RECENZE: Miro Žbirka slavil nadčasovou muzikou i s brankářem Čechem za bubny

Nešlo o žádné nostalgické vzpomínání. I když Miroslav Žbirka slaví úctyhodných čtyřicet let na hudební scéně, v jeho písničkách i projevu je stále ona mladická svěžest, přímočarost a nekomplikovanost.

Meky byl vždycky ten „nemoderný chalan“, jak stojí v titulu jedné jeho desky. Nezajímaly jej trendy, jádrem jeho tvorby byla vždy přirozeně zpěvná písnička v duchu jeho celoživotní lásky The Beatles. Nešlo o kopírování, ale přiznanou inspiraci. Žbirka byl a je výsostný melodik, dokáže napsat hit, který se nijak nepodbízí a jeho hudba patřila za dob normalizace k tomu lepšímu, co bylo možné „oficiálně“ zaslechnout.

Před vyprodanou O2 arenou dokázal, že jeho tvorba je nadčasová, univerzální, neboť není spjatá s žádnou konkrétní dobou. Letité skladby 22 dní, Biely kvet Možno sa to zdá nebo Prvá by mohly stejně tak dobře vzniknout před rokem.

S novějším materiálem například z Double Alba, které zpěvák natáčel ve slavném studiu Abby Road, se doplňovaly zcela přirozeně. Žbirka neztratil nic ze svého pověstného suchého britského humoru, jeho hlas je stále jaksi „chlapčenský“ a když k tomu připočteme skvěle šlapající doprovodnou kapelu, je výsledkem pohodový večer.

K oslavě samozřejmě patří gratulanti. Meky si pozval například zpěvačky Marthu, Magdalenu Šalamounovou, Katarínu Knechtovou, nevidomou klavíristku Ráchel Skleničkovou nebo fotbalového brankáře Petra Čecha, který si s chutí zabubnoval v hitovce 22 dní. Největší pozornost na sebe ovšem poutali britští muzikanti, s nimiž Žbirka natáčel zmíněné Double Album.

40 let na scéně

70 %

Miro Žbirka

O2 arena, Praha

3. prosince 2019

Jde o hudebníky, kteří spolupracovali s Paulem McCartneyem, čili jejich se nesl ve znamení vzpomínek na liverpoolskou Fab Four. Znělo Can’t Buy Me Love, Drive My Car, Get Back či Hey Jude. Z Británie dorazila i zpěvačka Eddi Reader, známá díky účinkování v kapele Fairground Attraction, která zazpívala svůj největší hit Perfect. Společně s hlavní hvězdou večera si také střihla duet Take Me Home.

Byla to vkusná, neokázalá oslava. Zcela v duchu Mekyho dlouholetého přístupu k hudbě. Nehrálo se na velké proslovy, oslavenec jen tu a tam prohodil nějakou „hlášku“ a hrálo se dál. Scénu účelně doplňovaly zadní projekce a plusem byl také výborný, čistý zvuk. Těžko mohl být někdo nespokojen.