Michal Dvořák, Lucie (Stadion Eden, Praha, 1. července 2016)

Michal Dvořák, Lucie (Stadion Eden, Praha, 1. července 2016) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Vivaldi byl kněz, ale choval se spíš jako rocker, říká Michal Dvořák

  • 2
Projekt Vivaldianno, který založil Michal Dvořák, má za sebou vyprodané haly pro tisíce lidí v Budapešti, Kaunasu či Tel Avivu a brousí si zuby na korejský Soul. Dvořák zároveň chystá i festival filmové hudby a multimédií, který se bude konat v srpnu v Poděbradech. A nezahálí ani kapela Lucie.

Vivaldianno vyjíždí do světa s novou show. V čem se liší od toho, co diváci znali doteď?
Jsme teď v podstatě plnohodnotná velká kapela. Naše hlavní přednost je, že zachováváme Vivaldiho původní aranžmá a k tomu přidáváme další nástroje v naději, že on by to možná udělal podobně, kdyby měl technické vymoženosti jako my. Snažili jsme se emoce v těch skladbách jen umocnit současnými hudebními výrazovými prostředky. Máme zdvojené kvarteto, dvě rockové kytary, bicí, perkuse, aby šlo většinu partů hrát živě. Ale stočlenný smíšený sbor nevozíme, hrajeme na synťáky.

Z představení Vivaldianno

Proč myslíte, že by to dnes Vivaldi dělal podobně?
On totiž, a to je popsané v knihách, tvořil pop-music své doby. Byla to hudba pro zábavu, Benátky 18. století fungovaly podobně jako třeba dnešní Las Vegas. Všichni, kdo měli peníze, jezdili tam. Sám jsem donedávna netušil, že už tehdy existovala kasina. Víno tam teklo proudem a i Vivaldi jako kněz, který učil v klášterní škole, žil velmi bujarým životem. On byl v podstatě rocker.

Jak se Vivaldianno proměnilo po vizuální stránce?
Prošel jsem několika megalomanskými projekty a každý muzikant je trochu exhibicionista. Snažil jsem se reinkarnovat princip Laterny magiky, čímž jsme vytřeli zrak všem, kteří používají nejnovější technologie. Digitální obraz je totiž strašně studený a až moc dokonalý. Když se podíváte na koncert Pink, tak vás po půlhodině bolí oči. My to chtěli pojmout divadelně nebo výtvarně. Naše projekce jsou trochu změkčené, je to jakýsi vizuální kompromis a na lidi to skvěle funguje.

Jak tenhle projekt berou lidé, kteří se věnují klasické hudbě? Fandí vám, nebo to zatracují?
Každý nový počin má příznivce a odpůrce, to je normální. Ale myslím, že v Česku je „klasická obec“ zkostnatělá jako nikde na světě. V našem projektu hraje americká violoncellistka Tina Guo, která hrála s Peterem Gabrielem, Satrianim, Foo Fighters, teď jede na turné s Hansem Zimmerem. A pak si vezme dlouhé šaty a jde hrát s filharmonií v San Diegu Dvořáka. Hudba je jenom jedna. A já to nikdy nedělal proto, že bych chtěl Vivaldiho nějak degradovat.

Michal Dvořák a cellistka Tina Guo v představení Vivaldianno

Nejbližší vystoupení čeká Vivaldianno v londýnském sále Apollo, kde hráli Beatles, Peter Gabriel a David Bowie tu naposledy vystupoval jako Ziggy Stardust. Znamená to pro vás víc než jiné večery?
Měl bych udržet „poker face“, ale když jsem se to dozvěděl, skákal jsem tři metry vysoko. Naštěstí už jsem starší kluk, takže vím, že dokud nebude po koncertu, tak se vlastně nic nestalo. Taky by to mohlo dopadnout špatně. Ale ten sál je úžasný, a kdo nechce haly, ten vystupuje právě tam.

Další akcí, kterou chystáte, je srpnový festival filmové hudby Soundtrack Poděbrady. Na co se můžeme těšit tam?
Velmi mě inspiroval festival v belgickém Gentu, kde to funguje tak, že vyjdete z kina a na ulici je další festival, třeba jídla, různé happeningy, výstavy fotek, sochařská sympozia a město tím prostě žije. Tady se lidi ještě nenaučili, jak sdílet veřejný prostor. Snad takhle funguje pražská náplavka, ale narostlo to do té míry, až je nepříjemné tam chodit. Ale to jen proto, že jiná taková místa nejsou. Rádi bychom oslovili příznivce mainstreamu i fajnšmekry a hlavně všechny generace. A chceme, aby se lidi přijeli do města pobavit.

Nultý ročník festivalu Soundtrack Poděbrady se konal v roce 2016

Jak to má konkrétně vypadat?
Děti chceme nalákat na animáky, pochopitelně. Chceme rozbít ten model, že člověk sedí na zadku a kouká na film, takže u tanečních filmů se bude moct tancovat nebo si aspoň podupávat. Samozřejmě chystáme i klasické projekce, ale budeme se snažit prezentovat filmovou hudbu co nejaktivněji. Napadá mě třeba noční procházka divadelně nasvíceným golfovým hřištěm, kde u každé jamky zahraje jiné hudební těleso. To jsou doplňky a k tomu připravíme, řekněme, klasický program na několika hlavních pódiích.

Dá se z toho programu už něco prozradit?
Můžu říct, že jednáme s Nicolou Piovanim, držitelem Oscara za hudbu k filmu Život je krásný. Jsme v kontaktu i s dalšími velkými jmény, ale tihle lidé mají kalendář plný na dva tři roky dopředu.

Ambicí Soundtracku tedy je, aby si ho užily celé rodiny bez nutnosti někde děti odkládat?
To bych si přál. A když budou mít lidi plný brejle muziky, tak si vezmou kolo a vyrazí do okolí, kde se točila spousta filmů. Za Slavnostmi sněženek do Kerska, do postřižinského pivovaru, vznikal tu i Hrdinný kapitán Korkorán s Vlastou Burianem, který v Poděbradech otvíral nádherné fotbalové hřiště obklopené borovým lesem, takže to tam úžasně voní. To všechno bychom rádi oživili.

Loňské open air turné Lucie zanechalo trochu rozpačitý dojem včetně špatného zvuku. Jak se na to s odstupem díváte?
Můžu mluvit jen za sebe. Mě turné strašně bavilo, ač se odehrálo na můj vkus příliš brzo po tom předchozím. Ale podle mě to bylo šité horkou jehlou a nedotažené. V rámci oslavy třiatřicátin jsme měli navštívit všechna velká města. Když je tma v půl desáté a venkovní koncert končí v deset, hraje se hodinu a půl za světla a člověk si připadá jako vlastní předkapela. Mělo to spoustu nedostatků včetně špatného zvuku, ale přišlo hodně lidí, pro které Lucie pořád něco znamená.

Vyplynulo z toho něco pro další plány kapely?
Řekli jsme si, že další turné může být jedině s novou deskou, nechceme skončit jako revival sebe samých. Nálada ve skupině je tvůrčí, tuhle jsme dokonce na zkoušce jamovali a udělali jednu písničku dohromady, což považuju za malý zázrak. Turné i deska by tedy měly být v příštím roce.