Nutnost mimoliterární oblohy
Vieweghův fanda v novém titulu dostane vše, co očekává: postavy, s nimiž se už předtím setkal; rychlé a občas vtipné dialogy a situace, které jej důvěrně oslovují (sám "něco podobného" taky zažil či slyšel); a dostane se mu i dávky konejšivosti, naděje a sentimentu na hranici kýče.
Viewegh - už to bylo patrné na loňském Románu pro ženy, a teď zase postoupil o krok dál - došel k něčemu, co zasluhuje svého druhu obdiv: svede vytvořit prózu, která čtenáři neklade naprosto žádný odpor, která je oproštěná od všeho, co by se při vnímání mohlo vzpříčit a znepříjemnit čtenářský konzum. A ještě jedna pozoruhodnost: Viewegh je mimořádně úspěšný, ač se ve středu většiny jeho próz nachází tak okrajový zjev soudobé české společnosti, jakým je spisovatel.
Dokonce prozaik do svých děl nezastíraně pouští své problémy. Aby tohle bez potíží fungovalo u širokého publika, Viewegh se mu musí předvádět na barevných obálkách časopisů, musí se svěřovat v rozhovorech; čtenář by měl jeho knihu otvírat s tím, že už o ní něco tuší či ví. Podíl této mediální oblohy roste a jednou možná nastane čas, nenastal-li už, že Vieweghovy knihy bude optimální vnímat jako součást jiného díla - "real TV" seriálu jménem Michal Viewegh.
Chci dokázat, že to dokážu
Jednoduchost Vieweghových próz přitom není výrobkem producenta čtiva; on svůj intelekt a řemeslný um napírá k tomu, aby "dokázal, že to dokáže". Viewegh si s vyprávěním pohrává, od použitých schémat si udržuje postřehnutelný odstup. Ale touto uvědomělou hrou to u něho také v podstatě končí, za ní není již téměř nic: ani umění starého mistra, jehož oproštěnost je výsledkem cesty za poznáním základních pravd, ani rafinovanost (post)moderního tvůrce, který povrch a povrchnost považuje za důležitý symptom současného světa i poznávací nástroj pro jeho pochopení.
|
"Píšu o světě, kterej znám já a v tomhle světě lidi zas až tolik tak nepřemejšlej. Nepíšu o Platónovi, proboha, píšu o sobě, o svejch kamarádech a o naší rodině, copak to nechápete? Polovina myšlenek mýho otce se týká grilovacích omáček. Tak co po mně pořád všichni chcete?"Kvido v Báječných létech s Klausem |
Romanopisec v rozhovorech prohlašoval, že Klaus v románu přímo vystupuje jen na několika stránkách. To je "de iure" pravda, avšak "de facto" je tu Klaus přítomen mnohem intenzivněji a se zhoubnými důsledky. Úryvky z politikovy loňské knihy Narovinu otevírají jednotlivé krátké kapitoly, o Klausovi často debatují romanopisec Kvido, jeho bratr Paco, jejich rodiče i babička s dědečkem - to je jádro rodiny, která do nové knihy přešla z Báječných let pod psa.
Ta malinko potrhlá famílie z města Sázavy se v Báječných létech s Klausem rozrůstá o Pacovu ženu Sáru a jejich nezvladatelná dvojčata Marca a Pava, naopak ze scény pozvolna zmizí Kvidova žena Jaruška, s níž se spisovatel Kvido rozvede. Jejich Anička je párkrát připomenuta úryvky ze svého deníčku - v nich dospívající dcera otce nahlíží se stále ironičtější věcností; vlastně jen zde, takto zprostředkovaně, Kvido dopustí upřímnější sebereflexi.
U nás v Kocourkově
Nic z toho, co je na Báječných létech s Klausem lidsky sympatické a literárně akceptovatelné, nesouvisí s kuponovou privatizací, s volbami, se skandály ODS či s televizní krizí, které se v románu objevují. To lepší z této knihy se váže pouze a jen k "malým", všelidským a nadčasovým situacím, které přináší rodinný život. Viewegh neztrácí schopnost vystihnout tragikomiku banality, vzájemnou mimoběžnost lidí, kteří si občas nejsou schopni naslouchat.
Tam, kde je "pouhým" pozorovatelem druhých, osvědčuje svůj smysl pro - řečeno názvem kdysi tu slavné knihy filozofa Karla Kosíka - "dialektiku konkrétního". Jenže souběhem různých okolností a osobních daností Viewegh staví do centra svých próz, převlečen za Oskara či Kvida, sama sebe. A nadto mívá nutkavou potřebu vyslovit se k době tak, aby byl nahlas slyšet. Pobouřen Klausem, zatahuje jej tedy do prózy, kde si to s ním vyřizuje na úrovni fejetonisty rozčileně glosujícího jeho výroky.
V Báječných letech pod psa se řadová Kvidova rodina po svém potýkala s politikou komunistů. Před poměry nešlo utéct a prakticky se jim nebylo možné postavit, pokud člověk nenašel odvahu k disidentství. Viewegh na záložce prvního vydání svého příštího bestselleru psal o melancholické grotesce. Jejími prostředky se snažil najít pro své "malé" hrdiny pochopení.
V Báječných letech s Klausem je politika v demokratické zemi personifikována jedním agresivním představitelem a román, v němž spisovatel Kvido je už veřejně známou osobností, má asi nejblíže k ironické moralitě či k pamfletu. Lidsky téhle knize lze porozumět jako výsledku pocitů občanské bezmoci i jakémusi zápasu se šéfem ODS na dálku, ale pro její smutnou uměleckou planost tyto pohnutky nemohou posloužit jako argument a omluva.
Michal Viewegh v rozhovoru pro Lidové noviny v sobotu 4. května tvrdil, že jej kdosi z bezpečnostních složek upozorňoval na možnost zastrašování, aby ustoupil od vydání Báječných let s Klausem. Jestliže by takové úvahy politických hráčů měly být pravdivé, pak nejstrašnější na oné záležitosti by byl fakt, že někomu vůbec stálo za to se zabývat něčím takovým, jako je próza obsahující publicisticky a komunálně vedenou polemiku s Klausovou arogancí. To by byl jeden z mrazivých signálů vyslaných jak směrem dovnitř této země, tak za její hranice.
|
Michal Viewegh: Báječná léta s Klausem. Petrov, Brno 2002, 218 stran, |
 Michal Viewegh - Báječná léta s Klausem. Obal knihy. |
