Jak jste letos vybíral hosty?
Snažím se zvát někoho z mé generace, to je letos Vláďa Merta, pak mladší, ale už zavedené značky, což bude v tomto případě Roman Dragoun. A potom i někoho nového, s tím mi obvykle pomáhá můj manažer David Gaydečka, protože u těch mladých nestíhám všechno sledovat. Ale na skupinu Skety jsem letos náhodou narazil sám.
Kromě Framus Five hrajete i v triu s Janem Hrubým a Lubošem Andrštem. Dá se to srovnat?
Každá z těch podob nabízí něco jiného. V bigbítových aranžích kapely je poměrně malý prostor pro improvizaci, ale na tom jsme vyrostli a v téhle podobě se dají dělat stále i nové věci. V akustické partičce naopak hrajeme vlastně pořád to samé, ale přesto je každý koncert jiný. Když se tihle dva vlčáci ve svých improvizacích rozjedou, tak mám kolikrát co dělat, abych je stačil doprovázet. Taky si povídám s lidmi, v malých klubech je to příjemné. Mám samozřejmě rád obojí.
Blues Alive 2012 (Michal Prokop & Framus Five)
Mám pocit, že na vás chodí i mladí. Je to tak?
Objevují se, i když základem našeho publika logicky teenageři nejsou. Ale můžou to být lidé, kteří k naší muzice čichli doma přes rodiče. A to mě samozřejmě těší. Externě učím na katedře produkce na DAMU a dojalo mě, když za mnou přišli studenti, jestli můžou přijít na ten vánoční koncert.
Příští rok to bude deset let od vaší comebackové desky Poprvé naposledy. Vnímáte to jako milník?
Když jsem odešel z politiky, říkal jsem, že si muziku držím jako duševní hygienu, ale nenapadlo by mě, že budu natáčet nové desky. Dokonce jsem se bál, abych si od toho příliš moc nesliboval. Koncert k šedesátinám v Lucerně pro mě byla obrovská injekce. Deska vydaná po sedmnácti letech se taky chytla. Teď jsem tedy ve třetí etapě své hudební tvorby a jsem z toho fakt nadšený. A jak říká Luboš Andršt – Stále ještě hrajeme vstoje.
Už několikrát jste řekl, že další desku neplánujete. Na tom se nic nemění?
Každý se ptá, co ještě nového nabídnu. A já se ptám sám sebe – Je ještě něco, co bych mohl udělat nového? Vždycky musím dostat nějaký impuls. Desku Poprvé naposledy tak trochu „zavinili“ dva lidé. Moje žena, která říkala, že je to jen moje duševní lenost, že nic nového nechystám, a pak Pavel Šrut, který přišel s tím, že to album celé otextuje. A k desce Sto roků na cestě mě vlastně inspirovala technika. Po letech jsem si koupil elektrickou kytaru, kterou jsem kdysi odložil v roce 1969, protože mi došlo, že lidem jako Andršt nemůžu konkurovat. Vybavil jsem se na takové to domácí nahrávání, začal jsem točit demáče už se základy aranží a šíleně mě to chytlo. Takový podobný impuls teď zatím nemám. Můj vrstevník Eric Clapton si může dovolit udělat třeba desku starých swingových standardů, které poslouchali jeho rodiče, a pořád se to dá díky celosvětovému trhu prodat. Tady u nás to asi nejde. Mně by to možná bavilo, ale nevím, jestli ještě i někoho dalšího.
Netajíte se tím, že na příští rok chystáte velký projekt. Naopak si zatím necháváte pro sebe detaily. Na co se tedy máme těšit?
Já to chci prozradit až na vánočním koncertu. Samozřejmě to bude vztažené k mým blížícím se sedmdesátinám a budu se ohlížet zpátky. Inspirovaly mě dvě věci. Na Facebooku mi napsal fanoušek, že až moc hrajeme moje „rádiové“ věci. Což je do jisté míry pravda. A pak se mi líbil koncert Petera Gabriela s orchestrem. Což ovšem neznamená, že budu hrát svůj běžný repertoár se symfoňákem jako Lucie, Olympic nebo Tři sestry, to mi připadá zbytečné. Ale nechte se překvapit.
