Poznáváte tuhle větu? "Začínám být starej morous a moc malé děti mě už iritují." Michal Viewegh Pracoval jako učitel na základní škole, později jako nakladatelský redaktor, ale od roku 1995 se plně věnuje spisovatelské profesi. Jeho knihy vyšly v celkovém nákladu přes tři čtvrtě milionu výtisků, byly přeloženy do osmnácti jazyků a dočkaly se zatím dvou filmových a dvou divadelních zpracování. Poslední z nich vyšla letos pod jménem Případ nevěrné Kláry. Jedenačtyřicetiletý Michal Viewegh je podruhé ženatý - s Veronikou, o čtrnáct let mladší - nedávno se jim narodila dcera Klára. Z prvního manželství už má dvacetiletou Míšu.
Něco mi to říká...
To jste prohlásil roku 1997.
Ale vztahovalo se to jen na cizí děti, vlastní mimina mě naopak uvádějí v okouzlený úžas. To je přece přirozené, že člověka kojenci maličko iritujou. Když k nám přijde návštěva a malá zrovna řve, vždycky pobaveně pozoruju, jak se hosti usilovně snaží potlačit podrážděnost.
Říkám jim, hele, uvolněte se a přiznejte, že vám jde to dítě na nervy... No a asi se za těch šest let taky něco změnilo. Tehdy jsem byl upřímně přesvědčen, že už se nebudu ženit ani mít dítě - a dneska si to kupodivu docela užívám.
První dcera se vám narodila před dvaceti lety, takže Viewegh tehdejší a dnešní, to jsou asi dva úplně rozdílní otcové.
Samozřejmě se nabízí odpověď, že jsem teď mnohem klidnější a vyrovnanější... Takže ano, pokud řve Sára méně než než půl hodiny v jednom kuse, jsem mnohem vyrovnanější.
Dokáže manželka zařídit, abyste měl i v těchto týdnech aspoň několik hodin denně klid na práci?
Ale jo. Ona ví, že například psaní fejetonů nemůžu odkládat.
Jenže čtyřicetiřádkový fejeton je při vší úctě za dva dny hotový. Co píšete jinak? Anebo teď hlavně čtete a vypisujete si poznámky k budoucímu románu?
Nevím, jestli mám to téma otevírat... Zkrátka kromě toho, že mám doma sedmitýdenní Sáru, že musím napsat co týden jeden fejeton a že stavím na Sázavě barák, tak už několik měsíců celá rodina pendluje po pražských nemocnicích, kde teď jsou dědeček i babička. Poznámky k románu jsem si už tudíž nedělal, ani nepamatuju.
To jsou ti prarodiče, u kterých jste jako vysokoškolák žil?
Ano, babička Věra a dědeček Josef z Báječných let. Jenže všechny fiktivní babiččiny úlety, které jsem vymyslel do Báječných let s Klausem, jsou ve srovnání s dnešní realitou zcela neinvenční, banální příběhy. Život mi bohužel ukázal, že má mnohem větší fantazii.
Duševně už opouštějí tenhle svět?
Tak nějak. Pokud to člověk výjimečně dokáže nahlížet jako tragikomické historky, tak se občas i zasměje - když například začala mít babička první bludy, byl jsem za ní na gerontologické klinice a ona si mi stěžovala, že prý na dědka mluvila celou noc, ale on jí neodpovídal a trucoval... A že se ve tři ráno, když už na něj začala křičet, najednou posadil na posteli a zařval: "Já nejsem dědek, ale Řeháková!" Rozumíte? Na fyzické chátrání svých bližních si ještě jakžtakž zvyknete, ale vidět, jak vám před očima ujíždějí kamsi mimo skutečnost, to je napoprvé dost hrůza.
Kolují o mně fámy
Spisovatel Ludvík Vaculík říká, že normální lidé nepíší. Je to vtípek, nebo na tom výroku něco opravdu je?
Je to vtípek, na kterém je kus pravdy. O tomhle taky mluvil třeba Škvorecký: normální kluci v Náchodě prý s holkama chodili, zatímco on o nich jen psal... Já jsem byl dřív psaním podobně posedlý, ale dneska už se snažím o kompromis. Dopoledne píšu, odpoledne a večer žiju.
