Michal Horáček uvádí Český kalendář v pražském Švandově divadle.

Michal Horáček uvádí Český kalendář v pražském Švandově divadle. | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Michal Horáček si rozjel básnickou reality show, na konci bude deska

  • 6
Nový projekt Michala Horáčka nazvaný Český kalendář je zřejmě vůbec první básnicko-hudební reality show. Nebo alespoň něco takového připomíná. Poté, co napsal sbírku villonovských balad, dal Horáček jejich texty k dispozici spolu s otevřenou výzvou skladatelům, ať mu posílají své nápady.

Z více než tisícovky hudebních motivů, které mu přišly, začal utvářet výsledný tvar, který by měl v dohledné době dostat i podobu cédéčka s písničkami. Aby toho nebylo málo a svůj tvůrčí proces ještě víc "zprůhlednil", uvádí Horáček každý měsíc rozpracované písně v zinscenovaném pásmu v pražském Švandově divadle.

Do Švandova divadla

Vladimír Hanzel (vlevo), Václav Havel v roce 1999 na pražské Národní třídě u příležitosti desátého výročí sametové revoluce

Havlův bývalý tajemník Vladimír Hanzel ve Švandově divadle zavzpomíná na "šéfa".

Jedinečnost každého představení, v nichž nastálo vystupují František Segrado, Lucia Šoralová, Ondřej Ruml a Petra Hřebíčková, má pokaždé umocnit angažmá jiného hosta. Při březnovém představení to byl herec a muzikant Jan Sklenář, v dubnu přijde Karel Dobrý a další jména, se kterými spolupracoval už u svého lyrického muzikálu Kudykam.

Těžko rozpoznat, k čemu přesně takové vystavování procesu vzniku vlastního díla na odiv slouží přímo Horáčkovi. Divákovi však bohužel o moc víc než voyeurský pocit nepřináší. V nutné zkratce by se dalo představení popsat tak, že někdo ze zpívajících herců, případně sám Horáček, nejprve buď sám nebo v jakémsi scénickém dialogu odrecituje baladu vztahující se k danému měsíci. Pak ji buď on sám nebo někdo jiný zazpívá, napíše jméno měsíce křídou na zeď a udělá k němu čárku.

Variace variace

Přestože je na pódiu i sebejistá živá kapela a má se tu rodit hudební album, spíš než o koncert jde o přehlídku hereckého zpívání doprovázeného emotivně přepjatými etudami, jejichž smysl či souvislost se možná skrývá kdesi v hloubce slov Horáčkových básní.

Texty však interpreti často pletou, zapomínají nebo nestíhají nástupy. To vše za doprovodu hudby, která je přes množství autorů kupodivu stále schovaná v Hapkově stínu a odkazech k jeho melodiím. Ve výsledku se tedy tleská něčemu, čemu divák zhusta ani nedostal šanci porozumět. Těžko říct, jaké bude nakonec cédéčko.

Ale takový přístup bohužel zatím ukazuje jenom to, že Českému kalendáři na divadle chybí lehkost a spontaneita "analogové" doby omezených prostředků, ve které kytarista ve studiu musel sólo vždy přehrát lepším, protože to staré nešlo nikam "uložit". Tehdy se těmi horšími nemusel probírat ani autor sám. Natož aby tím zatěžoval fanoušky.