Myslíte, že na vás Američané čekají?
(smích) To opravdu nevím. Dole v Kalifornii, v San Diegu, o nás bude asi vědět méně lidí než v New Yorku, Washingtonu nebo Chicagu. Je to normální rock’n’roll, žádná protekční šňůra. Vzpomínám na jeden nádherný zážitek ze Seattlu. Po koncertě za námi přišla nóbl dáma ověšená šperky a řekla: Z české muziky znám jen Dvořáka a Plastic People. Obé je úžasné!
Bude americké turné skutečně posledním velkým výjezdem Plastiků?
Nemusí být, záleží to jenom na nás pokud budeme mít sílu pokračovat.
PŘEDSTAVA MOČÁLU JE DĚSIVÁ
Na vaší nové sólové desce nazvané Šílenství jste zhudebnil především básně J. H. Krchovského. Čím vás přitahují?
Okamžitě jsem se s nimi ztotožnil, považuji je za své. Krchovského verše mají rytmus a výborně se zhudebňují. Přitahuje mě jejich srozumitelnost. Krchovský nepředvádí žádné filozofické kalkulace, dává jasné sdělení, které má hloubku osobního vyznání. Nedávno jsme se domluvili na dalších věcech. Ale nechci, aby psal na zakázku, spíše si vyberu z jeho textů.
V titulní písni Šílenství zpíváte "Všechno je lepší než nehybný močál". Máme tomu rozumět jako mottu alba?
Ne, ale je to velmi důležitý verš, který spoluvytváří chmurnou náladu té písně. Nehybný močál - představa toho stavu je děsivá.
Slova "šílenství" nebo "divný" se na desce opakují často. I ve vašem velmi stručném textu k písni Divnej svět. Proč jste napsal právě tohle?
Nikdy jsem neměl odvahu psát texty. Možná proto jsem tak stručný. Je to jeden z mála případů, kdy jsem měl nejdřív hotovou muziku a v Krchovského sbírce jsem nenašel text, který by se hodil k monotónnímu rytmu. Vybavila se mi slova písně Podivná je podivná a ještě přilétla jedna inspirace - Strange Story od The Fugs.
Vůbec nikdy jste nepsal básničky ani v patnácti holkám pod polštář?
(smích) Byly by strašně vulgární. Radši jsem si je jenom myslel a už při tom jsem se styděl...
"Dekadent" Krchovský je zastoupen v nedávno vyšlé antologii českých prokletých básníků, na druhou stranu grafická úprava obalu vaší desky je "technologická". Byl v tomto pnutí záměr?
Samozřejmě. Naše deska je ve zvuku hodně o moderních technologiích. Když už nás potkaly, tak proč je nepoužít? Rozhodně je to lepší, než je zneužít.
Jak vidíte budoucnost Šílenství?
Zatím závisí na tom, jak dalece se budou Plastici rozhoupávat a zda budou schopni udělat nové album. Ale i kdyby ho udělali, tak bychom s Dušanem Vozárym a celou touhle partou chtěli pokračovat dál.
VE VYPŮJČENÉM OBLEKU V BÍLÉM DOMĚ
V písničce Šílenství je verš "Střídavě pobývám na obou březích". Možná vystihuje vaši současnou situaci ale nevztahuje se nakonec i na Plastiky?
Dřív byli považováni za opozici teď hrají prezidentům.
Výklady textu mohou být samozřejmě různé. Já žádný rozpor v našem jednání nevidím. Václav Havel byl a je trochu kluk, vždycky mi tím byl sympatický. Avšak je to především slušný člověk. Proč bychom mu nemohli zahrát jako komukoliv jinému? Jsem rád, že máme slušného prezidenta, který má rád Plastic People.
A co Bill Clinton, který vás loni pozval do Bílého domu na setkání s Václavem Havlem. On je také takový kluk?
Když nám přišel poděkovat na jeviště, měl upřímnou radost. Lidé z jeho okolí říkali, že ho dlouho neviděli tak bezprostředního a veselého. Řekl bych, že Clinton je taky kluk. Něco jiného by bylo vystupovat pro Lubomíra Štrougala.