Posedlost se změnila v rutinu?
Ne. Pouze jsem si na posedlost psaním vyhradil maximálně tři čtyři hodiny denně. Ale mě to pořád baví - věřte nebo ne, psal bych, i kdybych si za to musel platit třeba jako za pronájem tenisového kurtu.
Představme si, že už máte splacený svůj nový dům v Sázavě - zvolnil byste a piloval román třeba dva roky? Nebo už jste opravdu navyklý na tempo co rok, to kniha?
Nejde o hypotéku. Podle mnoha lidí píšu, a já s tím víceméně souhlasím, jakýsi střední proud - a takovéhle knihy se za rok dají zvládnout. Mně se to prostě ustálilo tak, že vždycky na podzim začnu nový román - a za tři čtyři měsíce ho mám dávno napsaný. To je celé.
Zaujala mě vaše suverenita. Nemáte pocit, že se vám to jednou nemusí povést a v listopadu zjistíte, že píšete ptákovinu?
Někteří literární kritici to obvykle zjistí už v červnu... Ne, bůh mi odpusť mou domýšlivost, ale tohle se mi nestává. Znám jinou nervozitu - je úterý večer a já ještě nemám nápad na fejeton, který musím ve čtvrtek ráno odevzdat. Ale s romány problémy nemívám. V listopadu mám totiž za sebou několik měsíců natěšeného přemýšlení o daném tématu - včetně selekce toho, co se časem ukázalo býti blbé.
Promiňte, jestli se pletu, ale vždycky jsem vás považoval za ješitného autora. Ještě pořád si platíte výstřižkovou službu, která o vás shromažďuje všechny články?
Přísahám, že výstřižkovou službu jsem nikdy v životě neměl, to je jeden z mnoha novinářských mýtů. Stejně jako například nejsem odpůrcem moderní techniky - jak jsem se už několikrát dočetl v novinách a později i v sešitech studentů jednoho moravského gymnázia... Kdysi jsem pouze někde řekl, že nemám auto a že i mobil jsem si pořídil později než všichni mí vrstevníci - a toto byl výsledek. Takže tisková oprava: už dva roky jezdím autem, mám mobil, dvanáct let píšu na počítači, a kvůli Sáře jsem si loni dokonce koupil videokameru...
... dobře, ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že jste výjimečně ctižádostivý autor.
Ano. Kořeny mé výjimečné, místy až patologické ctižádosti leží pod atletickými stadiony kutnohorského okresu, kde jsem se po celé dětství umísťoval jako čtvrtý až sedmnáctý... Moje takzvaně úspěšné spisovatelství je jen chabou útěchou za tyto léta trvající porážky.
Ale jako spisovatel jste jistě uspěl. Co chcete dokázat dál?
Nic. Co jsem chtěl, to jsem si dokázal. Nedávám si žádné další, vyšší mety - například nemám vůbec energii, chuť ani čas zabývat se prorážením ve světě. Nejsem megaloman. Je mi jedenačtyřicet a už konečně začínám chápat, že život není soutěž. Jde o to, si ho v rámci možností užít, ne si zvyšovat cíle... A je velmi osvobozující z téhle hry na úspěch vystoupit a říct: Už nehraju.
Proti Klausovi
Jak se Míša,dvacetiletá dcera z prvního manželství, vyjadřuje k vašim knihám?
Obvykle nejdřív diplomaticky vyjmenuje moje údajné autorské přednosti - například živé dialogy, schopnost zkratky a tak podobně - a potom mě sprdne za erotické scény... Je známá věc, že člověk, který je se spisovatelem v důvěrnějším vztahu, není paradoxně ideálním čtenářem. Například proto, že většinu použitých historek dávno zná.
Jaký jste táta? Zúčastnil byste se s dcerou marihuanového mejdanu, jaký jste popsal v Účastnících zájezdu?
Moje otcovská hysterie se vztahuje hlavně k dětskému věku. Bojím se úrazů, otrav, autonehod, popálenin, úchylů a podobně. Kouření trávy nijak nedramatizuju a podobného večírku bych se klidně zúčastnil, jenom bych patrně sám nekouřil, abych si zachoval zbytky autority - vím totiž o sobě, že se pod vlivem marihuany chovám poněkud infantilně.
