li v opozici, nebojím se být poziční. Dojde-li váš názor do určitého místa a má-li širší ohlas, neznamená to přece, že ten názor je špatný. A už vůbec to nemusí být tak, že já jsem přijal něco obecného. V určitém klimatu mohou být opoziční postoje poziční. Opozice za každou cenu je někdy až trapná.
Jste tedy přesvědčen, že váš názor se neproměnil do té míry, že může být přijatelný?
Samozřejmě, že se měním a mění se i mé názory. Není mi dvacet, mám jiné zkušenosti, myslím jinak, a dokážu tedy věci formulovat jinak. To, co se mění méně, je moje otevřenost. Chtěl bych stále umět mluvit stejně v přítomnosti kohokoli. Budu o vás říkat to samé, ať už jste tady, nebo když o vás mluvím s někým jiným a vy u toho nejste. Názor na vás a jeho formulace by neměly být účelově měněny. Možná že právě to řadu lidí přesvědčilo.
Přesto jste svou "předvolební" výstavu v Galerii Václava Špály nazval Prázdniny s vetřelcem a kritika se toho chytla. Způsob vašeho chování však nemá s vetřelcem, který se snaží nejprve přizpůsobit, působit nějakou dobu ve skrytu, a pak teprve ohrozit, nic společného.
Použil jsem to slovo v tom smyslu, jak ho zná mladá generace ze sci-fi filmů. Proti nestvůrám z kosmu bojujeme. Bereme vetřelce a priori jako něco, co sem nepatří a co sem nezapadá, jako něco, co nás ohrožuje, a proto ho musíme zničit. Právě takového vetřelce ale považuji za krásného, prožívám s ním láskyplný proces. Obrazy a texty Prázdniny s vetřelcem, s mimozemšťanem, s někým, kdo je jiný. Miluju jinost, dovedl bych se zamilovat do tvora s padesáti plžnožkama. Strach z jinosti, který je u nás silný, je nesmírně nebezpečný. A tato výstava prezentovala především úctu k něčemu jinému.
I v okamžiku, kdy vás vetřelec ohrožuje?
V lásce vás partner vždycky ohrožuje a při vyvrcholení sexuálního aktu by si člověk často přál umřít. Kdyby vás v tu chvíli někdo zabil, tak by vám to asi nevadilo. V takové situaci jste vůči vetřelci naprosto bezbranný. Ale to je přece v lásce také obsaženo. Myslím, že i nepříjemnost jinosti je důležitá.
ZŮSTÁVÁM RUŠIVÝM ELEMENTEM
Když jste končil ve funkci rektora pražské Akademie výtvarných umění, tvrdil jste, že budete hrát tvrdou opozici...
Samozřejmě stále vyrušuji. I na schůzích. Ale v podstatě jsem to vzdal. Porady se změnily v hospodské diskuse. Všichni hovoří o všem bez přípravy. Atmosféra se změnila a vlastně není možné vstoupit do diskuse, neboť ta okamžitě ústí do osobních invektiv. Do takových bojů já vstupovat nemohu. Veškerá jednání umělecké rady se stala hospodskou debatou a tomu já neumím čelit. Buď z hospody odejdu, nebo spolustolovníky zmlátím, což už ale nedělám - možná bych to teď ani neuměl. Velmi rád bych vstoupil do konstruktivních debat. Vládne tam falešná demokracie - to, že každý mluví o všem a do všeho, není demokratické, jenom neprofesionální.
Takže jste rezignoval?
Rezignace je také postoj, který má smysl. Je to ale asi také ve mně. Akademie bylo vlastně moje dítě. I když těžko něco namítat proti tomu, že každý nový člověk běh věcí přizpůsobí svému naturelu. Bohužel se však vracejí zpět některé věci a těžko snáším zejména zbytečnou byrokratizaci.
Naivita. To slovo už v našem rozhovoru padlo a vy se jím tak trochu zaklínáte i ve svých textech. Není ale naivita vlastně zbraní, prostředkem ochrany?
Jsem záměrně totální amatér. V umění každá profesionalizace vede k manýře. Naivní je ten postoj, jímž třeba nic nemůžete okamžitě změnit, ale je nutné jej držet. Postoj sám není naivní, naivita spočívá v tom, že takový postoj neopouštíte.
Jste tedy profesionální naiva?
Bylo by báječné, kdyby to šlo, ale je to příliš silný protimluv. Své amatérské a naivní postoje si ovšem chráním. Jsem ale zároveň i analytický typ. Musím tedy sám pro sebe řadu věcí oddůvodňovat. Vědomá naivita a amatérismus mi však zároveň umožňují být stále žákem. Jsem voyerská povaha a vyhovuje mi být žákem.
Existuje vůbec nějaký učitel, kterého jste snesl?
Ze všech škol jsem byl vyhozen a skutečných učitelů bylo v mém životě málo. Ty jsem však - alespoň po určitou dobu - uctíval. Například učitele jógy. V oblasti kultury by se jistě našla řada figur, které mě v určitou chvíli fascinovaly.
Co vás přitahuje v tuhle chvíli?
Teď mě fascinuje devatenácté století. Z výtvarného umění například Maxmilián Pirner a Karel V. Mašek. Vlastně jsou to trochu neúspěšné věci. Fascinuje mě rozmach moderny, tahle poloha mě zajímá stále víc právě nyní, kdy je jasné, že moderna skončila. Líbí se mi obrovská komplexnost dění v devatenáctém století. Ukazuje se, že jeho předností bylo právě to, že tam nevidíme jeden mohutný proud, ale množství silných vírů.
Jaký je to pocit nebýt zvolen?
O něco horší než být zvolen. Také je to určitá úleva, konec napětí. Odvedl jsem velkou práci. Náš syn řekl něco důležitého: že se práce, kterou jsem odvedl, neztratí. Samozřejmě jsem si přál být zvolen, proč bych to jinak také dělal. Zamrzelo mě to, a navíc jsem šance svého protivníka ve druhém kole asi podcenil. Téměř neomylně však byli voleni lidé vágní, a tak mě tedy jistým způsobem těší, že jsem nebyl zvolen. Přesto nezapírám své zklamání a lítost, které mě držely půldruhého dne. Když jsem šel do soutěže, věděl jsem, že vítěz může být jen jeden, ale dělal jsem všechno pro to, abych to byl já.