Jak se vám v Bílém domě hrálo?
Měl jsem panickou trému, ale jen do chvíle, než jsme začali zkoušet. Lou Reed - v jeho kapele jsem hrál na baskytaru se o mně staral jako o vlastního bratra. V okamžiku, kdy odezněly první dvě písničky, jsem už byl úplně v pohodě.
Historka o vypůjčeném obleku, který jste si vzal do Bílého domu, je pravdivá?
Samozřejmě. Postávali jsme na chodbách Bílého domu, žertovali a jeden novinář se obdivoval mému obleku. Prozradil jsem mu, že jsem si ho vypůjčil od souseda. Přece si nebudu do Bílého domu kupovat nové kvádro, řekl jsem mu. On to vyzvonil kolegovi z Washington Post. Druhý den, když psali o našem vystoupení v Bílém domě, se o mně zmiňovali: To je muž, který nemá ani na společenský oděv.
Bude na dokumentu, který vzniká o Plastic People, zachyceno i současné americké turné?
Ne, ale budou v něm rozhovory a také spousta archivních materiálů. Lou Reed poskytl filmařům půlhodinový rozhovor úplně zadarmo. To je od takové hvězdy naprosto neslýchaná věc. A ani jednou nemluvil o sobě, ale o Plasticích, Praze a Václavu Havlovi.
Co ho k Havlovi nebo Praze tak přitahuje?
Když ho sem vyslal magazín Rolling Stone, aby udělal rozhovor s Václavem Havlem, přečetl si nějaké jeho texty a zamiloval si je. No a pak si zřejmě padli do oka.
A čím mu imponujete vy?
Asi ho fascinovalo, že v šedesátém sedmém byla v Praze kapela Plastic People, co hrála muziku jeho skupiny Velvet Underground, kterou tenkrát v New Yorku neměl nikdo rád.
UNDERGROUND MÁ SVOJE MÍSTO
Ještě vám ani není padesát a jste v roli klasika. Jaký z toho máte pocit?
V televizi jsem viděl koncert Rolling Stones ve Philadelphii, kde s nimi vystoupil Chuck Berry. Připomněl jsem si, že rock’n’roll stárne s námi. Ve dvaceti jsem si starostlivě říkal: Za pět let končím, ale co budu dělat potom? Dnes se těmito úvahami nezabývám.
Čím to je, že se dá i stárnoucímu rock’n’rollu občas věřit?
Rock’n’roll stále ještě dělají padesátníci nebo šedesátníci, kteří do toho šli s plným nasazením a rock’n’rollové srdce jim zůstalo. Není jich moc, ale najdu je a vím, že se jim skutečně věřit dá. Hodně dvacetiletých se nejdřív ptá: Co od muziky dostaneme? Spíš by se měli tázat: Co jsme jí schopni dát? Dělají muziku, která používá rock’n’rollová schémata, ale nemá rock’n’rollové srdce. Nakonec to vypadá tak, že dnes jsou v Americe nebo v Anglii v undergroundu hlavně elektronické party.
Vy jste se k nim s novou deskou přiblížil. Jak k tomu došlo?
Přes mého spoluhráče Dušana Vozáryho, který podobné skupiny poslouchá.
Má underground opodstatnění, získává nový obsah?
Underground má svoje místo i dnes, zvláště v prostředí šekových knížek a kreditních karet, ve kterém nyní žijeme. Mluvil jsem s lidmi, kteří chodili na koncerty Plastiků, a vím, že jsou z toho, co se kolem nich děje, zhnuseni. Hledají nové záchytné body. Kde můžou své názory na tento svět uplatnit? Pokud se jedná o kapely, kdo si je pustí do klubu? Pořadatelé si radši si pozvou diskžokeje, který jim zahraje do pěti do rána za dva tisíce. Muzikantům by museli dát alespoň pět tisíc, aby si zaplatili dopravu. Je problém najít prostor, ve kterém by se mohly scházet kapely, malíři nebo básníci.
Dovedete si představit, že by vám bylo dvacet a že byste nyní začínal?