Ještě mi řekněte, jaká je čtenářka manželka Veronika. Líbil se jí Případ nevěrné Kláry?
Poměrně autenticky předstírala, že se jí to líbilo, ale ona ráda čte a líbí se jí kdeco. Co by jí ostatně na románu o nevěře mladé dívky mohlo vadit? Jiné by to snad bylo, kdyby nějak víc zahýbal ten starší chlap...
Jste hodně nervózní, když čte váš nový rukopis první čtenář?
Ano. Myslím, že to zná každý spisovatel. Sice to po sobě několikrát přečtu a mám z toho nějaký pocit - vzhledem k té své chorobné ješitnosti vždycky velmi dobrý - ale i tak jsem nervózní. Můj kamarád a nakladatel Martin Pluháček dobře ví, jak netrpělivě čekám na jeho textovku nebo telefonát, a proto rukopis přečte vždycky obratem. I tak se chodím pořád dívat na mobil, jestli se už ozval.
Vyjádřil se Pluháček někdy kriticky?
Jedna dvě knihy se mu možná líbily o něco míň, ale nikdy nereagoval jednoznačně negativně. Větší výhrady měl k některým fejetonům, protože jestli máme na něco rozdílný pohled, tak jsou to moje antiklausovské texty. Ze Švédských stolů mi jich pár vyházel.
Vy o Václavu Klausovi opravdu mluvíte a píšete hodně často. Stojí vám to za námahu? Proč ho prostě neignorujete? Jako prezident váš praktický život beztak skoro neovlivňuje.
Já si naopak myslím, že Klausových kritiků je pořád málo. Nicméně Martin má asi pravdu v tom, že bych si neměl zakládat živnost na roli profesionálního oponenta Václava Klause. Jenomže já ho nekritizuju ani pro peníze, ani na objednávku, nýbrž jaksi z vnitřního přesvědčení. A zkrátka věřím, že budoucnost dá nám - Klausovým oponentům - za pravdu a že to bude spíš záporná postava novodobých českých dějin.
To před lety jste se politickým otázkám spíš vyhýbal, říkal jste, že přece nejste politolog.
Upřesním to: i dneska mám samozřejmě tolik soudnosti, abych se nepouštěl do žádných velkých politologických, nebo dokonce ekonomických úvah. Ale na to, abych prokoukl - zcela namátkou - Klausovu nedávnou jazykovou demagogii v otázce antikomunismu nebo jeho pokrytecké vykrucování před evropským referendem i po něm, na to nemusím být politolog. Na to mi stačí gramotnost a selský rozum.
Nehrozí, že se nakonec zapojíte do politiky aktivně?
To tedy určitě ne. Jsem v zásadě líný a soustavně dokážu dělat jen věci, které mě baví. A schůzovat by mě nebavilo. Některé nejmenované poslance navíc nevydržím poslouchat déle než půl minuty, což by byl jistý handicap. Ale politika přece zdaleka není moje ústřední téma: nedávno jsem vydal napůl detektivní román o nevěře - a ten příští bude zase o ošklivé dívce a o alkoholu...
To je zajímavé... Zatím jste vždy psal o nezvykle krásných dívkách.
My jsme totiž s Pluháčkem zjistili, že ošklivých lidí je mnohem víc než krásných, takže jsou marketingově významnější cílová skupina... Teď mě napadá, že by se ten román tentokrát mohl líbit i některým literárním kritikům: konečně se budou moci ztotožnit s některou mou postavou.
Sbírání informací k románu o alkoholu může být příjemné. Stačí říct manželce: Nezlob se, že přijdu v noci nametenej, je to ze studijních důvodů...
To by mi neprošlo, ona ví, že už mám materiál za léta nasbíraný. Ostatně všichni Češi si ve světových statistikách spotřeby alkoholu na hlavu vedou nanejvýš zdatně.
Jak si vedete vy?
Řekněme, že mám na co navazovat: dědeček Josef byl horník, a věděl tím pádem o pití hodně; můj otec je zábavný, společenský typ, ale taky není právě abstinent. A já ten rodinný štafetový kolík hrdě nesu dál... Jako autora mě zajímá, jak kolem stolu mlčky sedí pět lidí, kteří se navzájem skoro neznají, a za hodinu je všechny nádherně spojí jedna jediná flaška. Alkohol je myslím celkem legitimní způsob, jak přežít některé situace, které jsou v podstatě k nepřežití. Jak jsem už kdesi napsal: Otevřete si láhev sektu a vraťte životu jeho urážky!
