Nadšení z otvírání prvního pražského rockového klubu, vlastního vydavatelství a úspěšných zahraničních turné ale záhy vystřídalo drogové peklo. Dnes slaví dvacet let existence a sami se diví, že to vůbec přežili.
„Atmosféra byla taková, že můžeme všechno. Že si s klidem můžem dovolit i to, co nejde a že to vždycky musí skvěle dopadnout, že nic nemůže skončit špatně,“ vzpomíná dnes na dobu Sametové revoluce charismatický frontman Amrit Sen. „No a to byl zásadní omyl.“
Amrit hned na začátku našeho rozhovoru vytahuje z batohu podivný přístroj, kterým se bodne do prstu. „Musím pořád kontrolovat výdaje a příjmy energie,“ vysvětluje. Amrit má tři roky cukrovku. Je to jeden z pozůstatků divokých drogových a alkoholických období, kterými si v životě prošel. Přitom na začátku všechno vypadalo jenom jako velké neškodné dobrodružství.
„Zkoušeli jsme asi tejden a pak jsme na to vlítli. Byl to opravdu šílenej nářez. Slyšel jsem kdysi nahrávku z diktafonu, která už bohužel neexistuje, a po každý písničce se spustí neuvěřitelnej řev. Fakt jak beatlemánie,“ vzpomíná kytarista a zpěvák Petr Stanko na první koncert Michael's Uncle.
Ten proběhl v Praze, v tehdejším Klubu architektů, z nějž později vzešla Linhartova nadace, provozovatel klubu Roxy. Namačkat se tam mohlo tak sto padesát lidí. Psal se rok 1987 a do té doby tu nikdo nehrál tak tvrdě, rychle, přesně a s takovou dávkou agrese.
„Myslím, že to byl pro všechny ohromnej šok,“ popisuje tehdejší náladu Stanko. „Ten koncert končil tak, že jsem kopnul do činelu a ten přeletěl celou místnost. Taky jsem si na to vyrobil kostým. Měl jsem na sobě zelenej plášť a červenou hlavu, abych vypadal jako joint.“
Bylo jasné, kterou ze tří možností oficiální existence, jež tehdy hudebníci měli, si Michael's Uncle vyberou. Aby z nich byla prorežimní kapela, to nehrozilo a cestu bezkonflikní (oficiální termín „poloprofesionální“) skupiny, kterou volila spousta metalových kapel s trochu alibistickým tvrzením, že „si chtějí jenom zahrát“ brzo rozmetal sám režim.
„Jednou k nám přišel do zkušebny nějakej osmdesátiletej čurák z místního úřadu ještě s nějakou ženskou, abychom jim teda zahráli. Ta ženská neřekla za celou dobu ani muk,“ vzpomíná bubeník Jarda Stuchlý. „Ten chlapík kdysi prej hrál na nějaký bicí, tak říká Jardovi: „Pořiď si dva kopáky!“ Asi chtěl bejt vtipnej a ukázat, že se vyzná,“ doplňuje ho baskytarista Ivan Klein.
Úředníkova žoviálnost ale měla zcela opačný dopad. „Po týhle zkušenosti jsme si řekli, že definitivně sereme na nějaký přehrávky a snahu dělat to legálně. Ze začátku jsme si ještě mysleli, že se vyvarujeme nějakejch vyloženejch výpadů proti bolševikům, ale brzo se ukázalo, že jediná možnost je nechat to bejt, jak to z nás jde, a žádný brzdy si nedávat,“ vykládá dnes Amrit, jak se Michael's Uncle vydali – se štosem orazítkovaných bianco povolení od zřizovatele RAJ Praha 7 v kapse – vstříc budoucnosti, ve které se měli stát jedním ze symbolů Sametové revoluce a její euforie. Jediné, co jim prý během razítkování zřizovatel řekl, bylo: „A kluci, hlavně žádný drogy!“
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Filter, které vychází 6. listopadu 2007.