Dovedu a nepochybně bych sáhl po tom, co dělají třeba elektroničtí Chemical Brothers. Ti hrají na moji vlnu. Starý jazzrock nebo současné muzikály nemůžu a nemusím - připomínají mi onen nehybný močál. Nicméně o lidech, kteří je dělají, si nemyslím, že by byli méněcenní nebo špatní. Ať si každý dělá, co chce, ale pro mě to není.
A co si myslíte o snahách zpěváků pop-music, třeba Lucie Bílé, vyjadřovat se k politice?
Každý má právo se k čemukoli vyjadřovat, ale ta forma mi připadá někdy až podlézavá. A hrát na mítincích? Odmítli jsme nabídku Unie svobody, přestože mám Honzu Rumla rád. Ale je to hranice, za kterou nepůjdeme.
TOTALITA KREDITNÍCH KARET
Pokud byl dříve underground v opozici vůči totalitní moci, byl by dnešní underground v opozici vůči moci peněz?
Skutečně si myslím, že jsme vyměnili totalitu ideologickou za totalitu peněz. Období deseti uplynulých let mě netěší. Zjišťuju, ač nevím, jestli rád nebo nerad, že jsem vlastně levičák. Můj pohled na svět je spíš levicový ve smyslu solidarity, lidskosti, otevřenosti.
Do jaké míry je daný realitou a do jaké míry vychází z prostředí undergroundu, ve kterém jste se pohyboval?
To spolu souvisí. V prostředí, kterému jsme říkali underground, existovala velká míra solidarity, i když byla také vynucená útlakem. Zajímala nás muzika a méně jsme se starali o to, jestli si ji někdo koupí.
Měla by se dnešní scéna nějak více angažovat nebo organizovat, měly by vznikat další malé firmy či kluby, aby tady bylo hustější podhoubí?
Určitě. V sedmdesátých letech jsme věděli, co máme dělat, ale teď to nevíme. Jenom bloumáme a díváme se na reklamy. Nemyslím, že by se muzika měla politizovat, ale lidi, kteří se chtějí nějak kulturně vyjádřit ke světu, si musí vytvořit prostor. Ten bude vždycky trochu okrajový, ale proč ne.
Jakou roli by ve vytváření ghetta mohly sehrát technologie, jako je třeba internet?
V internetu shledávám určité nebezpečí v odcizení se lidské komunikaci. Můžu si povídat s milovníkem Velvet Underground z New Yorku nebo Los Angeles, ale osobní kontakt mi chybí.
Nemáte svatokrádežné sny, že na totalitě bylo něco dobrého?
Proč svatokrádežné? Jisté prvky totality byly hnojivem pro aktivity, o kterých jsme mluvili.
SEZNAMY
Když se připravoval televizní dokument o naší alternativní kultuře, Ivan Martin Jirous řekl, že Egon Bondy, jehož básně jste zhudebňoval, byl od třiapadesátého roku spolupracovníkem StB. Okamžitě však dodal, že nemá sebemenší právo ho jakkoli soudit. Co tomu říkáte?
Nevím, jak na tom byl Bondy, ale vím, co se stalo mně a jak jsem se dostal na Cibulkův seznam. Tvrdím, že jsem StB nepodepsal spolupráci. S kamarádem Tomášem Schillou jsem poté našel svého estébáka. Byla to naprostá troska. Necítil jsem žádné zadostiučinění a bylo mi ho upřímně líto. Býval to docela frajer a nikdy mě neuhodil. Když nás uviděl, měl strach, že Tomáš je nějaký policajt a že ho jdeme zatknout. Úplně se třásl. Říkal jsem mu: Měl jste mě na starost třináct let. Nikdy jsem vám spolupráci nepodepsal. Jak jsem se dostal na seznam? On odpověděl: S vaším spisem si u nás na oddělení mohl každý dělat, co chtěl, a ne jenom s vaším. Jste to ochoten potvrdit u soudu, ptám se. Tenkrát jsem ještě uvažoval o tom, že bych se soudil. Řekl: Ne, mám strach. V mém svazku neexistuje žádný papír s mým podpisem a já už se tím nezabývám. I když jednání Jima Čerta, který za to bral peníze, je pro mě nepochopitelné.