Nebyl jsem takový divoch
Mezi vámi a manželkou je čtrnáctiletý rozdíl. Kdo z vás se musel komu přizpůsobit? Já si například neumím představit, že se radujete z večírku o čtrnáct let mladších lidí. Ve vašich knihách k takovým setkáním občas dochází - a ten starší při nich trpí.
To trochu přeháním. Hodně Veroničiných kamarádek má navíc zrovna dítě, což je téma, které nás spojuje. Jestli ono to spíš není obráceně - nabídnu třeba Veronice výlet za kamarádem do Třeboně a pak se z něj vyklube Mirek Hule, sympatický to jihočeský básník a rybář, kterému je však asi pětapadesát... To jsou chvíle, kdy si možná i ona ten náš rozdílný věk uvědomuje.
Po rozpadu prvního manželství jste zažíval dost bouřlivé období svobody. Dokázal jste ho vylíčit Veronice? A jak se k té divočině postavila?
S mým údajně bouřlivým, promiskuitním obdobím je to tak trochu jako s tím mým vztahem k moderní technice. Něco málo jsem si, přiznávám se sympatickou upřímností, v té době užil, ale neztrácejte prosím ze zřetele, že jsem po dvanácti letech manželství jaksi splácel poměrně velké manko...
Ani to "něco málo" ji nevystrašilo?
Myslím, že ne. Většina holek na rozdíl od chlapů nezná pojem dodatečná či zbytková žárlivost. To jen muži umějí občas žárlit i na dávné milence, které nikdy nepoznali.
Vy taky?
Já většinou taky ne, ale jen do té doby, dokud ta historická postava nenabude nepříjemně současných rysů - neboli dokud neznám příliš fotek, konkrétních historek, intimních detailů... Ale Veronice je moje minulost právem šumafu: ona je zcela prokazatelně vítězka.
Vypadáte poměrně spokojeně. V rodině to klape, stěhujete se do krásného domu, knížky jsou už jaksi samozřejmě nejprodávanější... Co ještě od života chtít?
Jen připomínám, že se takhle ptáte někoho, kdo zrovna chodí čtyřikrát týdně na návštěvy do blázince. Ale těším se třeba na to, jak budu na Sázavě víc číst a psát, zalévat zahradu a koukat se, jak Sára vyrůstá.
 Michal Viewegh přemýšlí během on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Michal Viewgeh odpovídal v redakci iDNES přesně dvě hodiny. |
 Celý červenec jsem strávil na Hvaru, kde jsem pro chorvatskou televizi psal scénář chystaného pětidílného seriálu podle Účastníků zájezdu. Formálně to tedy byl pracovní pobyt, ale de facto to byla spíš dovolená, dokonce velmi příjemná. |
 Michal Viewegh natáčí další díl Galerie elity národa |
 Michal Viewegh u občerstvení na Národní třídě |
 Michal Viewegh |
 Michal Viewegh, spisovatel. |
 Spisovatel Michal Viewegh netají, že večírky s přítelkyní Veronikou má opravdu rád. |
 Michal Viewegh s manželkou Veronikou. |
 Michal Viewegh s manželkou Veronikou. |
 Michal Viewegh s manželkou Veronikou. |
 Michal Viewegh na autogramiádě. (10. dubna 2003) |
 Michal Viewegh na autogramiádě své nové knihy Případ nevěrné Kláry. (10. dubna 2003) |
 Chystá novou knihu. Nejprodávanější český spisovatel Michal Viewegh vydá svoji novinku v květnu. |
 Spisovatel Michal Viewegh se čtrnáctidenní dcerou Sárou a mnaželkou Veronikou.(16.5. 2003) |
 Spisovatel Michal Viewegh se čtrnáctidenní dcerou Sárou a mnaželkou Veronikou.(16.5. 2003) |
 Spisovatel Michal Viewegh se čtrnáctidenní dcerou Sárou a mnaželkou Veronikou.(16.5. 2003) |
