Navíc, když měl letos reprezentovat Rusko na veletrhu v New Yorku, pozvání odmítl s tím, že nemůže zastupovat zemi, v níž se "chopil moci zkorumpovaný kriminální režim".
V češtině mu teď nakladatelství Větrné mlýny vydává román Listář, dílo, za které Šiškin dostal ocenění Velká kniha roku 2011 a které je dnes pro současnou ruskou literaturu stěžejní.
Jde o milostné dopisy napříč prostorem a časem, řádky, které si píší dva lidé, již se neměli možnost nikdy potkat. Střídají se dva hlasy, mužský Voloďův a ženský Sašin. Šiškin dílo napsal po pětileté tvůrčí odmlce, během níž bojoval s nedostatkem inspirace, jednu dobu byl dokonce veden na úřadě práce jako nezaměstnaný - ve svém předchozím románu totiž použil úryvky z rozhovorů ruských žadatelů o azyl, které vyslechl jako tlumočník. Což nesly nelibě švýcarské úřady a vyhodily ho z dobře placeného místa.
Nejen hory přenáší
Přestože je ve čtyřsetstránkovém Listáři Šiškin věrný líčení milostných bolů a strastí odloučení, zjistí čtenář brzy, že tu něco nehraje: Voloďa začíná odchodem do války, která je evidentně první světovou, Sašenka žije v blíže neurčené sovětské éře studené války, zhruba v šedesátých letech.
"Později se vše stane ještě nepochopitelnějším, protože korespondence pokračuje i přesto, že Voloďa zcela evidentně zahynul," popisuje překladatelka Linda Lenz. Šiškin tím odkazuje k alegorii věčné nepřekonatelné lásky, která přenáší nejen hory, ale i prostor, čas a smrt.