Televize vysílala dokument, kde Čert říká: "Jsem si stoprocentně jistý, že jsem nikomu neublížil."
To je berlička. Nepřekousnu, že za to bral peníze a ještě žádal, aby mu zvýšili honoráře. A ještě něco. Kolem naší kapely se pohybovali lidi, kteří přišli z výslechu a řekli: Nezlobte se, já jsem se podělal a podepsal jsem to. Nikdo jim nevytkl ani slovo. Ostatně jeden z nich napsal na toto téma vynikající báseň, která zní: Charta se mi nevyplácí, podepsal jsem spolupráci. (smích)
KDYŽ PŘIJDOU MLADÝ HOLKY
Být v necelých padesáti něčím jako klasikem nemusí být špatný pocit, ale když se předvádíte mládeži na pódiu, nepřipadáte si už trochu jako dědek?
Jedno jsem o sobě nepochybně zjistil. Do třiceti let jsem se stýkal se staršími, nyní komunikuju spíš s mladšími lidmi.
A ještě pro vás platí, jak jste kdysi řekl v knize-rozhovoru Bez ohňů je underground, že ženská stehna jsou první na vašem žebříčku hodnot?
Samozřejmě. V souvislosti s tou knihou se mi stala neuvěřitelná věc. Ale nejdřív se musím vrátit o třicet let zpátky. V Humpolci, kde tenkrát byli Plastici na lesní brigádě, jsem se seznámil s dívkou. Chodil jsem s ní asi tři čtvrtě roku a v okamžiku, kdy mi oznámila, že je v očekávání, jsem ohavným způsobem vycouval. Blábolil jsem, že mám kapelu a podobné neomalenosti. Ona zmizela a zametla po sobě všechny stopy. Našel jsem její babičku, která mi pouze oznámila, že se narodila dcera, ale že mi neřekne, kde žije. Letos, začátkem února, jsem měl telefon. Představila se jako Dana z Humpolce. Tys na mě asi zapomněl, řekla. Chtěl jsem ji vidět. Říkala, že přijde na koncert Plastiků do Akropole. Objevila se pohledná dáma. Okamžitě jsem pochopil, že to není ona. Jsi úplně někdo jiný, než koho jsem čekal, řekl jsem. Polil ji ruměnec, a apelovala na naše společné zážitky. Když jsem si nemohl vzpomenout, přivedla mi "dceru". Kolik ti je let? zeptal jsem se jí. Bude mi osmnáct, odpověděla. Vůbec to časově nehrálo. Ta dáma se zkrátka úplně vžila do role dívky z té knížky....
A vaše skutečná dcera někde je? Mluvil jste s ní?
Nikdy. Strašně jsem se na to těšil.
Jak si představujete typického návštěvníka koncertu Plastic People?
Když přijdou mladý holky, je to úplně pohádka. A pokud se jim koncert opravdu líbí, tak to je prostě úžasné.
Mnozí posluchači by mohli být vašimi dětmi.
Je to zvláštní. Po koncertech, které jsme za rok a půl odehráli, už vím, že na nás nechodí jen ze zvědavosti.
MILAN HLAVSA Narozen 6. března 1951. Kytarista a zpěvák, všemi přezdívaný Mejla, je nejčastěji spojován se skupinou The Plastic People Of The Universe, v níž hraje od roku 1968. Když kapela koncem osmdesátých let nekoncertovala, dal dohromady spřízněnou Půlnoc; s ní se poprvé dostal do Ameriky, kde vydali album City Of Hysteria. Po rozpadu Půlnoci se Hlavsa spojil s bývalým členem popového Oceánu Dušanem Vozárym a založili sestavu Fiction. I ta je však už minulostí poté, co se Hlavsa soustředil na koncertní návrat Plastiků, kteří odehráli několik turné ve výborné formě a představili se i v New Yorku. O své budoucnosti kapela zatím diskutuje. Hlavsův návrh, aby zhudebnila texty J. H. Krchovského, mezi Plastiky neuspěl, a tak se jich ujal Hlavsa s Vozárym. Výsledkem je album Šílenství, které vyšlo pod Hlavsovým jménem.
