Nyní se na jevišti setkávají znovu - v Divadle Kalich ve hře Axela Hellsteniuse Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství, líčící příběh dvou pacientů psychiatrické léčebny, kteří dostanou šanci žít normální život. Premiéra je dnes.
"Hru mi produkce poslala mailem na Tobago a moc se mi líbila. Jediný problém bylo přinutit bráchu, aby si text přečetl. Na něj musíte jít hrozně jemně," říká Michal Dlouhý.
Umíte si představit, že byste to hrál s někým jiným?
Moc ne. Pro mě je brácha lakmusový papírek. Když řekne, že je něco dobré, tak tomu má smysl dát všechno.
Rozdělení rolí - tedy Vladimír jako křehký, "autistický" intelektuál Elling a vy jako hřmotnější, mentálně pomalejší Kjell - bylo jasné už od začátku?
Při čtených zkouškách jsme přišli na to, že hra je v něčem podobná našemu dětství. Tím, jak jsme se k sobě chovali, jací jsme byli. Ze začátku jsem byl rád, že mám zrovna roli Kjella. Zdálo se mi, že hrát jednoduchého člověka bude snadné. Mýlil jsem se. Brácha má sice víc textu a dost se s ním trápí, ale prosťáček je možná těžší. Elling má totiž argumenty a přes ně je snazší hrát. Hrozně nerad bych si pomáhal prvoplánovými prvky, šarží. Kjell Bjarne přemýšlí opravdově a čistě. Je paradoxní, že pro Ellinga a Kjella je cílem životní cesty zařadit se do naší každodenní šedě, splynout s davem. Stát se součástí prázdnoty, kterou často žijeme. Tímhle poselstvím je hra strašně krásná a vlastně smutná. A je to velký oříšek pro herce. Zlatý Shakespeare nebo Čechov!
Jak funguje herecké partnerství mezi vámi a Vladimírem? Je pro vás ideálním spoluhráčem, nebo hrozí, že si na jeviště nosíte soukromí?
To i to. Ale základem pro mě je, že moc rád s bráchou hraju. Bráška je podle mě nejlepším hercem své generace. Být vedle něj na jevišti je obrovská škola. Tkví to hlavně v jeho hloubce a citlivosti, má velmi jemnou a zranitelnou duši. Tím se zase vracím k tomu, že mezi řádky jsem ve hře četl příběhy z našeho dětství. Mělo by to být v inscenaci poznat. Už jen to, jak vypadáme každý jinak. Jak je strašně chytrý, ale zároveň má větší strach ze života a stahuje kalhoty třicet kilometrů před brodem, zatímco já se do věcí vrhám po hlavě.
Proč jste spolu vlastně až do inscenace Na dotek nehráli? Nechtěli jste, nebo to nikoho nenapadlo?
Věci v životě řídí náhoda. Brácha mě lákal za ním na Vinohrady, ale mně se tahle scéna v současné podobě moc nezamlouvá, nesedí mi jejich repertoár. Ani se mi nelíbí, že tam brácha hraje.
Říkáte mu takové věci?
Ví to. Myslím si, že je ho pro Vinohrady škoda. Ale brácha je tam zatím šťastný. Divadlo má kousek od domova, velice si ho tam váží. Absurdní ovšem je, že ho momentálně skoro neobsazují. Aspoň toho můžu využít a zahrát si s ním. Myslím však, že společné angažmá by nám nesedělo. Milujeme se, ale někdy se můžeme zabít.
Uvažoval jste vůbec o návratu do souboru, nebo se vám zalíbila svoboda?
Mám rád práci v týmu, ale soubory mi přijdou vyčerpané. Možná by se měly úplně vyčistit, obměnit a začít znova. Navíc se obávám, že ve vedeních divadel chybějí osobnosti, chybí i dostatek kvalitních režisérů. Herec má být oddaný a odevzdaný tomu, kdo ho vede, ale dotyčný musí být autorita. Teď bych se do stálého angažmá vrátit nechtěl. Divadlo je pro mě nesmírně důležité, ale po pobytu venku jsem pochopil, že není to hlavní. Hlavní je život.
