RECENZE: Krutě upřímný Michal Viewegh. Z ironika se stal humorista

Další Vieweghův tlustý deníček. Nuda v Sázavě. Takhle vidí Michal Viewegh v jednom zápisu možnou reakci na svou novou knihu. Něco pravdy na tom je. Zrušený rok, jak se kniha jmenuje, je žánrem deník, má skoro 400 stránek a hlavním místem dění je Sázava na Benešovsku, kde autor žije. S tou „nudou“ se ale prozaik mýlí.

Proč je ten rok v titulu „zrušený“? No přece kvůli koronavirové pandemii, která loni zařízla skoro veškerý veřejný život: jak společenský, tak kulturní. V případě spisovatele hlavně autorská čtení, besedy, autogramiády. A generovala taky nejistotu, která postupně zasáhla všechny články literárního provozu, od nakladatelů po knihkupce. 

Jenže o tomhle se ve Vieweghově knize píše spíš míň než víc. Víc je tady samotného autora, jeho osobnostního profilu, jeho vnitřního života. A protože Viewegh vstoupil novinkou do stejné řeky už počtvrté, je s čím srovnávat.

Deník si autor psal v letech 2005 (Báječný rok) a 2010 (Další báječný rok). Z tehdejších zápisků vyšel jako dost protivná a vztahovačná osoba, která nejde daleko pro ostrý soud, respektive odsudek. 

Vadila mu literární kritika, vadila mu vlastně jakákoli kritika. A bránil se hlavně ironií, radši se vysmíval druhému, než by se zasmál sám sobě. Předváděl rád, čeho dosáhl, jak moc je úspěšný, kolik peněz mu přistálo na kontě; dokonce se chlubil sériemi svých nevěr a nadměrnými pijatykami.

V roce 2012, kdy Vieweghovi praskla aorta a málem zemřel, se něco podstatného změnilo. Deníkové zápisy, sesypané pod hlavičku Můj život po životě (2013), jsou tristní čtení. Máme před sebou portrét muže, který ze dne na den zestárnul o tisíc let. 

Poztrácel paměť, životní elán a své někdejší bonvivánství a donchuánství byl donucen směnit za pozvolný a notně omezený pohyb v bezpečí každodenního stereotypu.

Ve Zrušeném roce je to vlastně stejně. Spisovatel je podruhé rozvedený, na třinácti prášcích denně a žije single, protože z nového vztahu má strach. Obecně se v něm pak usadil pocit, že minulosti je víc než budoucnosti, že to lepší už má za sebou, že svět za okny se mu vzdaluje, že realita zmutovala v nějaké nesrozumitelné monstrum. 

Místo dřívější sebechvály nastoupilo sebezpochybňování. Jistotu nahradily nejistota a obavy. Místo výsměchu druhým je na scéně krutý výsměch sobě samému.

Zrušený rok: Deník 2020

75 %

Michal Viewegh

Ikar, 2021, 376 stran

Viewegh je ve Zrušeném roce někdy až krutě upřímný. Přiznává ochotně, že mu znovu vyvařuje vlastní máma, že má problémy s erekcí, že se nevzpamatoval z druhého rozvodu ani z rozchodu s dřívějším nakladatelem. Jistotu mu dávají nejbližší přátelé a tři dcery. Plus pár vzpomínek na časy, kdy bylo „líp, anebo ne líp“, prostě jinak: srozumitelněji, bezpečněji. 

A pak ho drží nad vodou samozřejmě psaní. Ale všechno se to na stránkách knihy chvěje nejistotou, úzkostí, vědomím, že lidský život je neodbytně konečný.

Zrušený rok je v autorově bohaté bibliografii důležitá položka. Naplno je tady přiznáno, co Viewegh předvedl ve vynikajícím pokračování Biomanželky – v románu Biomanžel. Z ironika se konečně stal humorista. Protivnou sebejistotu vystřídala zdravá sebereflexe. Z mělčiny se stala fatální hloubka. Takže žádná nuda. V novince je Michal Viewegh možná méně spisovatelem, ale rozhodně víc člověkem.